Probudil mě svit slunce už kolem půl šesté hodiny ráno. Byla jsem v místnosti jiné, než ve které jsem usnula. Musel mě přenést, nebo jsem v polospánku přešla sama. Bezmyšlenkovitě jsem se zvedla z postele a tiše zaúpěla. Tělo si žádalo regenerace a odpočinku, ale mysl už byla plně v provozu.

Všimla jsem si až po chvíli, že spal na druhé straně postele. Mám šanci teď utéct? Vždyť jsme tu asi sami...

Tiše jsem přešla ke dveřím a zatáhla za kliku. Bylo zamčeno. Povzdechla jsem si a začala klíč hledat. Věděla jsem přesně na co se můžu když tak v případě nutnosti vymluvit. Záchod. Postupně jsem tiše otevírala šuplíky u postelí, skříň plnou oblečení, které jsem po jednom nadzvedala, dokonce jsem si troufla velmi opatrně sáhnout pod polštář. 

Neprobudil se, čemuž se divím. Musel být asi hodně unavený. Jenom se pohnul a ve spánku si promnul zátylek. Napadlo mě, že už může být dokonce vzhůru a jen to na mě hraje. To by bylo...

Napadlo mě se podívat i pod postel, následně jsem si stoupla na kraj postele a začala se sápat rukama na skříň. Bingo.

Popadla jsem klíč a odemkla si dveře. Zavřela jsem za sebou a samozřejmě nezapomněla ho tam zamknout. Klíč jsem prostě odložila, příliš dlouhé a tím pádem nepraktické tričko si zavázala u pupíku a ohrnula si dlouhé tepláky nad kotníky.

Nazula jsem si své boty, které vypadaly už pěkně špinavě a zkusila hlavní vchod. Bylo zamčeno. A do pokoje jsem se vracet nechtěla, to byl risk. Okna byla na petlici, kterou někdo opravdu hodně hodně utáhl (nebo jsem ztratila ještě víc síly, než jsem si myslela). Nesměla jsem dělat hluk, to by byl velký problém, vyrazit dveře pro takovou gorilu musí být otázka pár chvil, i když se otevírají směrem do pokoje.

Zapřela jsem se a začala na petlici tlačit vší silou. Kov zavrzal o ten druhý a povolil. Otevřela jsem okno, přelezla přes něj ven a raději ho přivřela, aby hned nehledal venku a mně to přidalo čas.

Rozeběhla jsem se od hluku řeky, abych se náhodou nevrátila tam, odkud jsem utíkala prvně. Najednou jsem viděla před sebou tu naděj, že se dostanu domů. Že dokážu, že je jejich dcera v pořádku, že žije.

Když mi docházely síly, přešla jsem do kroku a v klidu vydýchávala. Jsem pryč. Nemá šanci se dostat ven.

Najednou se přede mnou objevil on. Stál tam, držel pod krkem mou matku. Neuběhla ani sekunda a já viděla, jak se po jejím krku, kde obyčejně nosila nespočet jemných řetízků s malinkými přívěsky, valí krev. Její tělo spadlo k zemi. Vykřikla jsem, přiběhla k ní a snažila se ji zachránit.

Její tělo bylo bezvládné, bez duše. Krev tekla po mých rukách a slepovala mi vlasy, jak jsem ji objala. Bylo to příšerné. Bolest byla ještě horší, než když jsem byla jen uvězněná, jen znásilněná...

Vystřelila jsem do sedu, šok můj dech zrychloval, pot mi stékal po čele. Na hrudi jsem cítila příšerný tlak. Hypnotizovala jsem peřinu jak nejvíc to asi šlo.

Svým činem jsem probudila Samira. Modroočko se na mě podíval, chvíli přemýšlel, jak má zareagovat, protože jsem ho vyrušila ze spánku, ale při tom jsem asi musela vypadat příšerně, i když jsem se cítila ještě hůř, než to slovo příšerné mohlo vystihovat.

Povzdechl si a zvedl se do sedu. „Wiktoria..." Zašeptal klidným hlasem. V jeho očích byla znát únava. Stále jsem měla před očima to, jak její tělo padá k zemi.

Až teď jsem si uvědomila, do jakého nebezpečí bych navedla svou rodinu. Nemůžu domů. Co kdyby jim ublížili kvůli mně? Nemůžu domů. Ale kam jinam bych mohla utéct? Nemám na byt ani korunu, nikdo mě nenechá jen tak přespat u nich doma, sama bych nepustila cizího k sobě ani na záchod... Rozhodně by mi neprošlo bydlet ani v opuštěném domě...

Ucítila jsem na své tváři jeho dlaň. Byla horká, zato má tvář na něj musel a působit jako kostka ledu. Otočil mi hlavu tak, abych se na něj podívala. V jeho očích už nebyla únava, právě naopak. Viděla jsem v nich neuhašený modrý plamen. Zachvěla jsem se, bylo mi zvláštně, strach se mísil s divným pocitem, který jsem nedokázala nijak nazvat.

Něco zamumlal a palcem mi přejel po spodním rtu. Měla jsem strach, nechtěla jsem znovu zažít ten pocit bezmoci, kdy nedobrovolně dáváte své tělo úplně cizímu muži, vrahovi... Zatlačil do mých ramen a já neprotestovala, strach mi to prostě nedovolil. Lehl si hned na bok vedle mě a mírně s nade mě naklonil.

Koukala jsem mu do očí, i když to mohlo působit drze. Potřebovala jsem zjistit, co udělá, a to jeho pohled může prozradit dříve, než by bylo pozdě. Nasucho jsem polkla ten knedlík v krku a zrychleně po doušcích dýchala kyslík smíšený s mužskou vůní.

Levou rukou si zapřel svou hlavu a prstem pravé mi jemně přejel od tváře až na ret. „Uvolni se." Zašeptal anglicky se špatným přízvukem. Ve mně se pral strach s tím neznámým smíšeným pocitem. Hlava radila, abych okamžitě utekla, ale nohy ztuhly a zbytek těla ho chtěl poslechnout.

Ukazováček přejel ze rtu na bradu a po krku přejel po mé chladné kůži až ke klíční kosti. Chvíli tam jen tak kroužil, jako kdyby si chtěl být jistý, že jsem se mu poddala a tělo zvládla uklidnit. Nevím proč, ale ten dotek mě uklidnil a přinutil myslet na něco jiného, než na sen.

Vyhnul se mému hrudníku. Chtěl mi nadzvednout tričko, ale to jsem sebou začala už cukat a bránit se. Nedovolil mi se od něj odtáhnout a dosáhl svého. Tričko mi ale k mému údivu vyhrnul jen tak, aby bylo mé břicho holé.

Nic nedělal. Jen mi hleděl do očí, ve kterých jsem poznala chtíč, a hladil mé boky a břicho. Uvědomila jsem si, že mi teď nechce nic provést, spíše mi chtěl dopřát přítomnost, abych se uklidnila.

Pohledem jsem sjela na jeho ruku, kterou jsem jen sledovala. Párkrát byl až moc blízko podbřišku a na to jsem nevěděla, jak reagovat, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Byl to zvláštní pocit, jako kdybych měla v břiše motýly to ale nebylo, i když se jich tam asi i pár rozlétalo.

Cítila jsem na sobě jeho pohled, zkoumal mé tělo, skenoval, jako kdybych byla ze skla. Když malíčkem zajel i pod tepláky, prudce jsem do sebe nahnala tunu vzduchu a rukama cukla směrem k jeho ruce, abych ho odtrhla. Ale neudělala jsem to, sevřela jsem pěsti a položila znovu ruce podél svého těla, protože dál nešel.

Bylo to něco úplně jiného, než na co jsem byla zvyklá, nikdy jsem necítila takový dotek, který mi sám předával nějaké emoce. Přejel mi po stehně a já ztuhla. „Shhh," začal znovu s uklidňováním, „nic se neděje, uklidni se." Nechtěla jsem si připustit, že se to části mého těla líbilo ono hlazení.

Můj dech už byl jen hluboký a zrychlený, kdykoliv se přiblížil k části těla, které si každá žena chce strážit co nejvíce to jde.

Prosila jsem v duši Boha, jen aby se nestalo nic, co nechci. I když mě poprvé moje ateistická víra zradila. Co bych taky chtěla? Nikdy jsem napřemýšlela nad tím, že by něco takového mohlo i existovat.

Přiblížil se ještě víc, než před tím. Měla jsem strach. Olízl si rty a přisál se jimi na můj krk. Měla jsem hrozný strach, víc jsem si v hlavě nedokázala připustit. Bylo to po chvíli ale příjemnější a příjemnější. Zavřela jsem oči a kousala se do rtu tak silně, že jsem si ho hned prokousla a v ústech jsem měla krev. Bylo to částečně z obav, co se stane, ale i částečně proto, že jsem cítila jeho rty na mé kůži.

Bylo to příjemné, ani jsem si neuvědomila kdy mé tělo opustil trans. Mnula jsem v rukou prázdnotu, drtila své prsty sevřením pěsti. Takový jemný dotek jsem od muže necítila rok, kdy jsem vlastně ani nikoho neměla. S mou maličkostí to házelo jako s větví ve větru.

Nebránila jsem se. Prostě jsem se mu celá dala. Věděla jsem, že bych stejně ani neměla šanci vyhrát nad mužem s mou postavou. Dotýkal se mě přes tepláky. Nedokázala jsem si přiznat to, že se mi to líbilo, do chvíle, kdy jeho prsty nepodklouzly až pod kalhoty.

Byl to zvláštní pocit, nikdy jsem to nezažila takhle. Ani můj první, ani druhý kluk tohle nikdy nedělali, mysleli spíš jen na sebe. Tohle bylo pro mě úplně nové a proto má hlava prohrála nad hormony. Stále mě u toho líbal na krku a já se chvílemi prohýbala.

Srnka se celá poddala vlkovi. Dala mu své nevinné tělo a ten jí ukázal něco, co nikdy nezažila.

Z mých úst jsem neupustila ale nic, co by napodobovalo vzdech. Styděla jsem se, měla strach tohle udělat, i když to chvílemi bylo mým tělem vyžadované, dát zpětnou vazbu. Tedy, nic jsem ze sebe nevydala do chvíle, kdy se mé tělo automaticky prohlo.

Všechny mé pocity se náhle smísily dohromady a udělaly mi v hlavě totální guláš. Byla to exploze emocí. Drtila jsem u toho v rukou prostěradlo, div mi nezůstal v ruce jen utržený kousek.

Přestal mě líbat, ruku vytáhl zpod kalhot a jen se usmál. Ten úsměv byl upřímný. Neodvážila jsem se po tomhle mu pohledět do očí.

„Neříkal jsem, že se nemusíš bát?" Přitáhl si mě blíž a objal mě kolem pasu. Byla jsem tak mimo, všechna energie mi utekla a tělo se cítilo stále v blahu. „Teď už můžeš jít spát." Zamumlal, přitáhl si mě tak, abych ležela hlavou na jeho hrudi a během chvíle usnul.

Neusnula jsem hned, byla jsem z toho mírně vykolejená. Co se to teď stalo?