V místnosti už bylo světlo, ale já neměla moc možností, co dělat. Popravdě mi bylo příjemnější, když tu byl, protože mi to dávalo větší jistotu, že sem nevtrhne někdo jiný.

Rozhlížela jsem se po místnosti a přišla na to, že tu není žádná změna. Jak by taky mohla být, že...

***

Čas ubíhal pomalu, ale stále kupředu. Sem tam Samir přišel, zkontroloval kanylu a případně vyměnil sáček s tekutinou, ale byl ticho. I kabát vyměnil za šedivou deku. Na druhou stranu zmizel klíček od skříně, vzal si jej pro jistotu s sebou.

Časem mi začalo přicházet, jak moc velké bolesti jsem už měla, ale tak dlouho jsem je ignorovala, že se přestalo tělo ozývat. Nohy nejsou žádná velká sláva, cítím je, ale vůbec nemají sílu na to, aby se o kousek pohly.

Přemýšlím, jak dlouho tu už asi jsem. Myslím celkově i zde v místnosti. Hledá mě ještě rodina? Co se děje tam venku po tom letištním incidentu? A co se stalo s tou malou holčičkou z Česka? Hlasitě poklnu při pomyšlení na dívku a cítím knedlík v krku.

Odemykání dveří vrátilo mou mysl zpátky do reality. Otevřely se a v nich stál znovu Samir. Vešel dovnitř, zavřel za sebou a za pár kroků už stál u mě. Zkontroloval sáček s výživou. Vzal hadičku ve spoji a odšrouboval ji.

„Už je cítíš?" Zeptal se s pohledem na nohy. Nepatrně jsem přikývla. Odhrnul deku a hleděl na mé bledé tělo. Měla jsem na sobě jen kalhotky a tmavě zelené tričko. Pozvedl pravou dlaň a prsty přejel po kůži na levé noze. Cítila jsem ten dotek, ale nezvládala reagovat víc, než velmi chabým stáhnutím svalů.

Dle výrazu ve tváři nejspíše přemýšlí. O čem ale nevím. Docela by mě zajímalo, jak přemýšlí. Chytil mi jednou rukou kotník a druhou mi podebral nohu pod kolenem. Začal ji zvedat velmi pomalu do pravého úhlu. Nebolelo to, ale taky mě to znervózňovalo.

Pohyboval s nohou různě a já si připadala jako na rehabilitaci. To samé udělal i s druhou. Popravdě mi to pomohlo, zlepšilo mi to cit v nich ještě o kousek k lepšímu.

Poté mé tělo podebral a zvedl. Vyšel se mnou z místnosti ven. Chodba byla menší, než jsem čekala. Vystoupal se mnou v náruči dřevěné mírně vrhající schody a rázem jsme byli znovu v chatě, kterou už znám. Extrémně se mi ulevilo, že nejsme na té základně.

Odnesl mě až do koupelny a odložil do vany. Začal mi vyhraňovat triko. Nechtěla jsem před ním být nahá, dělalo mi zle to pomyšlení. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že mě už viděl bez oblečení dostkrát. Blbá myšlenka, že?

Během chvíle jsem před ním byla v rouše Evině. Choulela jsem se v sedě abych co nejvíce svého těla kryla. Pustil vodu a rukou pod proudem kontroloval teplotu, druhou uzavřel odtok. Popadl šampon a nanesl si jej do dlaně. Promnul dlaně o sebe a vjel mi prsty do vlasů.

Nemohu tvrdit, že masáž hlavy při mytí nebyla příjemná, ale taky jsem dost přemýšlela, zda u vlasů skončí, nebo... Děsilo mě to.

Pěnu z vlasů mi smyl a tak stejně si počínal se sprchovým gelem a mými rameny a zády. Ve mně se stupňovalo napětí a nervozita. Tušila jsem, co přijde, a nechtěla to. Bála jsem se doteků, které nejspíš přijdou.

Černovlasý si všiml mého ztuhnutí. Přestal se mě dotýkat, zastavil proud vody (té už tam bylo dost) a mé uši zaznamenaly šustění látky za mými zády. Neodvážila jsem se obrátit zrak. Hledala jsem na rozpouštěcí se pěnu na hladině teplé vody.

Látky propadaly k zemi. Jeho dlaně se opřely o má ramena a začal mě tlačit více dopředu. Podařilo se mi pokrčit nohy. Ale strach byl stále velký. Cítila jsem, jak voda stoupla. A jak je oproti mně horké jeho tělo. Celá jsem ztuhla do maxima.

Jeho nohy obklopovaly ty mé a stačil by kousek... ne, nebudu na nic takového myslet! Cítila jsem jeho ruce na mých ramenou a pak na pažích. Na mém těle už nebyly žádné šrámy a podlitiny. Dokonce se mi vracela váha, řekla bych.

Mokré vlasy jsem nechala spadnout aby kryly mou tvář. Můj dech byl tak nepatrný, že bych zvládla i hereckou scénu nějaké mrtvoly. Drtila jsem své prsty navzájem o sebe. Srdce mi na úkor tichého dechu tlouklo tak silně, že by mohlo vyskočit z těla.

Smyl pěnu ze zad a přitáhl si mě blíž. Jeho teplou hruď jsem cítila na lopatkách. Dýchal tak klidně. Mé vlasy odhrnul na jednu stranu a odhalil mé rameno i tvář plnou strnulosti.

Část psaná z pohledu samira

Cítil jsem z ní ten strach, poznal bych ho na míle daleko. Štve mě, že se mě tak bojí, při čemž já jí nijak neublížil. Ano, párkrát jsem musel, protože mě neposlouchala, ale to je normální. Hleděla do prázdna a krčila se.

Její kůže byla studená, jemná a na zádech bylo pár růžových jizev. Lhal bych, kdybych řekl, že tam nezůstanou.

Přemýšlím, proč jsem si ji vůbec nechal. Vzpomínám na ten den, kdy jsem ji viděl poprvé.

Lidé utíkali všemi směry, křičeli a někteří se snažili bojovat i přes to, že neměli zbraně jako my. Už při tom úprku jsem vnímal ty hnědé oči těkající po mrtvolách po zemi. Byla krásná. Pak jsem ji ztratil z dohledu, musel jsem dělat, co jsem dostal za úkol od vyšších. Když jsem ji pak nalezl ležet na podlaze, prostě jsem ji tam už nechtěl nechat. Ostatním jsem řekl, že se nudím a potřebuji hračku. Možná taky proto teď žije.

Dost mě štve, že se stále snaží jít domů. Nemá tam nic. Rodina? Nikdy za to rodina stát nebude. Kamarádi? Rozhodně by ji tam lechali ležet a zachraňovali si sami vlastní prdel. Ale já ne. Já ji zachránil. To díky mně žije byť jsem jí už mockrát mohl střelit kulku mezi oči. Měla by mi být vděčná. TAK PROČ KURVA NENÍ?!

Povzdechl jsem si a začal utopený ve svých vlastních myšlenkách mýt zbytek jejího těla. Přinutil jsem ji si pustit své ruce a nechat mě je opláchnout teplou vodou a umýt.

Je krásná, přímo nádherná. Celkem mě mrzí, že nevidím úsměv, kterým by mě měla obdarovat. Nemrzí, přímo mě to sere.

Prsty jsem přemístil na žebra a jemně po nich přejížděl. Cítil jsem každé jedno žebro, i jak jí nastoupila husina po oblastech, kterých jsem se dotkl. Chvíli jsem přemýšlel, zda jít i za hranice, které si nastavuje její uzavřenost a strach. Pak mi to ale došlo.

Vždyť je moje. A já rozhoduji, co jsou její hranice. Ona je moje. MOJE.

Můj stisk mírně zesílil při představách, které proudily mou hlavou. A její tělo ztuhlo. Přesunul jsem jemněji než před chvílí ruce na břicho. Sjížděl velmi pomalu směrem nahoru.

Na hrudi jsem cítil její záda náhle pohybující se rychlým dechem. Srdce se snažilo probourat cestu ven. Prsty jedné ruky jsem jemně přejel po středu hrudi a následně se zastavil u klíční kosti.

Rty jsem se přiblížil ke krku a velmi jemně se jej začal dotýkat. Věděl jsem, že nikam neucukne. Přinutím ji si to užívat.

Část psaná z pohledu Wiktorie

Jeho horké a plné rty líbaly můj krk. A já dostala strašný strach, že to skončí znásilněním. Že mi ublíží, že to bude bolet jako tehdá od toho chlapa. Ale měla jsem strach odporovat.

Periferně jsem hleděla do jeho vlasů a snažila se nemyslet na to, co se děje. Mužské ruce zkoumaly mé tělo a chvílemi se blížily citlivějším místům, rty líbaly krk a sem tam jsem zacítila jemný stisk zubů. Očima jsem nervózně těkala po koupelně. Viděla jsem odraz v kohoutku od vany.

Bylo mi z toho pohledu na to celé zle. Nemohla jsem ale od toho odrazu odtrhnout oči. Modrooký si ale během chvíle všiml, že hypnotizuji bez mrknutí oka lesklý předmět. Zamračil se a přestal.

„Takhle ne." Zamumlal a natáhl se přes okraj vany. Z podlahy vzal své černé triko. Je mi úplně jasné, co přijde. A taky to přišlo.

Během chvíle se mi snažil svázat oči. Ale já se snažila tomu zabránit. Měla jsem strach, co se pak stane. Bohužel musím říct, že pohublá dívka s oslabeným tělem nemá tak úplně šanci vyhrát nad cvičeným vojákem.

Byla tma, černo. A já panikařila. Znovu se jeho prsty začaly dotýkat mého těla, putovaly po bocích, břiše, ale i po hrudi. A já při každém jeho nově prozkoumávaném místě cuknutím ztuhla. Nevěděla jsem, kde se dotkne příště. A to mou psychickou připravenost úplně sundalo.

Zanedlouho zapojil znovu i rty. Mé tělo strašně prahlo po čemkoli jemném, něžném a opatrném už několik týdnů a nebýt zdravé hlavy, tak mu podlehne.

Něco ve mně mi říkalo, že bych si měla představovat úplně něco jiného a snažit se z toho vytěžit maximum dobrého, co by šlo. Ale co je, sakra, dobrého na tom, že se vás právě někdo pokouší znásilnit a vy se ani nebráníte?

Ten čas mi přišel jako zastavený. Tak strašně bych si to celé teď přála přeskočit jako reklamu na YouTube. Cítila jsem, jak prsty a dlaněmi přejížděl po vrchní části těla. A chvílemi i přes ňadra. V jednu chvíli mi masíroval krk až rameno, v druhé se přehraboval ve vlasech a ve třetí byl druhou rukou na jednom prsu. Pokaždé mě další dotek o kousek vedle vyhodil z míry.

Nemluvil. Jen v klidu ale hluboce dýchal a rty se věnoval každému místu kůže, kam dosáhl. Ruce objevovaly co mohly a vždy se sem tam vrátily na už nalezené místo, aby náhodou nezapomnělo, že tam byly.

I přes úplnou tmu moje smysly pracovaly naplno. Tělo uvnitř křičelo a prahlo po doteku a přálo si si zapomatovat každou jemnost jako by byla tou poslední. Ale hlava cokoliv takového, co by se mohlo dostat na povrch, zničila.

Byť jsem nohy měla oslabené, ucukly pod nečekaným dotekem na stehnu. Prst přejížděl po stehnu a maloval nesmyslné obrazce. V břiše se mi mísil strach, strnutost a jeden maličký motýl bortil bariéry pohopouhým dosednutím.

DOST. Zabil stovky lidí, zničil tisíce rodin, ublížil a vyděsil milion lidí. Drží mě tu pod zámkem, chtěl mi ublížit. A chce mi ublížit. Prostě ne!

V tu chvíli překročil téměř poslední moji psychickou hranici. Dotýkal se mě. Nikterak hrubě, až by téměř člověk řekl, že to ani dotek nebyl. Druhou rukou mi začal bradu tlačit do výšky a zaklánět hlavu přes jeho rameno.

Jeho jazyk putoval po kůži na krku a vyhledával dokonalé místo pro rty. Prosila jsem všechny Bohy světa aby to přestalo. Měla jsem strach. Ale motýlek sedal dál na další a další bariéry, vyprošťoval tělo z mého sevření.

Samir nepřestal, spíše zintenzivnil vše, co právě dělal. A já si přála znovu vidět, abych zabránila tělu si cokoliv užívat. „Poddej se tomu." Zazněl mi v uších černovlasův hlas.

„N-" chtěla jsem vyjádřit svůj nesouhlas, ale do hlasu se mi připletlo více vzduchu. Cítila jsem všechno a velmi intenzivně.

Nikdo se mě nikdy takhle nedotýkal, možná proto to bylo tak intensivní. Tak nějak v sobě jsem tušila, že se z každého mého nepatrného pohybu, dechu nebo změny ve tváři snažil číst.

Náhle ten čas byl úplně jiný. Hrál si s každou sekundou úplně jinak. A tělo se začínalo projevovat i přes můj silný nesouhlas. V jednu chvíli se záda prohnuly, v druhou tlačily do pevného břicha. Zakloněná hlava způsobovala hlasitější dech sám o sobě a on ji stále poupravoval, aby byla na svém místě. Ani jsem si neuvědomila že sevřené pěsti mění průběžně svou sílu stisku.

Nebylo to dlouho a já se prohla a cítila všechno v těle. Energie proudící tělem zasahovala každou část. Hlavou jsem se silněji zapřela o rameno Samira a on během chvíle přestal a přesunul ruku na můj podbřišek.

Nic dál se nedělo. Nic, co by mi nahánělo hrůzu. Jen mi vysvobodil oči a já znovu dostala možnost vidět ten odraz. Viděla jsem v něm uvolněnou pohublou dívku se zmatkem ve tváři.