„Dnes bylo rozhodnuto. Už víme, jaký trest bude udělen zločincům, kteří spáchali nejvyšší zločin, tedy zločin úrovně 5. Trest bude následující-" televize zablikala a zhasla. Skvělé, už se nedozvím, co to bude za trest. Ale to nevadí, vláda rozhodla a to je hlavní. Doufám, že trest bude opravdu pořádný. Nic jiného si někdo takový nezaslouží.
Obrazovka se znovu rozzářila. „...Trest začne probíhat zítra v osm hodin ráno."

Probudila jsem se do ticha a temnoty. Jen občas se v nekonečné nicotě ozývalo vzdálené kapání vody. Cítila jsem se, jakoby mě právě roztrhali vlci. Celé mé tělo bylo slabé a bolavé a hlava mi třeštila. Až příliš na to, abych mohla přemýšlet, kde to k sakru jsem. Ozvalo se zabouchání. Kdo je to? pomyslela jsem si vyplašeně. Po mrazivé chvíli ticha jsem uslyšela další. Voda se jako na povel zastavila a všude nastalo mrazivé ticho páchnoucí smrtí.

Bouchání se ozvalo znovu - a výrazně hlasitěji. Vyděšeně jsem se přimáčkla ke stěně a snažila jsem se co nejvíc utišit vyděšené lapání po dechu. Tohle nebylo klepání na dveře, znělo to spíše, jako by se někdo zoufale dobýval ven z dřevěného vězení. Náhle se ozvala ohlušující rána. Leknutím jsem vyjekla a přitáhla jsem si kolena pod bradu. Ve tmě kdesi přede mnou se ozvalo rychlé oddechování, podobné tomu mému, jen nebylo protkané hlasitými vzlyky.

Kdo to může být? Člověk? Zvíře?

Místnost ozářilo nenadálé světlo, které mi poskytlo pohled na místo, kde se nacházím. Sklepení. Seděla jsem na zaprášené zemi kdesi uprostřed podzemního sklepa. Po podlaze a stěnách se plazily protáhlé stíny, což mě nutilo neustále těkat očima a kontrolovat, jestli nějaký z nich není živý. Světlo probudilo nepřirozeně velkého netopýra visícího nedaleko ode mě. Otevřel oči. Krví podlité oči plné zla, které rozhodně nevypadaly, že by mohly patřilt nevinnému tvorovi z naší planety. Zasyčel a proletěl těsně u mé hlavy.

Co když se vrátí?

Oněmělá strachy jsem konečně pohlédla ke zdroji světla. Několik metrů přede mnou stál člověk držící lucernu. Byl příliš daleko na to, abych mohla rozlišit jeho tvář, a stejně tak jsem byla příliš vyděšená, abych se k němu přiblížila. Světlo z lucerny osvítilo i odlehlejší kouty sklepení. Něco mi říkalo, ať se tu dál nerozhlížím, ale zvědavost zvítězila. A to byla chyba - jen kousek ode mě byla hromada mrtvých hnijících těl prolezlá tučnými červy. Těch těl mohlo být klidně třicet! Z úst mi vyklouzl vzlyk plný zoufalství.

Tohle není možné. Kde jsem se tu sakra vzala?

Už mě opravdu nezajímalo, jak vypadá zbytek tohoto sklepení. Jen jsem s vytřeštěnýma očima hleděla před sebe. Záhadná postava s lampou se ke přibližovala.

„Kdo jste?" řekla jsem sotva slyšitelně. Samotnou mě překvapilo, jak chraplavý hlas jsem měla. V ústech jsem měla sucho, jako bych celé týdny nepila a hlad byl snad ještě horší. Třásla jsem se strachy a zmatením.

Neznámý na mě jen hleděl prázdnýma očima bez života, jako by mé řeči nerozuměl.

„Kde to jsem?" zkusila jsem to znovu, tentokrát již naprosto zoufale. Neodpověděl. Jen po chvíli mávnul rukou, aby mi naznačil, že mám jít za ním, a bez jediného ohlédnutí se otočil a odcházel pryč.

Já tam jen dál seděla, sotva deset metrů od hromady mrtvol, a tušila blízkou přítomnost obřího netopýra. Ticho naplňovaly moje hlasité vzdychy. Co když je jich tady víc? Ale koho vlastně? Mozek mi odmítá odpovědět i na tak jednoduchou otázku. Netopýrů? Mrtvol? Nebo snad děsivých cápků se středověkou lucernou?

Měla jsem šílený strach. Vzdalující se člověk s sebou odnášel také jediný zdroj světla, takže se každou vteřinou všechno halilo do ve hustší a hustší tmy.

Navzdory ukrutné bolesti hlavy jsem se snažila si vzpomenout, co bylo před tím, než jsem se ocitla tady.
V tu chvíli mi to došlo -
nepamatuju si nic.

Vůbec nic.

Jak se jmenuji. Co bylo včera. Co bylo kdykoliv předtím. Jako bych se narodila právě tady a nic předtím neexistovalo, i když jsem věděla, že to tak není. Věděla jsem, že tu být nemám, že někde venku funguje normální svět, do kterého patřím. Ale to bylo všechno. Ale co je normální svět? Jak vlastně vypadá? Patřím vůbec někam? Ta myšlenka mnou projela jako blesk, až mi na chvíli vyrazila dech. Zapotácela jsem se a chytila se nedaleké stěny. Ruka mi po ní sjela a já upadla. Do něčeho vlhkého nasládle zapáchajícího. Mohla by to být... krev? Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Na ruku mi dopadla kapka. Krve? Pokusila jsem se postavit. Nohy mi podklouzly a já znovu upadla. Po celé zemi se rozlévala krvavá stopa. Vstala jsem a pokusila se udělat další krok. Smekla se mi noha a jen tak tak jsem udržela rovnováhu. Na chvíli něco rozpustilo vlnu zapomnění v mé hlavě: už někdy jsem v nekonečné tmě bloudila. Ale tehdy jsem tam nebyla sama, bez vzpomínek a možnosti na záchranu. Tehdy tam stál někdo, komu jsem věřila. Ale co se s ním stalo? Kam zmizel? Vzpomínky se opět zahalily do mlhy, která zakrývala všechny konkrétní věci.

Brečela jsem tak nahlas, že to museli slyšet i lidé venku. Možná jsem také v to i doufala. Že někdo uslyší mé nářky a dostane mě odsud pryč.

Zoufale jsem se pokoušela racionálně uvažovat, i když můj mozek ovládal naprostý chaos. Věděla jsem, že se musím vzchopit. Tím, že tu zůstanu sedět a klepat se strachy, ničemu nepomůžu. Nemám tušení, kde jsem ani kudy vede cesta ven, takže mi nezbývá než následovat toho muže s lucernou.

„Počkejte na mě!" Pomalu jsem se vyškrábala na nohy. Kolena se mi klepala jako snad nikdy, ale vůle mě nutila kráčet dopředu. Snažila jsem se jít co nejrychleji, protože jsem opravdu nestála o to se tu ztratit. Sklep nebyl příliš široký, ale táhl se snad míle do dálky a vypadal spíš jako katakomby. Cestou jsem prošla kolem několika dveří, pár bylo otevřených dokořán, jiné zase zamčené několika zámky. Z některých se dokonce cosi ozývalo, ale takovým jsem se vyhýbala obloukem.

Po dlouhých minutách tiché chůze jsem stála jen kousek za neznámým, a proto jsem zkusila znovu promluvit: „Kam to jdeme?"

„Pojďte za mnou," odpověděl trpce. Netuším proč, ale z jeho asijského přízvuku mi běhal mráz po zádech. Jeho hlas zněl podivně dutě a nepřirozeně. Otřásla jsem se. Co když není živý? Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Z potrhaného oblečené mu visely chvějící se cáry látky. Po rameni se mu táhla široká jizva. Odkud ji měl? A pochází vůbec z mojí doby? Středověká lucerna se pohupovala v jeho ruce a propůjčovala jí bílý nádech. Nad svou hlavou jsem zaznamenala pohyb. Co to bylo? Náhle zavládla tma. Šokovaně jsem trhla hlavou směrem, kde jsem před chvílí viděla onoho podivného muže. Čekala jsem tmu a černotu, jenže opak byl pravdou. Lucerna zářila a kolem muže se rozléval malý kruh světla. Jak je to možné? Co když je ten tajuplný člověk duch? Jeho bledá kůže byla popraskaná věkem a na malou chvíli se mi zazdálo, že má jednu ruku potřísněnou krví. Tiché praskání se začalo chodbou hlasitě rozléhat. Nevědomky jsem se stáhla blíž k onomu muži, jako bych u něj hledala záchranu před strašlivým světem kolem sebe. Můj strach pomalu začínal odeznívat a já zvedla pohled k jeho obličeji. Tvář měl ukrytou pod stínem širokého klobouku.

„Buďte zticha. Přivolávají je hlasy," řekl tiše hrubým hlasem.

„Koho?" zeptala jsem se vyděšeně.

Neodpověděl. Beze slova se zase kolébavou chůzí rozešel kupředu a já už se raději nevyptávala. Kráčeli jsme v naprosté tichosti, dokud nezastavil u jedněch dveří. Ničím se nelišily od těch ostatních. Zchátralé dřevo bylo zkroucené a pokryté plísní, a napříč dveřmi vězel hluboký škrábanec. Vlastně byly ty škrábance čtyři a vypadaly jako od medvědích drápů.

Náhle jsem něco zaslechla. Hlasy. Každý z nich byl jiný, ale přece byly v něčem stejné. Tiché a možná i trochu vystrašené. Zpočátku jsem jim nerozuměla, ale pomalu jsem začínala chápat jednotlivá slova a pak i věty.

"... se tu nikdo z nás nenarodil. Jak jsem řekl - museli jsme něco strašného udělat, třeba někoho zabít. A jako trest jsme my všichni skončili tady-" víc jsem už neslyšela. Muž otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Všichni naráz ztichli.

"Mám tu poslední. Už můžeme začít," prohlásil a usadil se za stůl.

Nerozuměla jsem tomu, vůbec jsem tomu nerozuměla. Ale bála jsem se promluvit. Ostatní se zase rozšuškali, ale já dál stála mezi dveřmi jako solný sloup. Najednou jsem z chodby zaslechla vzdálený skřípot dveří. Rychle jsem vešla do místnosti a pořádně za sebou zavřela dveře. Chvíli bylo ticho, tedy až na šepot ostatních, ale potom se zvalo rachocení těsně za dveřmi. Co to bylo? Uslyšela jsem zlověstný smích. Nakřáplý hlas se rozléhal sklepením. V místnosti si všichni dál tiše povídali, ale já je neslyšela. Nebo spíš nechtěla slyšet, protože jsem se snažila rozeznat zvuky ze sklepení.

"Slyšeli jste to?" pípla jsem potichu. Nikdo se na mě ani nepodíval, jakoby mě neslyšeli. Otřásla jsem se. Vidí mě vůbec? Bušení do dveří. Nikdo si ho nevšímá. Přitiskla jsem se ke stěně vedle dveří. Někdo za nimi byl. Uslyšela jsem další ránu a to už se mi v krku tvořil knedlík. V mysli se mi znovu objevil ten obří netopýr. Co když... Co když právě on udělal ty škrábance a snaží dostat dovnitř? A co to má vlastně vlastně být? Pokusila jsem se ze sebe něco vypravit, ale slova mi uvízla v krku. Sípavě jsem se nadechla. To něco může ty dveře... Nemůže, dveře jsou určitě pevné. Ale co když...? Panika proudila mým tělem jako elektrický proud.
,,Sakra slyšíte to?" křikla jsem hystericky s frustrací v hlase. Kdybych jen věděla, jaká to byla chyba... Všichni v místnosti ztichli a podívali se na mě jako na naprostého šílence. A potom se ozvala hlasitá rána. Dveře vypadly z pantů přesně na místo, kde jsem před chvíli stála a za nimi stálo doslova monstrum. Co bych teď dala za toho netopýra...

Obří postava zahalená do netopýřích křídel, vysoká aspoň dva metry. Vyhublé, chlupaté tělo potřísněné krví a hlava, na které nebyl ani kousek masa. Jen nažloutlá lebka pokrytá slinami stékajícími z tlamy té nestvůry.

,,Kurva, taky to vidíte?" zapištěl kdosi. Odpovědi se nedočkal, protože hned na to se z hrdla netopýra začal prodírat hologram seriózně vyhlížející paní, s vlasy perfektně svázanými do drdolu. Měla tmavě modrou uniformu a hlas tvrdý a přísný:

,,Dnes, třicátého února 2049, bude spuštěno první TNNČ. Trest za nelidské a neomluvitelné činy. Těchto činů se dopustilo všech dvacet čtyři přítomných subjektů seřazených od A do Z vzestupně podle závažnosti jejich provinění."

,,O čem to mluvíte? Jsem nevinný muž, doma mám rodinu!" ozvalo se za mými zády. Ohlédla jsem se po zhruba čtyřicetiletém muži s pleškou. Měl na sobě košili a rifle, obojí potrhané a špinavé. Pod očima měl černé kruhy a celý se klepal. Napadlo mě, jak dlouho už tu asi je.

,,Subjekt 1G se ptá, o čem mluvím," řekla žena na oko znuděně komusi po její pravé straně. Nebylo vidět na koho mluví, protože hologram zobrazoval pouze její tělo.
,,Takže," pokračovala po chvíli, ,,podle mých ověřených zdrojů jste se narodil v roce 2002, prvních osm let jste žil u své tety, která vás poté přeložila do dětského domova, kde jste sexuálně napadal mladé dívky, že? A co potom? Našel jste si jakýsi byt a živil se prodáváním obnažených fotek cizích dívek, které jste pořídil bez jejich vědomí. No, abych to zkrátila, za těch čtyřicet sedm let se vám podařilo vytvořit alespoň 800 nahých fotografií nezletilých dívek a znásilnit přinejmenším 85 lidí. A váš poslední kousek s sebou přinesl mimo jiného také vraždu dvojčat." Muž po jejím monologu jen vyděšeně těkal očima. Neřekl ani slovo. ,,A žádnou rodinu nemáte. Nelžete, můžu vám zaručit, že tady to nemá cenu," dodala ještě.

Po tvářích mi stékaly slzy. Tohle je můj osud? Budu zavřená v plesnivém sklepě plném mrtvol s třiadvaceti psychopaty? ,,Proč si nepamatuji své jméno?" zeptala jsem se ochraptěle, avšak s hrdostí v hlase.

,,Ach ano... vymazali jsme vám většinu vzpomínek, ovšem pokud máte nějaké dotazy, můžete se zeptat." Její arogantní smích ve mě probouzel vztek a zoufalství, ale já chtěla vědět alespoň to jediné. A tak jsem se zeptala:,,Jaké je mé jméno?"

,,Subjekt 1Z," odpověděla medovým hlasem.

,,Ne. Vy víte, jak to myslím. Mé opravdové jméno."

,,Vy, trestanci, jste ta největší monstra dnešní doby. Na Zemi jen stěží najdete člověka, co na vás již nezanevřel. Vy nemáte jména. Jste jen krysy. V díře."

,,Vždyť si ani nepamatujeme, čím jsme se provinili!" oponoval jí kdosi.

,,Chcete to vědět, 1N?"

Muž se ošil. Možná nad tím uvažoval. Nebo se snad pokoušel rozvzpomenout? ,,Já... Nestojím o to... Pardon...?" odpověděl nakonec se sklopeným zrakem.

Došla mi další věc; jestli chci vědět, proč jsem tu já, teď je možná ta poslední šance to zjistit: ,,A čím jsem se provinila já?" proťala jsem svým hlasem nastalé ticho. Žena se zarazila a pohlédla na mě.

,,1Z..." vyslovila váhavě a potom na chvíli zmlkla. Co tím chtěla říct? Co jsem provedla? Otázky se mi bolestivě zařezávaly pod kůži, jakoby byly fyzicky skutečné.

,,Vy jste... Páchala jste..." zakoktala se. Poznala jsem, že to říkat nechce. Bylo to slyšet v jejím hlase. Nevěděla to. Nebo to věděla a nechtěla mi to říct?

,,Spáchala jste hrozné činy. Proto jste označena 1Z," odbyla mě nakonec.

Něco mi na ní nesedělo. Ale co? Podívala jsem se po ostatních. Jistě, všichni se tvářili stejně vystrašeně jako já. Byla jsem o něco mladší než oni. Možná tak o osm let, o víc ne. I tak se na mě ale někteří dívali z nechutí. Neví, co jsem provedla, ale údajně to má být horší než znásilnění desítek lidí.

Hlavou mi něco prolétlo. Jen na krátký okamžik, ale i ten stačil. Vzpomínka.

Probudilo mě klepání na dveře. ,,Kdo je to?" zamumlala jsem ospale. Protřela jsem si oči. Byla to moje starší sestra Zuzana. ,,Pojď, honem. Neptej se proč, prostě vstaň." Její hlas byl tichý, ale i tak dost výhružný. Poslušně jsem tedy v rychlosti seskočila z postele. Nedaleko ležela fotka naší rodiny. Já, máma s tátou a Zuzana.

Rychle mě převlékla do čehosi černého. Byla jsem celá zmatená a navíc pořád rozespalá, a tak jsem jen beze slova pozorovala, jak mě zběsile co nejvíce maskuje. Nakonec mi ještě nasadila roušku a brýle. Pak mě poněkud agresivně popadla za ruku a řítila se ven z domu rovnou k jejímu autu. Hodila mě na místo spolujezdce a ještě než jsem se stačila připoutat, už jsme se prudce rozjížděly.
,,Zuzi, táta říkal, že se máme při jízdě-" ,,Buď zticha, ano?!" řekla hrubě a já se raději namáčkla blíž k okénku. Teprve teď jsem si všimla, že vypadáme skoro stejně. Teda - jsme sestry, máme leccos podobného, ale tentokrát jsme měly navíc i stejný oděv.

Zuzana směřovala k jedné z opuštěných budov na kraji města. Nechápala jsem to. Nechápala jsem vůbec nic. Proč se moje jindy tak rozvážná a vypočítavá sestra najednou chová jako maniak? Jenže moje naivní dětské já si jen radši říkalo: Nic se mi neděje, tak proč se bát?

Zbrkle zaparkovala a vyskočila z auta. ,,Počkej tu a ani se nehni, za chvíli jsem zpátky!" křikla po mně. Chvilka to asi nebyla, protože jsem při čekání stačila znova usnout. Tedy alespoň myslím, že jsem usnula.

A když jsem se opět probudila, Zuzana se mnou něžně třásla: ,,Vstávej, musíš dovnitř!" říkala a najednou zněla hrozně mile. Její hlas měl v sobě pachuť lítosti. Absolutně mi to nedávalo smysl, ale přesto jsem vystoupila z auta a vešla dovnitř toho odporného domu.

Na něčem jsem hned za prahem uklouzla. Bylo to teplé a lepkavé. A rozhodně to nebyla voda. Co nejrychleji jsem se zase postavila, když vtom jsem za sebou uslyšela cvaknutí. Jako když někdo zmáčkne spoušť fotoaparátu. nos mě bolel, a když jsem si na něj sáhla, zjistila jsem, že mi z něj teče krev. A taky, že už na něm nemám své brýle. Ozvalo se klapnutí. Jiné než předtím - zvuk zamykání zámku.

Najednou bzučící zářivky zhasly a všude okolo se rozhostila naprostá tma. I když jsem měla šílený strach, věděla jsem, že musím najít Zuzi. Rozběhla jsem se směrem ke dveřím a doufala, že jdu tím správným směrem. V tu chvíli se dveře prudce otevřely. Chtěla jsem jsem padnout Zuzi kolem krku, ale místo ní tam stála ozbrojená jednotka policistů. Všichni na mě mířili zbraněmi a jeden z nich neustále opakoval, at dám okamžitě ruce za hlavu. Zmateně jsem se po nich dívala uslzenýma očima. Nechápala jsem to, nedávalo to vůbec žádný smysl. ,,Sakra dej ty ruce za hlavu nebo zdechneš!" zařval jeden z mužů netrpělivě. Polekaně jsem sebou cukla a udělala, co říká. "Vždyť je to ještě dítě," lamentoval jiný.

Vzpomínka náhle skončila. Co se stalo pak? Bylo to jako sledovat film. Film vlastního života.

Neměla jsem příliš času si to přerovnávat v hlavě, protože ta žena na hologramu dále mluvila: ,,Za hodinu začne selektivní kolo, to znamená, že pouze osm z vás projde k samotnému trestu. Vaším úkolem, bude tedy zabíjet ostatní, dokud z vás nezbyde pouze již zmíněná osmička. Mimochodem, tohle je pro vás velká pocta, protože jste prvními lidmi, kteří se účastní toho experimentu," zasmála se arogantně a zmizela zpátky v hrudníku nestvůry. Nestvůra potom zmizela zpátky v neznámých hlubinách sklepení a my tam zůstali sami.

,,To se teď máme navzájem pozabíjet?" pípla vystrašeně žena poblíž mě.

,,Nedává to smysl... Když jsme takoví zločinci, proč nám prostě nedali křeslo?" ozvalo se zase od někoho jiného.

,,Nejspíš nás k něčemu potřebují. A já mám špatnej pocit, že to něco nebude vůbec hezký."

*****

Byla jsem mezi prvními, kdo se místo klábosení rozhodli raději schovat. Dříve nebo později k vraždění stejně dojde, a já nehodlám umřít tady. Běžela jsem, co mi plíce stačily, a každým krokem jsem byla šokovanější, jak nekonečně daleko se ten sklep táhne. Cestou jsem míjela lidské kostry, červy, obří pavučiny a netopýry. Díky adrenalinu, který mi divoce pulzoval v žilách, jsem dokázala doběhnout opravdu daleko. Když už hrozilo, že mi divoce bušící srdce prorazí hrudník, vběhla jsem do nejbližších dveří. Popadajíce dech jsem se porozhlédla. Uvnitř bylo cosi připomínající malou tělocvičnu. Na podlaze vyznačené barevné čáry a na obou koncích hřiště pověšené basketbalové koše. Uprostřed stála ještě bedna na míče. Nebylo kde se tu schovat, ale stokrát raději zůstanu tady uprostřed prakticky prázdné místnosti, než abych vyšla zpět na chodbu. Potom jsem dostala nápad - bedna na míče nebyla sice zrovna největší, ale s mým malým vzrůstem jsem se mohla schovat dovnitř. Roztřesenýma rukama jsem ji uchopila za víko a otevřela. Z úst se mi vydal šokovaný zoufalý vzlyk a v krku jsem ucítila zvratky. Uvnitř nebyly míče. Bylo tam malé mrtvé tělíčko. Žalostně malé na to, aby patřilo dospělému člověku.

Kde se tu vzalo tolik mrtvol? Co na takovém místě dělalo malé dítě?

Neměla jsem na výběr. Co nejněžněji jsem to tělíčko vytáhla a odnesla do rohu místnosti, kde jsem ho položila na záda. Po tvářích mi kanuly slzy. Ať už se tomu dítěti stalo cokoliv, nemohlo si to zasloužit. Ani všechna ostatní mrtvá těla tady. Jaká monstra dokázala vytvořit takové místo? Otřásaly mnou vzlyky i děsivé myšlenky.

Sotva jsem se stihla nasoukat do bedny a zavřít za sebou víko, celou místností se ozval povědomý hlas ženy v modré uniformě.

,,Selektivní kolo bude spuštěno za deset... devět... osm... sedm... šest... pět... čtyři... tři... dva... jedna.. TEĎ!"

I přes to, že jsem věděla, že ostatní jsou nejspíš daleko ode mě, naskočila mi husí kůže. Stísněný prostor, ve kterém jsem byla ukrytá, mé panice moc nepomáhal. Jediným zdrojem světla v bedně byla malá dírka, kterou jsem občas vykukovala ven. Všude bylo naprosté ticho. Neozývala se ozvěna žádných hlasů ani náznaky boje. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně.

Volný čas, který mi byl nyní poskytnut, jsem využila k naprostému psychickému zhroucení. Adrenalin se mi v těle uklidnil a pro změnu mě mučily vlastní myšlenky. Snažila jsem se vzlykat potichu, ale nešlo to. Nemám tušení, čím jsem se provinila, že nyní musím být v tomhle pekle. Jediným vodítkem byla ona krátká vzpomínka na sestru. Ale pomyšlení na mou rodinu mi způsobovalo mnohem větší bolest. Nevzpomínám si ani na jejich jména, pouze na Zuzi. Nepamatuji si ani to své.

Navzdory mizerným světelným podmínkám jsem se pokusila prohlédnout si své tělo; měla jsem kdysi bílé tričko, nyní zpocené a špinavé. Obyčejné černé kalhoty byly na několika místech roztrhnuté a nohy byly poseté modřinami a odřeninami. Ruce jsem měla také špinavé a klouby rozedřené do krve. Nevybavuju si svůj věk, ale nemůže mi být o moc víc než patnáct.

Najednou mi došlo, jak jsem vyčerpaná. Věděla jsem, že je špatný nápad v tuhle dobu usnout, ale mé tělo to zoufale potřebovalo. Dovolila jsem si tedy zavřít oči a ponořila jsem se do bezesného nekonečna.

Z opravdu nekvalitního spánku mě vyrušil hluk v chodbě. Zatajila jsem dech. Usnout byl fakt příšerný nápad, protože jsem byla na moment naprosto dezorientovaná a navíc jsem měla celé tělo bolavé a levou nohu v křeči z toho, že jsem spala v naprosto nepohodlné poloze. Na druhou stranu se mi alespoň na chvíli podařilo zapomenout, kde jsem. Když jsem si to však zase uvědomila, v krku se mi vytvořil bolavý knedlík. Na krátkou chvíli jsem si myslela, že jsem doma.

Zatajila jsem dech a snažila jsem se rozeznat jednotlivé zvuky. Znělo to jako boj. Rány pěstí a těžké oddechování.

Kolik lidí už umřelo?

Rány na chvíli ustaly. ,,P-prosím. Ne.." zanaříkal někdo, pravděpodobně ten, kdo prohrával. Potom jsem jen slyšela, jak se ostří nože zabodává do masa a hlasité lapání po dechu.

Nastalo mrtvolné ticho. Chvěla jsem se strachy a modlila se ke všem možným bohům, ať ten člověk, ten vrah, nechodí dovnitř. Zakryla jsem si dlaní ústa, abych co nejvíce utlumila své vzlyky. Ticho narušilo zavrzání dveří. Dveří od této místnosti.

Ted umřu. Můj krátký život skončí tady. V tomhle pekle. A mé tělo se tu bude postupně rozkládat, dokud mě nesežerou červi. Umřu, aniž bych znala své jméno. Aniž bych znala jméno svých rodičů.

Neslyšela jsem žádné kroky, z čehož jsem odvozovala, že se ten člověk jen rozhlíží po místnosti. Přestala jsem dýchat. Mám naději. Možná mě tu nenajde. Dospělý člověk by se do té bedýnky nikdy nevešel. Ozvalo se první vrznutí podlahy. Šouravé kroky blížící se ke mně.

Najde mě. Jsem tu nasoukaná jako sardinka, nebudu mít ani šanci se bránit. Adrenalin mým tělem projel jako elektrický proud. Zatnula jsem ruce v pěst, v ubohé přípravě na boj.

Osoba se zastavila v mé těsné blízkosti. Vnímala jsem, jak někdo rukou uchopil víko a v rychlosti ho otevřel. Bez rozmyslu jsem po něm vystartovala. Udeřila jsem ho pěstí do ruky, kterou stále držel víko a co nejrychleji se vysoukala ven.

Můj soupeř byl přibližně třicetiletý muž. Ne zrovna hubený, ale žádná hora svalů to taky nebyla. Po tváři měl rozesetých několik modřin a řezných ran. V pravé ruce držel nůž. Snažil se stát vzpřímeně, ale bylo patrné, že má něco s levou nohou. ,,Holčičko, děláš si to akorát těžší," zakroutil nade mnou hlavou a vycenil zuby.

Vzdorovitě jsem dál stála proti němu v bojovém postoji. Nejspíš úplně špatně, ale nic na světě mě nepřinutí se tomu parchantovi vzdát. ,,Tak pojď, zaútoč," pokynul mi vyzývavě. Dál jsem stála jako přikovaná a pozorovala každý jeho pohyb.

,,Hele, netěší mě, že musím zabít blbý děcko, ale jestli se mi vzdáš, slibuju, že to udělám rychle.." začal, ale to už jsem po něm vystartovala. Mým plánem bylo ho odzbrojit, a tak jsem se mu snažila vytrhnout nůž z ruky, jenže on mi stihl místo toho zasadit pěst do břicha , až jsem zaúpěla bolestí. Nenechal na sebe dlouho čekat a podkopl mi nohu, takže jsem dopadla na záda. Snažil se mě přišpendlit k podlaze, ale já ho vší silou kopla mezi nohy a on se překulil na bok. Vyhoupla jsem se do stoje a začala do něj co nejvíce bušit pěstmi. Bránil se pevnými pažemi, takže to vzávěru nemělo moc velký efekt, akorát jsem se rychle unavila. Mezitím, co byl zaneprázdněný krytím svého těla, jsem musela vymyslet něco jiného. Všimla jsem si nože pohozeného asi tři metry ode mě. Vší silou jsem muže kopla do břicha a rozběhla se pro nůž. Útočník mě ale navzdory bolesti, kterou jsem mu způsobila, stihl uchopit za kotník a já spadla na zem. On se mezitím vyškrábal na nohy a snažil se k noži dostat dříve než já. Chtěl do mě taky kopnout, ale mně se podařilo zachytit jeho nohu, a on začal ztrácet rovnováhu. Srazila jsem ho na zem a konečně uchopila nůž. Zběsile jsem se k němu otočila čelem a namířila na něj čepel.

Zvedl dlaně v obranném gestu. ,,Já vím, že tohle nechceš udělat," řekl zadýchaně.

Přišla jsem k němu blíž a on dále nehybně stál s rukama před obličejem.

Když ne já, tak ty, šmejde, pomyslela jsem si a podřízla hrdlo. Prostě jsem to udělala. Z ruky mi vypadl nůž a zařinčel o zem. Okamžitě mě potřísnila jeho krev a on se na mě díval s šokovaným výrazem v očích. Snažil se si ucpat ránu dlaněmi, ale to už z něj začal pomalu vyprchávat život. Poklesl na kolena a se zachroptěním se svalil na zem. Pod jeho bezvládným tělem se začala zvětšovat kaluž krve.

Zakrvácený nůž jsem hodila na zem.

Co jsem to udělala?

Obličej se mi zaplavil slzami, poklekla jsem na kolena a naříkala. Pohladila jsem jeho záda.

Jsem vrah. Vrah. Vrah. Vrah. Vrah. Vrah.

,,Ne.." kníkla jsem a zakryla si ústa.

Vím, že jsem neměla na výběr, ale krev na mých rukách mě pálila jako rozžhavená láva. Krev byla všude. Na mém oblečení, na zemi, v mých vlasech...

,,Gratuluji přeživším!" ozval se známý hlas. I přes vzlyky jsem slyšela, co říká, ale nedokázala jsem se na jednotlivá slova soustředit. ,,Selektivní kolo úspěšně absolvovali: 1D, 1K,1L, 1N, 1P, 1Q, 1V, 1Z. V následujících minutách budou subjekty přeneseny do umělého spánku."

Všechno mi bylo jedno. Ať mě klidně odvlečou a mučí až do skonání světa, ať si se mnou dělají co chtějí. Moje duše nedokázala unést, čeho jsem se právě dopustila. Nedokázala jsem si představit, že bych si někdy mohla odpustit. Zabila jsem člověka. I když to byl nejspíš vrah, pořád to byl člověk. Člověk, který si své skutky nepamatoval. Člověk, který mohl mít naději na nový a lepší život. Kdybych ho jen omráčila... Ne, nemohla jsem. Kdybych ho jen omráčila, nestihla bych mu utéct.

Všechno náhle začalo šednout a později i černat. Kolem mě se rozprostřela zase jen tma a nic jiného.

Přede mnou se rozzářilo světlo. Co to bylo? Ano, lampa. Pouliční lampa. Všude kolem se rozsvěcovaly. Běžela jsem. Ale kam? A proč? Něco mě pohánělo vpřed. Ano, byl to strach. Za sebou jsem slyšela spoustu rychlých kroků. Honila mě policie. Všichni měli v očích zlověstné výrazy. V dálce jsem uviděla dveře, ze kterých vyšla nějaká paní.

,,Pomozte! Prosím!" zaúpěla jsem. Až teď jsem si uvědomila, že jsem celá od krve. Paní zakřičela na policisty: ,,Co se to tu děje?! To už honíte i děti? Vždyť jí bude sotva patnáct!"

Jeden z mužů se na ni podíval nemilosrdným pohledem. ,,A vy, obyčejní lidé, chráníte vrahy? Od kdy?" Třásla jsem se strachy. Nedokázala jsem se ani pohnout. Věděla jsem, že teď nastala moje chvíle, teď můžu utéct. Ale neutíkala jsem. Proč? Proč jsem neutíkala? Nohy se mi třásly, cítila jsem, že každou chvilkou už to nevydržím a spadnu. ,,A vy jste snad něco jiného? Máte pravdu, jste! Jste placení vrazi! A my obyčejní lidé chráníme vaše oběti." Jejich hlasy začínaly být vzdálenější. Už jsem je vůbec neposlouchala. Spadla jsem na zem a všechno se začalo mlžit... ,,No vidíte! Jen ji zabíjíte! Vždyť se vás tak bojí, až z toho omdlí!"

***

Zprudka jsem otevřela oči. Celá zadýchaná a orosená potem jsem se rozhlédla. Byla jsem pořád v oné malé tělocvičně. Ale ten muž už tu nebyl. V hlavě se mi znovu vybavil ten podivný sen. Policie. Honili mě. Byla jsem od krve - mazlavé tekutiny, která odporně smrdí. Dorota. To jméno mi proběhlo hlavou neuvěřitelnou rychlostí. Kdo to byl? Ta paní? Asi ano. Nebo někdo z mojí rodiny?

Přede mnou se znovu objevila tvář Zuzi. Byla daleko zřetelnější, mohla jsem si prohlédnout každý rys jejího obličeje. Náhle mi něco došlo. Okamžitě jsem vyběhla z místnosti a vší silou utíkala chodbou zpátky na místo, kde byli naposledy všichni vězni. Po dlouhých minutách běhu jsem konečně dorazila na místo a překročila vyražené dveře. Lidí tam bylo daleko méně než předtím. Rozhlédla jsem se. Nebyla tu. Prostě nebyla. A byla tu Zuzi vůbec někdy? Jestli si někdo z těch lidí, kteří tu byli, zasloužil zemřít, byla to právě ona. Zuzi... Navlékla to na mě! Co se mnou tehdy bylo, že jsem ji poslechla? Proč jsem vůbec neuvažovala? Něco mě srazilo a já tvrdě dopadla na zem. Bylo to ono netopýří monstrum. Znovu se objevil už známý hologram.

,,Gratuluji přeživším," začala. Ala neznělo to radostně. Spíš znechuceně, jako by chtěla, aby to nepřežil nikdo.

,,Nyní si najděte nějakou zbraň. Budete ji potřebovat." Po zádech mi přejel mráz. Co to? Proč se selektivní kolo opakuje? Už nás je skutečně jen osm.

Někteří se s minimálním zaváháním rozběhli pryč, jiní zase začali v panice hledat možnou zbraň. Jen já tam stála jako opařená. Pořád jsem se nedokázala vzpamatovat z toho snu. Žena na hologramu mě udiveně pozorovala, ale já jí nevěnovala pozornost. Nechtěla jsem zabíjet a tak jsem se po chvíli váhání konečně rozběhla zpět do té tělocvičny. Nikdo nevěděl, že jsem tam byla schovaná. Až na toho muže. Pokusila jsem se myšlenky na bezvládně tělo muže potlačit, ale moc se mi to nedařilo.

Vběhla jsem do tělocvčny a zavřela za sebou vrzajicí dveře. Podívala jsem se na místo, kam jsem odložila dětské tělíčko. Nebylo tram. Na chvíli jsem se vyděsila, kam zmizelo, ale potom mě napadlo, že ho v době, kdy jsem spala, mohl někdo přemístit. Ale hned potom následoval další vodopád úvah. Stáhlo se mi hrdlo. To dítě... To dítě možná bylo taky vrah. Co když byli přede mnou i nějací jiní? Ale kdo to dítě odsoudil? Podle koho jsme vrazi? Co když si to jen někdo vymyslel? Ale kdo vlastně? Nejsou s námi, to vím. Nejsou ani mezi námi. Nebo snad ano? V hlavě mi létaly myšlenky jedna přes druhou a já nebyla schopná chytit ani jednu. Dveřmi prošel hologram ženy, který mě vrátil zpátky do reality.

,,1Z, nemám pravdu? Jsi docela chytrá," konstantovala. Zarazila jsem se. Co měla v úmyslu?

,,Jsi celkem chudák, víš? Většina už pochopila, že to tu nikdo nepřežije,¨ pokračovala ve svém monologu, ale potom se podívala směrem, kterým směřoval můj zrak.

,,Ten malý chlapec se chtěl schovat. Jenže ho našli a na rozdíl od tebe se nedokázal bránit. Krvácel snad hodinu v plesnivé bedně na míče, než umřel." Podívala jsem se ve směru jejího pohledu. Bylo tam! To dítě! Jenže něco bylo jinak. Byl z něj cítit život. Nebo naopak - dvojnásobná smrt.

,,Je hrozné, jak ten chlapec dopadl. Ale lidé musí vždy nést následky," ozval se hologram. Náhle se chlapec postavilo. Jeho oči rudě zářily. Tělo mu začalo obrůstat dlouhými šedými chlupy a kolem rukou se mu začala tvořit křídla. Jeho tělo se zmenšovalo a za chvíli už to nebyl chlapec, ale netopýr s rudýma očima, který cenil ostré špičáky. Vylekaně jsem udělala krok zpět a zakopla jsem. Co to s ním je? Zvednul se ze země a letěl přímo na mě. Nestihla jsem se ani pohnout. Nedošlo mi, co se děje. Nedošlo mi vůbec nic. Nestihla jsem se pohnout, nestihla jsem dát ruku před obličej. Ostré špičáky se mi zaryly hluboko pod kůži. Vyjekla jsem bolestí. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se žena jen ušklíbla. Špičáky se zaryly ještě hlouběji. Znovu jsem zaječela, ale nikdo mě neslyšel.

Byla jsem od všech daleko, daleko od normálního světa. Ale byl ten svět venku normální? Když mě poslali sem? Z rány se začala řinout krev. Na podlaze tělocvičny se objevila loužička šarlatové tekutiny. Bolest byla až příliš veliká, navíc jsem se bála, že kvůli ztrátě krve brzy omdlím. Zavřela jsem oči a snažila jsem si představovat něco krásného... Ale co? Co bylo za celý můj život hezké? Nemám žádné vzpomínky. Moje tělo i duše jsou obklopené temnotou.

Uslyšela jsem klapnutí dveří. Hologram odešel. A netopýr byl podle všeho také pryč. Neslyšela jsem nic. Jen tiché kapání vody ze stropu. Nikdo tu nebyl. Jen já, ticho a tma. Bylo to dobře? Bylo to špatně? A kdyby rodina... Jak jsem na tu hloupost přišla? Ani bych ji nepoznala! Jediný, koho jsem si pamatovala, byla Zuzi. A ta stará žena - snad Dorota.

Uslyšela jsem kroky. Dovnitř vešla opět ta žena. K mému překvapení již ne jako hologram. Byla velmi vysoká a autorita z ní jen sršela Čekala jsem cokoliv, jen ne to, co udělala. Vzala mě za ruku a pomohla mi postavit se na nohy.

,,Pojď se mnou," sykla a vlekla mě za sebou do místnosti, kde byli přeživší. Musela jsem si dlaní tisknout krvácející rány, ale zatím jsem se držela při vědomí. ,,Doufám, že jste si našli zbraň. Pokud ne - vaše smůla," ušklíbla se. Potom se něčím rozmáchla. V té rychlosti jsem si nestačila všimnout, co to je. Hlavou mi projela ostrá bolest. Zrak se mi zamlžil a ponořila jsem se do tmy...

Byla tu stále ta žena - a policie. Kromě policie tam stála... "Zuzi?" Podívala se na mě. Slyšela jsem ženu, jak říká: "Ona někoho zabila? Dovolte, abych se zasmála. Ta nic neudělala. Vždyť se na ni podívejte..." Já někoho zabila? To slovo znělo hrozivě už samo o sobě. Ale když si někdo myslel, že jsem někoho zabila já...

Zuzi. Zuzi vždycky něco dělala. Zuzi vždycky zbělela, když se mluvilo o vraždách a krádežích v okolí... Proč jsem nad tím nikdy nepřemýšlela? Něco mi v tom bránilo, ale co? Cítila jsem se, jako bych celou dobu spala a teď mi někdo otevřel oči. Chtěla jsem se zvednout, ale neměla jsem na to sílu. Jako v mlze jsem pozorovala, jak mě nakládají do policejního auta. Zuzi se ušklíbla a pak se za mnou zabouchly dveře. Všude se rozlehla tma...

Otevřela jsem oči a oslepilo mě světlo. Ale pak mi něco došlo - když Zuzi zabíjela... Co já tu vlastně dělám? Neměla by tu místo mě sedět Zuzi? Musím to někomu říct. Někomu, kdo mi uvěří a zachrání mě. Vstala jsem a žena si mě okamžitě všimla. "Ne!" zavolala jsem a dala si ruce před obličej. "Já vám chci - musím něco říct!" Žena se zarazila. Chvíli si mě nedůvěřivě prohlížela. Jako by přemýšlela, jestli mě zabít teď nebo později. Po zádech mi přejel mráz.

"Tak mluv, ale nelži," blýskla po mě pohledem.

"Já - Já..." nevím proč, ale nebyla jsem schopná mluvit. Žena mě propalovala pohledem. A pak už jsem to nevydržela. Nepřemýšlela jsem, co jí chci říct a co už ne. Žena vypadala čím dál překvapeněji, ale nepřerušila mě. Když jsem všechno dovyprávěla, snažila se šok skrýt za maskou podezřívavosti, ale moc jí to nešlo. Zrudla. Nevím jestli vzteky nebo studem z toho, že udělala jejich "organizace" takovou chybu. Otočila se a v místnosti zavládlo nepříjemné ticho. Tlačilo na uši a nedalo se poslouchat.

"Pojď se mnou. Jestli je pravda to, co mi říkáš, musíme něco podniknout." Její hlas vůbec nezněl dobře. Zařezával se ostře pod kůži. Popadla mě za ruku a kamsi mě vedla. Krok za krokem, jedna noha před druhou... a přece jsem nevěřila. Nevěřila, že to může dobře dopadnout. Nevěřila, že mi někdo uvěří. Tak proč jsem to té ženě vlastně říkala? Chci si zachránit život? Žena mě vedla dveřmi, chodbami a občas podle zápachu jsem měla pocit, že snad i kanály. Všude byla tma. Jen krvavé oči netopýrů zářily jako lucerny.

Pak jsem něco zahlédla. Světlo. Světlo lampy. Rozběhla jsem se za ním. Vstoupila jsem na zvláštní místo. Svítila tam jedna jediná lampa. Stála na zemi a její světlo dokázalo obletět celou místnost. Místnost s holými stěnami a prázdnou popraskanou podlahou. Nebylo tam nic. Jen ta jedna lampa...

Když vešla žena, svit lampy se změnil. Už nesvítila žlutě - svítila modře. Zhluboka jsem se nadechla. Musím tam jít. Udělala jsem krok vpřed. V místnosti se najednou objevil dřevěný stůl, za kterým sedělo několik lidí. Prostřední židle byla prázdná. Tam si sedla žena, která mě sem dovedla.

"Řekni jim to," její tvrdě znějící hlas prořízl ticho. Nemělo smysl zatajovat, ta žena by jim věechno stejně pověděla.

Lidé sedící za stolem se na sebe zmateně dívali. "Chyba? Vyloučeno, madam," řekl ostře jeden muž a ukázal mi směrem ke dveřím. "A-ale to nemůžete! Já si to pamatuju!" vykoktala jsem ze sebe několik slov, ale stejně jsem tušila, že nic nezmůžou.

"Mluví pravdu a to je rozhodnutí," řekla jedna mladá paní, mohlo jí být sotva dvacet. Všichni se k ni šokovaně otočili. Ale její pohled se nezměnil - byl stále neústupný. Ani nevím proč, ulevilo se mi.

***

Tráva. Byla to tráva. Skutečná zelená tráva. Daleko krásnější a jemnější než ve všech mých snech. Bylo to... krásné. V dálce se rýsovalo město. Opravdové město. Ale... Co mí rodiče? Budou věřit tomu, že jsem nic nespáchala? Tak moc jsem si to přála! Vedle mě zastavilo auto. V parném letním slunci se zlatě lesklo. Vystoupila nějaká paní. Věděla jsem, že mě má odvést za mou rodinou. "1Z, pardon, Dorota?" kývla jsem. Bylo to k neuvěření. Všechny vzpomínky se mi rychle vracely. Připadala jsem si, že mi pod jejich náporem praskne hlava. Když jsme projížděly ulicemi města, už jsem byla schopná bez problémů ukazovat, kde má auto odbočit. Auto zabrzdilo. Vystoupila jsem a podívala se na rodinný domek se zahradou. Tady jsem bydlela. Ze dveří vyšli dva dospělí - moji rodiče! Rozběhla jsem se k nim a objala je. "Vítej doma," zašeptali mi. Doma. To slovo znělo tak krásně. Ano. Byla jsem doma.