Vzhlédla od své studie a uviděla Charlieho. Toporně postával ve dveřích, ruce za zády. Charlie věnoval Hermioně odzbrojující úsměv. ,,Natrhal jsem ti kytky," řekl a konečně ukázal své ruce. Předal jí kytici lučního kvítí. Barevně k sobě neladily, tu se mihla kopretina, pak zase čičorka, sem tam upolín, dokonce Charlie do kytice zakomponoval i bodláky. Svým způsobem to bylo kouzelné.
,,Děkuju ti, Charlie," řekla Hermiona, převzala květiny a políbila svého chlapce na tvář.
,,Já tě miluju!" vyhrkl Charlie tak prudce, až se Hermiona lekla. Chvíli na něj udiveně hleděla, ale pak se uklidnila a mírným hlasem odvětila: ,,Já tebe taky."
,,Ne, vážně," pokračoval Charlie. ,,Miluju tě, hrozně tě miluju. Strašně moc tě miluju a chci tě milovat i nadále." Hermionu jeho chování čím dál více znepokojovalo. Položila mu hřbět ruky na čelo.
,,Celý hoříš," poznamenala starostlivě. ,,Nejsi nemocný? Není ti špatně?" vyptávala se.
,,Naopak - nikdy mi nebylo líp! Já tě, Hermiono Knihomolko Grangerová, miluju," vedl si stále svou Charlie. Hermiona nedůvěřivě přimhouřila oči.
,,Nemoc to teda není? Takže jsi něco provedl, že jo? Charlesi, ty jsi určitě něco rozbil nebo ztratil nebo se ti podařilo někoho zabít," odtušila a zamračila se.
,,Nezabil jsem nikoho. Hermionko, ty mě neposloucháš. Já ti musím říct, že..."
,,Mě miluješ, já vím," dořekla za něj Hermiona. ,,Taky tě miluju, Charlie, ale řekl jsi mi to za poslední minutu asi stokrát, a to se mi nezdá... Je to podivné."
Charlie se nervózně podrbal ve svých zrzavých vlasech. ,,Promiň, jsem takovej hrrr. Jenže já si nemůžu pomoct, nedokážu bejt v klidu, protože tě fakt nechci ztratit."
,,Neztrácíš mě," ujistila ho Hermiona a chtěla ho obejmout, jenže jí překážely v ruce květiny a Charlie si držel odstup, což nebylo jeho zvykem. ,,Povídej," pobídla ho něžně.
,,Poslední rok byl nejlepším obdobím mýho života a je to díky tobě," řekl Charlie. ,,Jsi hodná a obětavá. Nedoufal jsem, že bych našel dívku, která by byla dokonalá a ještě opětovala mé city. Vážně, myslel jsem, že skončím sám a... Byl jsem s tím smířenej, nevadilo mi to. Ale díky tobě nemusím být sám a jsem za to vděčný. Tvoje laskavost nezná mezí a já jsem ten největší šťastlivec na světě!"
Hermionu to dojalo natolik, že si chtěla otřít oči, které ji slzely. V roztržitosti zapomněla na to, že by měla držet květiny a jednu upustila. Klekla si, aby ji sebrala. S překvapením zjistila, že Charlie je půl metru od ní a hledí na ni.
,,Mionko," oslovil ji něžně, ,,klečet by měl jenom chlap." Hermiona otevřela ústa v němém úžasu. Vážně tím myslel to, co si myslela, že myslel?! ,,Ale tak... Když už jsi se mnou tady dole na podlaze, zeptám se tě tváří v tvář." Začal šátrat v kapse u kalhot. Vyndal maličký prstýnek. ,,Stala by ses, prosím, mou manželkou?" Hermiona zírala na Charlieho, ani nemrkala, ústa stále otevřená. ,,Mio?" ozval se po chvíli Charlie, který začínal být rozpačitý z jejího mlčení. ,,Mínko?" Hermiona konečně zamrkala a probrala se z prvotního šoku.
,,Chci se stát tvou ženou a stát ti celý život po boku," pravila pomalu, ale s naprostou jistotou v hlase. Nahnula se k Charliemu a dala mu pusu. ,,Měli bychom to dát vědět rodičům..."
,,Není potřeba, doufal jsem v nejlepší, tak jsem napsal do Doupěte. Celá rodina míří sem na oslavu a berou i tvé rodiče."
,,Jsi dokonalý muž, Charlesi," pronesla uznale mladíkovi, který jí ukradl srdce.