Hermiona si stihla jednou kousnout do hrušky, když přijel další autobus. Vykoukla mladá slečna s černými vlasy a zvučným hlasem prohlásila: ,,Fagaraš!" Hermiona pohlédla na lísteček, kde bylo napsáno: Faragaš. Kvapně vstala, posbírala si věci, pozdravila slečnu a prošla do autobusu. Posadila se dozadu, takže mohla pozorovat, jak ostatní kouzelníci nastupují a hledají nejlepší sedadlo. Bylo jich pár, většinou to vypadalo na vesnické kouzelníky, kteří za prací dojížděli do hlavního města. Hermiona věděla, že ji čeká několik hodin cesty, takže si opřela hlavu a pokusila se co nejvíc uvelebit. Autobus se dal do pohybu. Sledovala cestu, po necelé hodině usnula.

,,Jsme tu, slečno," ozval se hlas mladé slečny. Hermiona nespokojeně nakrčila nos, otevřela oči a v tu ránu se narovnala.
,,Omlouvám se, usnula jsem," začala Hermiona a hledala všechna svá zavazadla.
,,Nevadí," odvětila mile slečna. ,,Potřebujete poradit?" Hermiona se zatvářila zoufale. ,,Do města asi nechcete, že ne?" Hermiona zavrtěla hlavou. ,,Draci?"
,,Přesně tak," přitakala Hermiona. Slečna se zasmála, očividně byli Rumuni na draky hrdí.
,,Pojďte," pobídla Hermionu a obě vyšly z autobusu. ,,Hned na začátek - oblečte se, jinak umrznete. Teď vám povím, kudy se vydat. Vidíte tu cestu?" zeptala se a ukázala na starou prašnou cestičku.
,,Ano...?"
,,Půjdete po ní až k úpatí hory, tam je vyznačené místo k přechodu. Máte u sebe hůlku, že?" Hermiona přikývla. ,,Tak to nebude žádný problém," ujistila ji slečna.
,,A jak to místo poznám? A pak už trefím?" vyptávala se Hermiona vyděšeně.
,,Nebojte se, poznáte. U úpatí je rozcestí, vy půjdete skrz skálu," dovysvětlila slečna, vylezla po schůdcích, zamávala Hermioně a i s autobusem zmizela. Hermiona zůstala stát na místě a nevěřícně zírala před sebe. Všichni už odešli. Stála na prázdné silnici, kolem okolo nic nebylo. Jen prašná cesta, která vedla úplně jinam než silnice. Hermiona zavřela oči a počítala do deseti. Do dvaceti. Minutu prostě nedělala nic. Pak vzhlédla k vysokým horám a rozhodla se, že to riskne. Trochu se bála, protože se blížila bouřka, v dáli slyšela hřmění. Našla v batohu mikinu a nepromokavou bundu, které si myslela, že ani nevyužije, zhluboka se nadechla a zamířila po prašné cestě. Napadlo ji, že si měla sepsat závěť, teď už bylo pozdě.
,,Merline, ochraňuj mne," zašeptala.

Po hodině došla k úpatí hory. Jak slečna říkala, bylo tam rozcestí - cesta doprava, cesta doleva... A skála. Hermiona přišla k hoře a zkoumala ji. Nic neobvyklého na ní nebylo. Položila na ni ruku a ucítila slabé chvění magie. Hned v batohu našla hůlku a přiložila ji ke skále, hůlka se rozzářila světle modrým paprskem. Hermiona zavřela oči, soustředila se na jediné - Chci se dostat k Charliemu. Otevřela oči a uviděla, jak modrý paprsek prostupuje skálou a putuje skrz ni. Po pár vteřinách se část skály rozplynula a objevil se vchod. Hermiona uznale pokývala hlavou. ,,Jsem nejlepší," řekla sama pro sebe a vstoupila do tmy. ,,Lumos." Nikdy by ji nenapadlo, že trpí klaustrofobií, ale zjistila, že jí ten malý prostor nedělá vůbec dobře. Zrychlila, aby se brzy dostala ven. ,,Bohové, jestli umřu..." Když jí došlo, že vyhrožování k ničemu není, v duchu se bohům omluvila a pro jistotu ještě víc přidala do kroku. V dáli se objevilo světlo, nejdříve jen maličké, ale čím víc se blížila, si byla Hermiona jistá, že je u konce cesty skrz skálu. ,,Děkuju, děkuju, děkuju," zašeptala vděčně bohům. Po posledních dvě stě metrech vyšla ven a mohla se znovu podívat na slunce. S úlevou si vydechla. Zvládla to! Rozhlédla se kolem sebe. Od hory vedla jediná cestička a u ní byl dřevěný ukazatel s nápisem: Dragonul! PERICOL! Hermiona se vítězoslavně zasmála. Kromě toho, že byla zima, cestování bylo časově náročné a cítila se unavená, měla docela dobrý pocit.

Odpolední slunce vůbec nehřálo a z dálky bylo stále slyšet hřmění... Dokonce se zdálo bližší a bližší. Hermiona nehodlala zmoknout, upravila si batoh a vydala se po cestičce. Uvažovala, co Charliemu poví. Napadlo ji, že bude naštvaný. Zastavila se, přemýšlela. Nemůže mu říct: ,,Ahoj. Promiň, že ti nedůvěřuju. Musela jsem přijet. Ale stíhačka nejsem." Jenže co jiného povědět? Rozhodla se, že to vyřeší její budoucí já, až se uvidí s Charliem. Věřila tomu, že správná slova přijdou sama od sebe. A kdyby ne? Znovu znejistěla. Tak si aspoň udělala hezký výlet do zahraničí. ,,Bohové, jen ať není naštvaný... A ať mě kvůli tomu neopustí. Prosím, prosím, jen ať mě neopustí. Mám ho ráda. Ať se nezlobí..." vyjmenovávala své modlitby bohům a štrádovala si to po cestičce.