Chlad. Bolest u srdce. Nepříjemné prázdno, jež pociťoval ve své rozervané duši. To bylo jediné, co cítil a co plně vnímal, co na něj útočilo jako dravá šelma na svou bezbrannou kořist, již rvala svými krvežíznivými tlapami a trhala ji ostrými zuby. V hlavě mu bzučelo; panika, bezbrannost, strach. Zklamání. Byl zklamaný a naštvaný sám ze sebe, nenáviděl se za to, že znovu zklamal, že nedokázal svého bývalého přítele zastavit, již jej nepustit a donutit ho na vlastní kůži pocítit bolest, již si právem zasloužil za to, co před dvanácti lety udělal. Jak zbaběle utekl k lordu Voldemortovi a za vidinou zisku a důvěry z jeho strany vyzradil to, po čem Temný pán toužil ze všeho nejvíc; totiž kde se i se svým malým synem skrývají manželé Potterovi. Ten malý, špinavý, zkurvený zrádce Červíček!

Sirius si frustrovaně vjel rukou do tmavých špinavých zacuchaných vlasů, jež se mu vlnily až po ramena, a zatahal za ně. Na okamžik zavřel oči a přestal jako štvané zvíře přecházet po své cele, jejíž čtyři stěny jej dusily a drtily. Alespoň tak mu to v ten okamžik připadalo, když byl zase zavřený, neschopný ničeho, a pečlivě střežený bytostmi bez tváře, jež se nemohly dočkat, až mu některá z nich vtiskne smrtící polibek.

Jak jen mohl dopustit, aby se jej znovu zmocnili a na pár hodin ho zase zavřeli do pevnosti, z níž před necelým rokem uprchl?

V hlavě zaslechl Harryho zoufalý křik, když jej pětice bystrozorů pevně svázaného odváděla z Bradavic. Viděl bezmoc a ještě neprolité slzy, které se mu třpytily v zelených očích, jež měly každou chvíli opustit; jako kdyby představovaly hvězdy, které jednoho dne spadnou z nebe kdo ví kam. Jen matně si vybavoval, jak jeho kmotřence jeho nejlepší přítelkyně Hermiona objímá kolem ramen a snaží se ho zadržet, aby se za svým kmotrem nerozeběhl. Nikdo jej neposlouchal, nikoho nezajímalo, co si myslí pouhý třináctiletý kluk, jehož slovo nemělo prakticky žádnou váhu, byť křičel pravdu, již nikdo nechtěl slyšet. Naprosto živě před očima viděl Snapeův triumfální úsměv, jenž mu hrál na bledé tváři, a pomstychtivý lesk v černých chladných očích - jak rád by mu jednu vrazil a škleb z jeho obličeje jednou provždy smazal! A Červíček, ten zkurvysyn, všechno to byla jeho chyba, jak rád by jej chytil pod krkem a všechno si s ním vyřídil! Jak jen to mohl udělat?! Jak jim po tom všem mohl říkat, že jsou jeho přátelé?! Nejlepší přátelé...

Ach, Merline... Jak... jak jen mohli být tak slepí? Ta malá proradná krysa, jakou špínu na něj hodil, jedním hloupým činem přenesl vinu na něj, když se jí sám neodvažoval čelit, zbabělec... Kdo by to do něj řekl, že si to tak chytře vymyslí? A teď byl pryč a Merlin ví kde hledal svého ztraceného pána, jenž se nejspíš každým dnem znovu vrátí, hrůzostrašnější a skutečnější než kdy dřív a v plné síle...

Krátce zavrtěl hlavou a tiše si povzdechl. Červíček, ten malý obtloustlý kluk, který se každému vtipu smál jako poslední, který by se nejraději pořád ládoval sladkostmi, který Removi pokaždé na ošetřovnu přinesl po bolestivém úplňku velkou tabulku čokolády, který dokázal prozkoumat prakticky všechna tajemná zákoutí bradavického hradu, jež převážně díky němu dokázali zakreslit na kus pergamenu... nemohl uvěřit, že dokázal zradit. Co se stalo? Co se v něm zlomilo, a kdy? Byli přece přátelé, čtyři nerozluční přátelé. Drželi spolu, vždycky. Nestačilo mu to?

Nejraději by ho býval zaškrtil. Jak to mohl Jamesovi udělat? Vždycky ho bránil. A co teprve Lily, jak jí mohl ublížit, jak jejímu synovi dokázal sebrat to nejcennější, co měl? Jak mu mohl sebrat rodinu, cožpak neměl žádné svědomí? Lily, to sluníčko, které rozsévalo radost a klid v duši všem, na něž se podívala, která Peterovi vždycky s čímkoliv pomohla... Nechápal to, zkrátka to nechápal.

„Červíčku, ty malej parchante,“ usmál se Sirius a ucítil, jak jej v očích štípají slzy. „Ty máš takový štěstí, že ses mi nedostal pod ruku,“ uchechtl se, krátce, hystericky. A pak se začal smát. Hlasitě, zoufale, byl jako šílený, připadal si stejně zraněně a zlomeně jako té noci, kdy Petera po smrti Jamese a Lily zahnal do kouta a žádal po něm vysvětlení. Té noci na něj všechno dolehlo; ztráta jeho nejlepších přátel, Reguluse, Marlene McKinnonové - zklamal je, všechny.

Ještě se pochechtával, když klesl podél stěny na zem a odhrnul si vlasy z čela, zatímco mocně oddechoval a opřel se o ledovou kamennou zeď, než zavřel oči.

Všechno byla jeho chyba.

Všechno.

Jen jeho chyba.

Zklamal je. Důvěřovali mu, a on je zklamal.

Možná že kdyby poslouchal svou matku, kdyby se choval jako správný Black a právoplatný dědic jejich vznešeného a starobylého rodu, nic z tohohle by se nestalo.

Možná že kdyby se dostal do Zmijozelu, nemusel by žít s pocitem viny, když zklamal matku i otce, když se distancoval od Reguluse a zanechal ho samotného napospas tomu krutému světu a volbě, již musel učinit, když stál na rozcestí. Když nesplnil svůj slib, který dal Jamesovi; že jeho syna ochrání, i kdyby to znamenalo, že zemře. Jak jen to má u Merlina splnit, když trčí za mřížemi a pomalu vycházející slunce mu již odpočítává dobu, kdy dostane mozkomorův polibek?

Možná že kdyby byl Strážcem tajemství on, jak bylo původně v plánu, James s Lily by ještě žili.

„Odpusťte mi,“ zašeptal do ticha své cely, a odpovědí mu byl nejen hvízdavý vítr, ale i tiché heknutí. Zarazil se a otevřel oči. Nikoho neviděl. Zdálo se mu to? Je blázen?

„Není ti co odpouštět, Siriusi. Udělal jsi všechno, co bylo v tvých silách. Promiň, že jsem ti nevěřil,“ šeptl v odpověď třesoucí se hlas, jenž Siriusovi způsoboval husí kůži po celém těle. Byl hřejivý jako to nejláskyplnější objetí, přinášel pocit bezpečí a kdyby se hlasy daly přirovnat k barvám, ten jeho by byl jako tekutá mléčná čokoláda, jejíž zbarvení měly i jeho laskavé oči.

„R-Remusi,“ dostal ze sebe ztěžka Sirius a nevěřícně zamrkal. Opatrně se sunul po zadku podél stěny, než narazil na hubené nahé tělo. „Pro Merlina,“ uniklo mu ze rtů a okamžitě si svého milovaného přivinul do náruče; pevně, ale přesto opatrně, aby mu neublížil, jelikož věděl, že Remus za sebou nemá lehkou noc. Cítil, jak se Náměsíčník třese zimou a tak se jej snažil co nejvíce zahřát. Ti idioti ministerští! To mu nemohli dát ani oblečení?! „Remusi. Reme, lásko. Co tady děláš? Tady nesmíš být.“

„Slyšel jsi přece Severuse,“ řekl mu Remus unaveným hlasem, ale i přesto v něm Sirius zaslechl úsměv. Vděčně se k Tichošlápkovi tiskl. Hluboce vdechoval vůni jeho těla, a přestože byla smíšená s potem, zapůsobila na jeho smysly a utišila bouři odehrávající se v jeho zmatené mysli. „Azkaban dnes v noci získal dva nové vězně.“

„Ne. Ne! Prosím, řekni mi, že se mi to jen zdá. Ty tu nesmíš být, Remusi. Tobě nesmí ublížit. Ty - vždyť jsi nic neudělal!“ protestoval ostře.

„Ty sám dobře víš, že spravedlnost neexistuje. Jsem zvíře, netvor, krvežíznivá bestie. Každý měsíc se proměňuji ve vlkodlaka, napadl bych klidně i ty, které miluju, a jsem extrémně nebezpečný, sám to moc dobře víš, vždyť i tobě jsem nejednou málem velmi ublížil,“ povzdechl si Remus a i přestože Siriusovo tělo zakrýval tenký azkabanský mundúr, který byl už docela potrhaný a velmi špinavý, ucítil, jak jej po hrudi pohladil Remusův teplý dech. Přivinul si jej k sobě pevněji, jako kdyby byl batole, jež potřebuje utěšit. Vtiskl mu drobný polibek do rozcuchaných hnědých vlasů a nahmatal jeho ledovou ruku, již poté stiskl.

„I přesto jsi pořád člověk, který má city; který dokonce uvnitř sebe, ve svém laskavém srdci, chová velmi hluboké a něžné city. Ty nejsi netvor, Remusi. Ty jsi moje malé vlčí mládě, na nějž jsem čekal dlouhých dvanáct let,“ zašeptal mu do ucha láskyplně a rty pohladil jeho zjizvenou tvář.

Remus zavřel oči a neubránil se úsměvu. „Tichošlápku -“ zašeptal, ale dál se nedostal, když jej Sirius něžně uchopil za bradu a natočil si jej k sobě, aby po tolika letech směl jejich rty znovu spojit v jedny. Nikdy nezapomněl na jejich sladkou chuť; vzpomínal na všechny polibky, jež mu Remus daroval, zatímco trčel v Azkabanu; vzpomínal na hebkost jeho vlasů, hřejivost čokoládových očí, horkost jeho těla, když se ve společném objetí naléhavě tisklo k tomu jeho. Líbal ho, něžně a hluboce, a srdce se mu třepotalo štěstím, když do sebe jejich rty zapadly jako dvě puzzle a horké jazyky si probojovaly cestu do vlhka jejich úst, kde se setkaly ve vášnivém tanci, na nějž ani za ta dlouhá léta nezapomněly.

Když Sirius ucítil, jak Remusovi po tvářích stékají horké slzy, zmateně se odtáhl a zadíval se na jeho pobledlou tvář. „Co se děje? Udělal... udělal jsem něco špatně?“

Remus otevřel oči, zavrtěl hlavou a pak Tichošlápka lehce políbil na kostnatou čelist. „Taky si někdy říkáš, proč je ten svět tak strašně nespravedlivý? Jsi jediný, koho jsem kdy miloval, Siriusi, a mrzí mne, že jsem až příliš pozdě našel odvahu ti to říct a ztratil jsem tolik času, který jsem s tebou mohl strávit.“

„Kdo kdy říkal, že je život spravedlivý, Reme,“ zašeptal a svými rty se něžně otřel o jeho čelo. „Jsem rád i za tu krátkou dobu, již jsme spolu mohli strávit.“ Remus zlehka přikývl, objal Siriuse kolem pasu a natiskl se na něj, co nejvíc to šlo. Tichošlápek ho držel kolem pasu a prsty mu vykresloval kroužky na nahých zádech. Když ucítil, jak Remus zabořil svou tvář do jeho krku, zavřel oči a nechal se unášet vzpomínkami. Ignoroval chlad, jenž se šířil celým jeho tělem, a naslouchal tomu, jak do kamenné stavby bičuje prudký déšť, jak mohutné vlny pleskají o břeh a jak se hvízdavý vítr snaží proniknout stavbou blíž k vězňům, aby kolem nich ovinul své ledové paže a přitáhl si je do svého objetí.

Jako by to bylo včera, když čtveřice kamarádů - jelen, pes, krysa a vlkodlak - ležela ve svých zvířecích podobách na podlaze v Chroptící chýši a trávili s Remusem úplňkovou noc. Uprostřed ležel vlkodlak, mezi jehož předními tlapami se choulila krysa, z boku jej hřál velký černý pes, a za zády je chránil majestátní jelen. Remus i ve svém vlkodlačím těle poznal, že se jedná o jeho nejlepší přátele; stačilo mu se podívat do jejich očí a vyčetl z nich vše nevyřčené.

Pamatoval si, jak jel poprvé do Bradavic; byl to jeden z nejkrásnějších dnů v životě, a další z mnoha dnů, kdy se vzepřel zásadám, jež jeho rodina striktně dodržovala - nedostal se do Zmijozelu stejně jako všichni ostatní a dokázal jim, že jméno Black mu neurčuje cestu, nýbrž že si ji hledá sám a kráčí po ní vpřed, byž může být dlouhá a trnitá.

Vzpomínal na ty nejkrásnější Vánoce v jeho životě, bylo to téhož roku, kdy utekl od své rodiny a matka ho vydědila - Jamesovi rodiče mu dovolili zůstat pod jejich střechou a od svých nejlepších přátel dostal létající motorku. Vzpomínal na Andromedu a na malou Nymfadoru, na Harryho narození, na Remusovo stydlivé vyznání a na to, co následovalo pak.

Vzpomínal na Reguluse. Na svého bratra, jehož i přes neshody, které mezi sebou měli, neskutečně miloval. Měl s ním tolik krásných vzpomínek; a, Merline, je to už tolik let, co je Regulus po smrti. Nikdo mu neřekl, jak zemřel. Možná to ani oni sami nevěděli. Dozvěděl se to jen díky otci, jenž mu poslal stručný dopis, v němž onu smutnou zprávu sděloval.

Regulusi, bratříčku můj... odpusť mi, odpusť mi, že jsem tě nedokázal ochránit.

„Nechci, aby ti ublížili, Reme,“ zašeptal mu Sirius a ucítil, jak se Náměsíčník v jeho náruči napnul. Poté prsty opatrně přejel po jeho poodhalené hrudi.

„To neovlivníš, Siriusi. Já... jsem s tím smířený. Jen mě mrzí, že jsme nedokázali odhalit pravdu, no, věřím, že i na Petera jednou dojde.“

„Vychází slunce,“ poznamenal Sirius podivně přiškrceným hlasem. Bál se? Nebál? Sám nevěděl. Přál si, aby se čas zastavil a oni takhle setrvali navždy. Je smutné si uvědomit, že lidé, jež milujeme, už tu jednoho dne nebudou, no a nakonec tu nebudeme ani my, ale celý ten koloběh rození a umírání jen tak zastavit nelze.

„A po každém dešti přijde duha, Siriusi. Neloučíme se navždy, věřím, že se ještě uvidíme. Zůstanu s tebou až do konce,“ zašeptal mu a přiložil mu dlaň na to místo, kde mu pravidelně bušilo srdce. Bouchalo silněji a rychleji, tušilo, že se blíží jeho konec?

„Myslíš si, že si to zasloužím, Remusi? Myslíš, že... že jsem prostě špatný člověk?“ vyslovil otázku, která ho už léta tížila. Remus se na něj láskyplně usmál a prsty něžně přejel po jeho lícní kosti až na tvář.

„Nemyslím si, že by si tohle někdo zasloužil, a už vůbec ne ty. Myslím, že každý by měl dostat druhou šanci, protože spousta lidí, když chce, dokáže své chyby a činy napravit. Ty nejsi špatný člověk, Siriusi, nikdy jsi jím nebyl. Jsi dobrý člověk, rozumíš? Jsi dobrý člověk, kterému se staly špatné věci,“ zašeptal mu Remus a lehounce jej políbil na nos.

Siriusovy šedomodré oči si našly ty Remusovy, které byly klidné a hřejivé jako vždy, a jejichž klid se přenesl i na Tichošlápka. Propletl si s ním prsty a v očích jim ještě problesklo pochopení i slova, jež nebyla vyřčena nahlas. Ne nadarmo se říká, že oči jsou brána do duše, oba dva viděli a cítili, co ten druhý má na srdci a co by si přál říct, jen k tomu nenacházel ta správná slova.

Když zaslechli rachotit klíč v zámku, dech se jim zklidnil, vír myšlenek zpomalil, oči se zavřely, jako kdyby se chystaly ke spánku, a jejich nosy se ještě jemně dotkly, než si k sobě naposledy našly svou cestu jejich rty a spojily se v jedny.

You are my moon,
and you are my star
and we together are ready to die.