I když by se zdálo, že zámek v Zemi Fantazie není z venku zase tak velký, vnitřek by vám řekl opak. Ostatně tohle by vám řekla i Athena, která se po zámku potulovala jako zbloudilá dušička.

Jediný zvuk, co se chodbou nesl, byl zvuk jejich tmavě růžových bot. Athena neměla problém se někoho zeptat na cestu, a i by se zeptala, kdyby našla koho.

Zajímalo ji jestli už si u večeře říkají, kde se asi toulá. Došla ale k závěru že ne. Oskar nejspíš strhl téměř všechnu pozornost pro sebe, jak to měl občas ve zvyku.

Po dalších několika dalších únavných krocích se lokty opřela o bílý parapet.

Vzdychla.

Hledání místnosti bylo jako hledání jehly v kupce sena. Pozitivum tomu nepřidávaly ani boty, které měla na nohou. Nebyla zvyklá nosit střevíce. Co by teď dala za tenisky?

Přitáhla si levou nohu k hrudníku a sundala si těsnější botu. Pocítila příjemnou úlevu. Promnula si chodidlo oběma rukama.

,,Jste v pořádku, slečno?"

Athena vzhlédla hlavu ke směru, odkud hlas slyšela. Pomalými, ale jistými kroky, se k ní vydal kluk zhruba v Atheině věku.

Nakrátko ostříhané vlasy měl rozcuchané a oblečení obyčejné. Bílou volnou košili s hnědými kalhotami. Z toho usoudila, že princ to asi nebude, takže se nemusí cítit trapně, že tu stojí na jedné noze jen s jednou botou.

,,Ne, jsem v pořádku," odpověděla, když si navlékla zpátky botu.
,,Ale děkuji za optání. Když už jste tu, nemohl by jste mi poradit, kudy se jde do jídelního sálu?"

Mladík přikývl a nabídl jí rámě. Athena ale odmítla. Na to její společník povytáhl pochybovaně obočí.

Dívka k němu přišla a vysvětlila: ,,Nejsem princezna v růžovém."

Důkladněji ,než při prvním střetu, si jí prohlédl.

,,Vážně?" zeptal se pochybovačně, když viděl, co má na sobě.

Sice neměla takový klasický styl šatů, jaký byl zvyklý u královny, ale přesto se musel pro sebe ušklíbnout.
Horní díl který byl tmavě růžový se zlatými rukávy, přecházel do kalhot stejné barvy. Ty byly dole zúženy zlatým pruhem. Stejnou barvou byla pak vyplněna látka, která částečně zakrývala kalhoty.

Když si Athena všimla jeho pohledu ještě jednou se prohlédla.

,,No, tak asi jsem," uznala nakonec pobaveně.

I černovláskovi hrál na rtech pobavený úsměv.

,,Jsem Athena," představila se a přitom k němu natáhla ruku.

,,Vždyť já vím. Jsem Eliot," zatřásl s její rukou.

Blondýnka se zarazila.

,,Ty jsi Rubyin syn? To ty jsi mě sem přivedl?"

,,Jo to jsem já. V celé své kráse. K vaším službám, slečno," řekl a jako voják zasalutoval.

,,Nebuď tak formální. Jsem prostě Athena a tykej mi, prosím."

Eliot se usmál.

,,Jak si přeješ."

Athena se podívala do jeho modrých očí. Tak čisté už u někoho dlouho neviděla.

,,Nechceš už jít na tu večeři?" optal se, čímž prolomil ticho.

Jeho společnice zatřásla hlavou.

,,Jistě, jdeme."

Stoupla si vedle něj a nechala ho, aby jí vedl. Nešli moc dlouho, když se Eliot z ničeho nic ušklíbl.

,,Co je?" zeptala se, jakmile si všimla jeho úšklebku.

,,Nechceš se nejdřív trochu pobavit, Atheno?"

Dívka, pro kterou byla otázka určena, se zamračila. Věděla, že by měla jít na večeři, jak to teta chtěla, ale najednou si nebyla jistá, jestli tam chce. Na večeři neměla vůbec chuť a ani náladu. Tak kdo by se taky divil, když máte na ruce jasný důkaz, že po vás někdo šel?

,,Dobře," souhlasila nakonec a tajně doufala, že dělá dobře.

Eliot na nic nečekal. Vzal svou dámu za ruku a utíkal chodbou. Sešlapali, nebo spíš seběhli, několik schodů dolů, zahnuli za roh a zastavili až u malých dveří. I přesto, že je otevíral pomalu, zavrzaly panty.

Jakmile vyšla s Eliotem do místnosti, poznala okamžitě, že se nachází ve sklepě. Malá místnost byla téměř celá zaplněná nejrůznějšími věcmi. Koštaty, zimními ozdobami a většinou nepotřebnými taškami. Ovšem to co upoutalo Atheinu pozornost, byl dřevěný žebřík opřený o stěnu, ke kterému měl Eliot namířeno.

,,Tak tudy prosím," řekl, když si stoupl na první příčku.

,,Ten žebřík nikam nevede," konstatovala očividně zřejmou věc.

,,Vsadíš se?" zeptal se pobaveně a polštářky prstů přirom lehce nadzvedl kamennou desku.

Dívka na něj vyvalila oči a sledovalana desku, jako by to byl osmý div světa. Podvědomí jí našeptávalo, že by měla nechat Eliota Eliotem a odejít, ale v tuhle chvíli bylo to, co je tam nahoře přitažlivější než její podvědomí.

,,Tak pojď," popohnal ji, když vylezl nahoru.

Athena pevně obepla postranní části žebříku a jednu nohu položila na první příčku. Ještě naposled se ohlédla za dveřmi, pak se odvrátila a šplhala k Eliotovi.

Vzhledem k tomu, že to bylo od podlahy možná tři metry, nešplhala moc dlouho. To ale nezabránilo černovlasému chlapci, jako pravému gentlemanovi, podat dámě pomocnou ruku. Ta ovšem zase odmítla. Posměšně se pousmál.

,,Měla bys přijmout pomoc, když se ti nabízí."

,,Přijímám, ale mám strach, že když se tě chytnu, ztratím rovnováhu."

,,Tak přeci jen nejsi tak sebejistá."

,,Už sklapni,"odsekla a vyškrábala se k němu.

,,Au!" vykřikla, když se od poslední příčky odrazila a bouchla se o něco do hlavy.

,,Co to m-" z ničeho nic jí Eliot rychle zakryl rukou pusu. Athena jí zase rychle setřásla.

,,Co blbneš?!" zakřičela potichu.

,,Nevěděl jsem, jak jinak tě umlčet," přiznal.

Nechápavě na něj koukala.

,,Poslyš, jestli chceš bejt nenápadná,"

,,Být," opravila ho.

,,Cože?"

,,Bejt je nespisovně," vysvětlila.

Eliot na to jen provokativně protočil očima.

Teprve až teď napadlo dívku, se rozhlédnout kolem sebe. Okolo nich byly nejrůznější skříňky, kuchyňská linky a další kuchyňské vybavení. Z toho usoudila, že se nejspíš schovávají pod stolem.

,,Kuchyň. My se schováváme v kuchyni pod stolem. Nic proti, ale čekala jsem něco víc než jen tohle."

,,Neboj, však si ještě užijeme," udělal dramatickou pauzu, ,,kdysi byla tahle místnost královniným šatníkem a tenhle průchod jejím tajným únikem.
Jenže časem se na tenhle průchod zapomnělo."

Pozorně se zaposlouchal a když žádné kroky neslyšel, vykradl se z pod stolu, vzal dva muffiny a zalezl zase zpátky.

,,Takže teď je z tebe zloděj?" zeptala se s úšklebkem.

,,Haha," zasmál se ironicky.

,,Když jsem to tu jako malý našel, používal jsem to k tomu, abych tu kradl sušenky. Jednou jsem tu omylem nechal drobečky a kuchař si pak myslel, že tady jsou myši. Takže toho využívám doteď,"zašklebil se a podal jí jeden ze zákusků.

Ta ho přijala.

,,Ale víš, že myši sušenky ani nic jiného takového nejí?" zeptala se pochybovačně.

,,Já jo, ale on zřejmě ne," pověděl a přitom mu konečky rtů zacukaly pobavením. To rozesmálo i Athenu.

,,Co je?" otázala se ho, když si všimla, jak na ní zírá.

,,Pěkně se směješ,"zalichotil.

,,Ehm.. díky, asi?"

Než jí má tohle stihl Eliot odpovědět, rozrazily se dveře. Těžké kroky se nesly celou kuchyní. Athena ani Eliot se neodvažovali ani pohnout.
Náhle se nečekaně ozval takový výkřik, že sebou trhla a nevědomky se Eliota chytla za ruku.

,,Ty myši už mi zase ukradly MOJE JÍDLO!" zařval, přičemž poslední dvě slova zařval opravdu hlasitě.

,,Musíme pryč," zašeptala tak potichu, jak jen mohla.

,,Teď nemůžeme. Gerind by si nás všiml," pošeptal stejnou hlasitostí jako ona.

Naštvaně praštil Gerind pěstí do stolu, což způsobilo, že se Athena zachvěla.
Jenže to nebyla jediná reakce, kterou pěst vyvolala. Naráz pěsti způsobil, že na zem spadla malá tuba kuliček na zdobení muffinů.

Oba dva ztuhli na místě. Navzájem se na sebe podívali. Bylo na nich vidět, že přemýšlí, jak se z toho dostat.

,,No skvělý, a teď mi ještě spadly kuličky."

V tu chvíli dostala Athena nápad. Koukla na svůj nakouslý dezert a podívala se na polevu. Stále na ní zbyla ještě jedna jedlá kulička. Nahnula se na druhou stranu a hodila malý předmět do rohu místnosti ke starému nádobí.

,,Aha! Našel jsem vás vy hlodavci!" nadšeně zavýskl, jakmile uslyšel sotva slyšitelný zvuk. Rychle přešel ke svému harampádí a začal se jim přehrabovat.

,,Rychle," zavelila.

Eliot přikývl, nechal Athenu slézt první a když se nohama dotkla země, slezl i on. Poté vrátil kamennou desku zpátky na její místo.

,,No, tak takhle jsem to úplně neplánoval," zasmál se nervózně.
,,Jsi v pořádku?"

,,Ne... možná....já nevím. Mám takový zvláštní pocit. Nejdříve se mi to líbilo, ale pak jak na nás málem přišel, jsem myslela, že se zblázním. I když nebyl důvod, že? Tak by nás našel. Vždyť o nic nešlo. Občas prostě z ničeho nic zpanikařím a pak nevím, co dělat."

Pomalými kroky k ní přesel a chytl jí za dlaně.

,,Tady jsi to ale zvládla. Nebýt tebe Gerind by na nás určitě přišel."

Dívka se chabě pousmála.

,,Víš, je to vlastně docela k smíchu. Nerada riskuju a snažím se nedělat nic z čeho by mohl být problém, ale přesto miluju dobrodružné sny."

,,Život ale je o riskování a o dobrodružství. Měla by jsi to zažít i doopravdy a ne jen ve snech. Odvaž se a neřiď se pořád pravidly,"

,,Zvláště v téhle době, že?" skočila mu do řeči.

Přikývl. ,,Tady už žádná pravidla neplatí. Pán Temnot si hraje hru jakou chce a je mu jedno, že při tom porušuje pravidla."

Jeho společnice sklopila pohled k zemi.

,,Mohla bych pomoc? Maminka se tu narodila, takže si myslím, že by mi na tomto místě mělo záležet. A navíc tohle je tetin domov a já nechci, aby o něj přišla," přiznala.

Eliot se zamyslel. To co říkala, mu dávalo smysl. A pak si vzpomněl na den, kdy jí našel.

,,Vím jen jedno, Avery by na tebe neútočil kdyby jsi nemohla."

Další kapitola je tu a tentokrát s novou hlavní postavou. Sice chápu, že teď o ní asi moc nevíte, ale jaké jsou vaše pocity a co od něj tak čekáte?

princessScarlet12