Ležel jsem na lavičce a Uzlík spokojeně hopkal pode mnou. Choval se jako vítěz a měl k tomu důvod. Místní holubi nás totiž zezačátku nepřivítali zrovna s otevřenou náručí, neměli v úmyslu dělit se o místo s drobečky a prováděli tak Uzlíka nálety. Útočili na něj, snažili se ho vyhnat, jenže jeho mávání křídly bylo silnější, skřeky vydatnější, a i když na ně byl sám, tak se k němu nakonec žádný z těch opeřenců ani nepřiblížil. Jen stáli opodál jako armáda zkázy, a zatímco si Uzlík užíval výsluní, oni zůstávali skryti ve stínech. Ve stínech toho, co mohlo být.

Nikdy předtím jsem si to neuvědomil, ale on je ve světě každý jinak veliký. A ne vždy je to tak, jak se nám to jeví před očima. Dítě může v jistém slova smyslu převyšovat dospělého, student učitele, podřízený nadřízeného. A pokud se to stane, pokud se někdo očima malý stane velkým, dochází k něčemu zvláštnímu. Ta druhá strana to neunese. Nezvládne to. Často jí chybí potřebné sebevědomí a tato velikost je tím jediným, čeho se může držet. Co nesmí ztratit. Přiznat, že je někdo lepší, někdo větší, to by pro ni bylo devastující, a tak se snaží udělat vše proto, aby se věci vrátily do starých kolejí. Aby dítě bylo opět „jen" dítětem. Student se stal „jen" studentem a podřízený neopouštěl své přiřazené místo. Lidé nedovolí nikomu dalšímu být velkým. Ne, když to mají být oni.

Ten den jsem to zaznamenal i u zvířecích obyvatel parku. Holubům dorazil konkurent a oni se přirozeně snažili Uzlíka zastavit. Chtěli z každého návštěvníka udělat malého a nicotného drobečka, jenže Uzlík se nedal. Znal svou sílu, velikost i hodnotu. Nepotřeboval si nic dokazovat. Oni tak mohli akorát mávat křídly a vřískat, ovšem když se jim to nepovedlo, ustoupili do stínů. Nakonec vždy ustoupí do stínů.