Pokaždé, když narazím na nějaké nebezpečí, je to stejné. Zblednu. Mé ruce jsou najednou studené a plné třesu, stejně tak mi i srdce buší nevídanou rychlostí a tělo pokrývá husí kůže. Nechápu, co se děje, vím jen, že je něco špatně. A já s tím nemůžu nic udělat. Přitom existuje tolik možností, ze kterých mám na výběr.

Co třeba takový únik? Ano, mohl bych se tomu nebezpečí vyhnout. Hned, jak ho spatřím, zatočím jinam a bude. Nebo mu můžu čelit. Přesně tak, boj! Nenechám ho vyhrát! Jenže já nakonec vždy skončím u té třetí možnosti. Ta se zkrátka umí prosadit. Útěk. Zrychlené dýchání, třesoucí se ruce a srdce, které jako by mi chtělo vyskočit z hrudi, to vše mě pobízí jen k jedinému. Vzít nohy na ramena a už se nikdy nevracet. Přesně o to se snažím. Utíkám a ocitám se sám. Daleko od nebezpečí. Daleko od všeho a všech.

Samota je hezká věc. Díky ní se vám otevře svět, kde slova nejsou třeba. Svět, kde si rozumíte. Tak proč je to u mě jiné? Těžce se mi dýchá a mám pocit, že mi někdo škrtí žaludek. Nedokážu myslet na nic, ale zároveň myslím na vše. Na všechny ty hrozby, katastrofické scénáře. Nemůžu pokračovat vpřed, nepohnu se. Jsem svázaný. Bezbranný. Pod útokem minulosti, která se v plné síle domáhá slova. Vše je tak živé, přesto jiné. Upravené. Hlava si to pamatuje jinak, než jak se to událo. Oči vše zkreslily. Tvary, velikost, barvy, nic z toho již nehraje roli. Jen to, co nazýváte pocity, ty zůstávají. Zažírají se pod kůži, nedá se jich zbavit. A právě ten sevřený žaludek, znehybněné nohy, neschopnost pokračovat a zírat do tváře svým démonům, to je to, co mě nutí utíkat.

Utíkám a jsem sám. Možná se těm démonům někdy postavím, možná je překonám a zaženu pryč.

Dnes však ne.