Rudá. Přesně tak jsem viděl svět. Žádné růžové bíle, žádný šedý opar či bledé chmýří. Jen rudá. Krev, která bubnuje ve spáncích. Krev, jejíž železitou příchuť cítíte na jazyku.

Kéž bych v tom parku to dítě jen okřikl. Kéž by to tak zůstalo, ale ne. Já se změnil v sopku a vše, co jsem v sobě dusil, všechna nevyřčená slova, která jsem v sobě držel, ta se nakonec dostala na svobodu. Předtím byla jako magma, skrytá pod povrchem, kde na ně nikdo nevidí. To neznamená, že tam nejsou. A spatřit to dítě s Uzlíkem přimělo vše zapomenuté vydat se ven. Magma se změnilo v lávu, jež se vylila do světa jako nezastavitelná spalující vlna, která má jen jeden jediný úkol. Ničit. Vždy to bylo jen ničení. Poslední světélko pomyslné příčetnosti se ztratilo a já znal jenom tmu. Tmu v podobě zčernalé ztvrdlé lávy, jejíž přítomnost už nikdo nesmaže.

Křičel jsem na něj. Křičel jsem z plných plic a netušil jsem, proč to vůbec dělám. Vlastně o nic nešlo. Uzlík a dítě, vždyť to je docela nevinné. Přesto mi na tom něco vadilo. A já křičel. Prskal. Slzel. Snažil jsem se ze všech sil ulehčit své hlavě, jenže ta s každým slovem, s každou slzou, jen klesala dolů a byla těžší a těžší. Vždy, když se to děje, tak je tak těžká. Vyplavují se z ní všechna ta slova, přesto tíha nemizí. Možná se naopak ještě zvětšuje. Bobtná. Houstne. Zatemňuje mysl, zatemňuje úsudek. V tu chvíli jsem schopný udělat cokoli. Dopustit se čehokoli. Byl jsem jako rozjetý vlak, který se již nedal zastavit. A teď se řítí samospádem a bere s sebou věci, které se mi připletly do cesty.

Přinášel jsem s sebou bolest, a i když jsem chtěl přestat, nedokázal jsem to.

Tehdy jsem se naučil, co je to vztek.