Umím ublížit. Vím, že ubližuji, lidé mi to říkají a nemusí přitom použít přímo slova. Jejich činy mi to sdělují. Křičí do světa, že je má existence na tomto světě jen na obtíž. Kdo potřebuje chudáka s mrtvým srdcem? Ale můžete mi věřit, že to nedělám schválně. Nikdy nebylo mým cílem někomu ublížit, já jen nevím, jak reagovat. Když všichni pláčou, očekává se ode mě to samé. Když se usmívají, mám to zopakovat. A já to chci zopakovat. Chci někoho pozdravit s úsměvem od ucha k uchu. S upřímným úsměvem. Chci brečet, přeji si, aby se mé oči rozslzely, a to v ten správný čas. Jenže co je tím správným časem? Je to chvíle, kterou uznala společnost za nejvíce vhodnou? Moment, o kterém se mluví jako o smutném? Ale proč máte na smutek tolik požadavků?

Co jsem pochopil, tak se smutek pojí s odchody. Někdo z vašeho života zmizí a vy jste smutní. Odloučení. Rozchod. Smrt. Tehdy pláčete, smrkáte, vzlykáte a pokud je odchod vážný, oblečete se do černého. Nosíte černou, aby každý viděl, že jste smutní, tak proč jsem v té barvě oblečený teď já? Přijde mi, jako by mé tělo halil těžký tmavý kabát, který pohlcuje veškeré světlo. Kabát, který mi přepadává přes záda a táhne mě k zemi. Kabát, který na člověka dopadne během mrknutí oka, ale zbavuje se ho jen velice těžce.

Nevím proč, oči se mi plní slzami. Zvláštní, vždyť mi nikdo neodešel, alespoň ne nyní. Ale zdá se, že tomuto kusu oblečení neuteče nikdo. Každý si ten kabát oblékne a každý jej někdy sundá. Musí to být krásné oprostit se od té tíhy. Být zase svobodný. Nadechnout se. A já se těším, až ten kabát zase sundám, protože mi přijde, že se v něm dusím.

Je tohle ta chvíle, která je pro vás smutná?