Thomas
Blížil jsem se k vysokému blonďákovi, který byl usazený v rohu u malého, kulatého stolku. Četl si zamyšleně knížku. Roztomilé. — teda, ehm.. asi.

V jedné ruce jsem držel talířek s kouskem dortu, který jsem právě položil před něj. On ke mně zvedl pohled, jeho krásně bílými zuby se na mě usmál.

"Děkuji, pane." mlsně se olízl, určitě se mu zbíhaly sliny.

Usadil jsem se naproti němu na židli, chvíli jsem zasněně pozoroval, jak jí.

"Tenhle zákusek beru na sebe, važ si toho." konečně jsem se probral.

Calvinovi se opět rozšířily ústa v úsměv. "Vážně? Díky!"

Více jsem se na židli uvelebil, vždy potřebuji pohodlí. "Zas si nějak nezvykej." natáhl jsem nohy a nevědomky se lehce jimi pod stolem dotkl těch jeho. Znervóznil jsem.

"Neboj. V kolik ti končí směna?" zajímal se, ale já ucítil, jak dal hned nohy pryč. Co si furt jen myslím?

Podíval jsem se na hodinky, které jsem měl na ruce. "V šest." smutně jsem oznámil. Bude to ještě dlouhý den. Naštěstí do kavárny v pátek chodí nejméně lidí, čemuž se doteď divím.

"Hmm..." zamyslel se. "A co máš tedy rád?" změnil téma.

Zmateně jsem se zamračil. "Co??"

"No já nevím, třeba jahody?" napíchl vidličkou obrovskou jahodu.

Na obličeji se mi objevil znechucený výraz. "Ty víš, že nesnáším jahody!!" zaječel jsem.

Calvin ale už vzal jahodu ze svého dortu, naklonil se a blížil se s ní k mým ústům.

"Třeba se to změní." zašklebil se a poklepal mi prstem na rty. Já je nehodlal otevřít.

Plácl jsem ho přes ruku, až mu z ní vidlička vypadla. Jahoda si to mířila přímo na mé kalhoty.

"Magore, za to můžeš ty!" pohotově jsem se zvedl od stolu. Očišťoval jsem si špinavé kalhoty, nebo spíše pracovní uniformu.

"Upssss." hlasitě se rozesmál.

Sekl jsem po něm rozzlobeným pohledem. "Jak si to představuješ?! Budu chodit jak špinavý bezdomovec!" někdy jsem měl problémy se vztekem. Ale... ehm, jen menší.

"No tak, nezlob se." pokrčil rameny. "Ukaž, já ti to očistím aspoň." s úšklebkem se zvedl ze židle.

Vzal si ubrousek od vedle, pomalu se mi blížil rukou ke kalhotům. Začal jsem se nervózně potit, rychle jsem ho odstrčil.

"Nešahej na mě, bastarde!" pohotově jsem vykřikl, celá kavárna se na mě otočila. Zrudl jsem hanbou.

Calvin stydlivě sklopil pohled, dovolím si říct, že měl také trochu růžové tváře.

"Promiň." kousl se do rtu. To dělal vždy, když byl nervózní.

"Ha.. dobrý." chytil jsem se za krkem. "Musím už jít." řekl jsem po chvíli a mlčky se vydal pryč.

"Tak já tě potom vyzvednu!" zakřičel na mě z dálky.

Já se na něj v chůzi otočil, pokýval jsem nesouhlasně hlavou.

"Dobře, v šest!" zakřičel znova a já se musel usmát. Byl strašně tvrdohlavý.

Konečně jsem se odhodlala napsat další kapitolku. 😁 What do you thinkkk?❤️