Zayn

„Alex?!" Amok, který mě zachvátil je pryč. Slyšel jsem bouchnout dveře, ale trvalo mi dalších deset minut se vůbec odhodlat z ložnice vyjít.
V bytě jsem však sám a ona není ani v domě, ani nikde na ulici. Vracím se nahoru a nevím, co dělat.
Řvát? Brečet? Dostat ze sebe vztek?

Ve vzteku ničím vybavení bytu. Mlátím do věcí a přestávám, až když nemůžu a ochromí mě vztek na sebe samého. Ne na ni, ale jen na sebe.

Ta bolest v očích, když jsem lhal že ji nemiluju. Když jsem řval, že půjde na potrat a zabije moje dítě...

Dlouho do noci jsem seděl u ledničky, kolem se válely flašky vypitého chlastu a krabičky cigaret. Bylo mi blbě, ale přesto jsem dál pil a napaloval cigarety...

Další dva dny se léčil s kocovinou.
Bolest z prázdnoty co v bytě a hlavně ve mně panovala, mě sžírala. Fungoval jsem na jakýsi záložní zdroj, alespoň v rámci základních potřeb.
Vystoupení, které se mělo uskutečnit den po naší hádce, jsem zrušil, respektive, vůbec jsem tam nedorazil a mobil nebral.
Ležel jsem v naší posteli, na její polovině. Pod hlavou jsem měl její tílko a další měl na tváři. Vdechoval jeho vůni a zoufale si přál, aby se ode dveří ozval její hlas, abych slyšel její krůčky a pak si ke mně lehla.
Hladil bych ji po těle a pak se dotkl bříška, kde roste moje dítě... Hystericky jsem zakňučel a rozbrečel se.

Hledám další cigarety, chlast už doma není, zbylo mi jen kafe a karton hřebíčků do rakve...

„Hledáte někoho?" Týden co odešla, týden bez kontaktu, týden muk.
„Uhm, jo, dobrej den. Hledám slečnu Alexys Swan... Ale jsem zmatený, žila tu její matka, ale na zvonku...?" Nechápavě se znovu otočím k seznamu jmen.
„Odstěhovaly se. Ve středu myslím. Bylo to velmi rychlé." „A-a ne-nevíte kam?" „To bohužel netuším. Usměje se na mě omluvně chlapík a promlouvá k psisku u nohou, že půjdou do parčíku.

Zhroutil jsem se na schody, zíral před sebe a nevěděl co dělat. Jak ji mám teď najít?!

„Zayne? Co je?!" Nikdy jsem se nesnížil k pomoci rodičů v rámci vztahů, ale teď? Nebo... Proč tu vlastně jsem? Co čekám, jak mi pomůžou?
„Mami... Je tu táta? Potřebuju s ním mluvit." Procpal jsem se do domu a zamířil rovnou k baru.
„Co blbneš?!" Mamka mi vyrvala z ruky láhev alkoholu a nekompromisně se mračí. 

„Co tu děláš?! A proč vypadá, jako kdybys žil někde na ulici! Ježiši Zaynie! Kdy ses naposledy koupal, nebo česal?!" „Všechno jsem posral." „Cože?" „Opustila mě. Alexys je pryč." Zabouchl jsem bar a díval se do odrazu dvířek. Oči se mi plnily slzami a já si znovu vybavil, její tvářičku jak byla vyděšená, z mých slov.
 Mamka lapla po dechu, sice jsem i jí tvrdil, že jsme jen kamarádi, ale neustále po telefonu sýčkovala kdy je seznámím, kdy Alex přivedu... Viděla nás jako pár.

„Jak jako pryč? Našla si tedy někoho, když jste spolu nechodili?" „Mami... Já ji poslal do hajzlu." „Zaynie, bože, co se stalo?! Vůbec ti nerozumím!" „Brácho!" Ozvalo se zaječení a nadšenost Wall mizí, když vidí mou tvář.
 „Co je?" „Nic... Mamko, prosím!" Zoufale jsem na mamku pohlédl. Nestál jsem tu o Wall, nestál jsem o její lítostné a nechápavé pohledy ani o konejšivá slova. „Běž nahoru, Wall." „Ale-" „Běž!" Ségra zmizela, mamka mě odvedla do koupelny a bez studu mě oblečeného strčila pod sprchu.
„To si vysvětlíme, chlapče, ale ty se prvně umyješ. Svlékej se!" Otočila se zády, podával jsem ji oblečení a pak se ve sprše zavřel.

Osprchovaný, s jejím přičiněním i oholený a učesaný, jsem se zhroutil v jejich ložnici do postele, ležel hlavou v jejím klíně a šeptal, jak mi Alex chybí.

„Proč jsi ji teda poslal pryč, Zaynie... Blázínku." „Protože-protože čeká moje dítě." Mamka zařvala, zachytil jsem jen to, jestli si dělám prdel. Pak jsem dostal facku, vzápětí se mnou cloumala a přestala, až když jsem se rozbrečel a šeptal, jak ji chci zpět. Jak chci ji i své dítě, ale je pryč. Odstěhovala se a já nevím kam, ani jak ji najít.

Usnul jsem tam, nechala mě spát a když jsem se vzbudil a šel dolů, akorát večeřeli. Nachystala mi jídlo, po jídle vyhodila holky a táta si mě vzal do své pracovny.
Jeho pohled mluvil za vše. Máma mu to řekla, soucítil se mnou, ale to bylo vše.

I když jsem se snažil a spoléhal na to, kdo jsem, po Alex se slehla zem. Nikde nebyla, nikdo ji neviděl, nikdo ji neznal.
Dny hledání se změnily na týdny a ty se překlenuly do měsíců. Bulvár i ta coura Gigi žili na tom, že jsme od sebe, že já trpím.
Nemohl jsem to skrývat, ani kdybych chtěl. Několik písniček, co jsem vydal, jsem věnoval Alex s žádostí o návrat. Nikdo nevěděl, proč odešla, ani to že je těhotná, nezmínil jsem to. Ale ji jsem zoufale volal k sobě.
Zprávy na sociálních sítích si četla, až jednoho dne přístup pro její kontaktování zablokovala.

Zoufale jsem si přál mít je oba u sebe. Počítal jsem měsíce, byl už to půl rok. Půl rok, kdy jsem nebyl s jinou, kdy jsem myslel jen na ni a prosil ji veřejně, aby se ke mně vrátila.
Za devátý měsíc jsem cítil na hrudi tuny kamení.
Pokud neporodila dřív, teď se to maličké musí narodit. Narodí se mi dítě a já nevím, jestli mám holčičku nebo chlapečka. Nebo třeba dvojčátka...
Nebo-nebo co když nemám nic? Co když o to maličké přišla? Kvůli stresu, kvůli tomu, že jsem ji poslal do hajzlu a zřekl se jich?

„Zayne..." „Wall? Co ty tady?" Nechápavě stojím mezi dveřmi bytu a v chodbě, vedoucím k výtahu, stojí ségra. S taškou přes rameno se nevinně usměje a škubne ramenem.
„Zájezd se školou... Máme volno, čtyři hodiny si můžeme dělat, co chceme." „Proč jsi mi to nezavolala?" „Jdeš někam?" „Ne, to ne... Ale mohl jsem tě někde vyzvednout, něco se ti mohlo stát." „V klidu, postarám se o sebe." Zouvá se ségra a přitiskne se mi do náruče.
„Bráško... Vypadáš hrozně." „Jsem v pohodě." „Chybí ti, viď?" Zoufale jsem na ni pohlédl a škubl rameny.
 „Naši mi nic nechtějí říct... Zayne, co se vlastně, doopravdy, stalo?"
Za doprovodu několika cigaret vykládám, co se stalo, jak to vzniklo... Ségra má v očích slzy a kýve. Když skončím, podá mi do rukou fotografii.

„Co s tím?" „Otoč to... Není to ona?"

Buší mi srdce, díval se na fotografii dívky, držící v náruči děťátko. Poznávám okolí Trafalgaru, ale to není důležité.
Důležité je to, že ta dívka má blond vlasy, ale ty oči... A dítě? Je maličké, sotva viditelné v zavinovačce. Venku je plískanice, ale maličké je zjevně v teple a můžu zahlédnout ženu, co znám jen z fotek. Matku Alex, to ona je fotí.

„Kde-kde jsi to vzala?" „Já ne, to Sam." „Hech?" „Můj přítel." „Ty někoho máš?" „Světe div se, co?" Ušklíbne se a pohladí mě po tváři.
 „Bráško, o mě teď nejde. Z tebe je chodící troska, viděl ses teď v zrcadle? Vždycky jsi byl hubený, ale tohle je už snad anorexie, tváře máš propadlé, vousy ti přidávají jen roky a už nejsi tak pohledný, jako předtím. Tvůj život upadá, upadá tvoje kariéra... Ničíš se vzpomínkami, Alex ti chybí, miluješ ji, nebo snad ne? Vidíš to? Má v náručí tvé dítě, dítě, co potřebuje tatínka.
 Nebuď jako Louis, prosím! Musíš být s nimi, musíš to malé chránit, vychovávat a ji chránit a milovat."
„Jak-jak jsi ji našla, jak on ji na-našel?" „Ukazovala jsem mu fotku... Ptal se na tu aféru a já mu ukázala fotku z instagramu, co jsi s ní přidal... A on mi pak jeden den volal, že je na Trafalgaru a mám si pospíšit, měli jsme se tam sejít. Zayne... Je to ona. On ji vyfotil, kdyby náhodou odešla než bych přišla, a já pak jen zkusila zavolat „Alexys" a ona se otočila a hledala, kdo ji volá. Je to ona, jen se obarvila."
Její hlas je konejšivý, měkký a něžný. Dál mě něžně hladí a tiše se směje, když slabě škytnu.

Zakrývám oči dlaní, ségra mi do ucha šeptá, že zná i adresu. Sledovali je... Po domluvě s mámou, mířím s Wall za její profesorkou, se kterou je v NY v rámci školy. Podepisuju papíry o převzetí její bezpečnosti do svých rukou, škola se zříká všech situací, co by mohli nastat a společně s ní a taškou s pár věcmi, mířím na letiště. Musím do Anglie, musím ji najít, musím-musím ji říct že to byla chyba, že ji a dítě miluji a chci je u sebe.

Let je zdlouhavý a sotva vylezu na letišti z letadla, Wall se v hale vítá s nějakým klukem. Je tu autem, berou mě na adresu, kde je Alex ubytovaná a oba se smějí mým vděkům.
Matně je vnímám, jak mi opakují že budou na konci bloku, že na rohu je kavárna, tak kdyby něco...- Nezajímá mě to. Hrabu se z auta, přebíhám silnici a div se nezabiju o plůtek, jak se zběsile snažím otevřít branku a dvěma kroky vyběhnu k domovním dveřím, za nimiž se ukrývají čtyři byty.

„Swan." S bušícím srdcem zmáčknu zvonek, za pár vteřin se ozve hlas, který donutí mé srdce zběsile bušit.
„Prosím?" „Dobrý den, mám tu zásilku pro slečnu Alexys Swan." „Zásilku? Ale já nic nečekám..." „Nevím, slečno, ale čeká vás tu balíček. Pustíte mě nahoru?" „Ne, vydržte, hned jsem dole."

Uslyšel jsem bouchnout dveře, zjevně ji patří hned ta okna dole.

„Ano?" Obrátil jsem se čelem ke dveřím a svět se se mnou zatočil. Jako tmavovláska byla nádherná, ale jako blondýnka... Zelené oči, orámované černou tužkou byly dominantou obličeje. Měla na sobě džíny a mé triko. Zbledla, zalapala po dechu a kolena ji podklesly.
Zachytil jsem ji a přitáhl k sobě. Snaží se ode mě dostat, jen cosi drmolí a já nejsem schopný říct ani „ň".

„Alex, Lexi..." Mumlu po pár vteřinách, co mi přijdou jako hodiny, a snažím se ji políbit. Brání se mi, náhle zní z prvního patra mužský hlas.

„Alex? Lásko, děje se něco? Co je to za zásilku?" Svět se se mnou zatočil po druhé, pustil jsem ji, opírala o zárubeň dveří, plakala a já sledoval kluka v mém věku, jak schází schody a v náručí drží uzlíček v zavinovačce.

„Přejete si?" Nesouhlasným pohledem mě sjede od hlavy k patám.

Krev ve mně vře. Drží mé dítě, jako kdyby bylo jeho. Než se stačím nadechnout, Alex se uklidní a postaví se před kluka.
„Ne, nic. Byl to omyl. Jen velký omyl." S bolestí v očích si vezme to malé a bere jej tak, abych zahlédl obličejík. Malé kouká a jeho očka jsou mými. Tmavé kádě hořké čokolády, má moje rysy i tmavé vlásky. Nevím, zda je to holčička nebo chlapeček, ale je nádherné a já chci řvát. 

Jen řvát.

Bolest, co náhle cítím je nelidsky krutá a vše ve mně, trhá na kusy.

********************************************
Omlouvám se za neaktivitu, ale jak jsem psala na FB, jsem nemocná. Ačkoliv by mě to nikdy nenapadlo, tak jsem dostala - znovu - neštovice. 
Nejenom že se můžu uškrabat, ale ty horečky co jsem posledních, několik dní měla, byly strašné. Konečně ustoupily a jen občasně vyskočí, snad už nebudu mít ale takové, jako ještě v sobotu. Při necelých 40°C jsem si nadávala do debilů, že jsem měla zůstat v nemocnici -_- 

VELKÉ DÍKY za komentáře :o) ♥♥♥ Snad tady není moc chyb, ale stále mi to moc nemyslí -_- :)
♥♥♥♥