Tři týdny.

Taková doba uplynula od chvíle, kdy naposledy viděl Darella. Skoro tři týdny od té osudné noci, kdy se jeho alfa rozhodl respektovat jeho žádost, aby ho nechal o samotě, tři týdny, během nichž nepřišla jediná objednávka do smečkového domu Alfy Cage.

A s každou uplynulou vteřinou se Peyton proklínal čím dál tím více.

Byla to jeho chyba. Jeho a ničí jiná a on se nesnášel za to, že si to moc dobře uvědomoval. Nemohl tohle ticho svést na svůj otisk, ne když jemu předurčený druh jenom dělal to, co mu Peyton v podstatě nařídil. Ne když alfa netlačil na pilu, respektoval jeho hranice a nesnažil se ho získat na svou stranu násilnickým chováním, které bylo všem alfám tak připisované.

Takže ano, byla to Peytonova chyba. Za své současné utrpení si mohl úplně sám.

A že trpěl. Nikdy by nečekal, že kvůli někomu bude neschopen rozumně myslet, natož normálně fungovat. Ale jeho biologická, vlčí stránka truchlila pro svého partnera. Znemožňovala mu soustředit se na cokoli jiného, neustále ho ponoukala, aby se prostě otočil a vyběhl, aby se vrátil k vlkovi, k němuž patřil.

Jenomže on nemohl. Nemohl se jen tak sebrat a odejít do domu plného vlkodlaků, jejichž vůdce zranil jak fyzicky, tak psychicky. Pochyboval, že by ho byť jen nechali překročit hranice jejich území, natožpak aby mu dali čas se omluvit, aby ho nechali vysvětlit své chování a nedůvěru s tím spojenou. Pravděpodobně by na něj zaútočili v momentě, kdy by ucítili jeho pach.

Dny plynuly a Peyton se octl někde mezi věděním, kolik přesně setin od jejich posledního setkání uběhlo, a tím, že se mu ten čas, který strávili od sebe, sléval v nekonečně dlouhou věčnost.

Peyton už nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Jeho mysl se ubírala jedním jediným směrem a všechno ostatní odsunula do pozadí. Nic kromě jeho alfy nebylo důležité. Relevantní. Potřebné k životu. Nebylo to přední a rozptylovalo ho to od toho hlavního, proto logika ustoupila citům.

Všechny jeho pohyby se staly ledabylými, zpomalenými. Trvalo mu značně delší dobu zpracovat přijímané podněty, a kdyby jeho tělo nefungovalo na automat, nejspíš by při rozvážkách už nespočetněkrát naboural. Přestal počítat, kolikrát jenom stál ve výtahu, než mu došlo, že už zastavil ve svém patře a měl by vystoupit, nebo kolikrát se mu podařilo se opařit, když si naléval čaj.

U měsíce, jestli takhle reagoval on, beta, kteří jsou ze všech postavení vlkodlačí biologie nejodolnější vůči poutům a otiskům, jak potom muselo být jeho alfovi?

Jen z té samotné myšlenky se mu dělalo zle. Nedovedl a ani si nechtěl představit, čím si jeho alfa nepochybně musel procházet. Četl, slyšel a dokonce i viděl alfy, které jejich otisky odmítly, a nikdy to pro ně nedopadlo dobře. Někteří se poddali svému vzteku, jiní se kompletně uzavřeli do sebe a staly se z nich jenom katatonické schránky bez známek života či vnímání.

Přemohla ho náhlá nevolnost a on se jen tak tak stačil vrhnout k dřezu, než vyzvracel dnešní večeři. Slabost, která mu projela tělem jako blesk, ho poslala do kolen a on se musel opřít o kuchyňskou linku, aby se nezhroutil. Před očima měl vidinu Darella, zdeptaného a zkrvaveného, pokrytého šrámy, jež si alfa ve svém zármutku a šílenství z odmítnutého pouta způsobil sám, a dotěrný hlásek v Peytonově hlavě mu šeptem připomínal, že tohle je jeho chyba, to on ho k tomu odsoudil, kvůli jeho sobeckosti oba vlkodlaci strádají, kvůli němu je na tom Darell možná ještě mnohem hůř než on sám.

Zatraceně, měl pocit, že mu nikdy předtím nebylo tak zle jako teď. Jistě, chápal zpomalené reflexy i komplikace se soustředěním, ale byl beta, tak proč ho ta představa neúplného pouta tak ničila? Proč nemohl dýchat z představy neznámého vlka v bolestech? Proč se mu hruď křečovitě svírala a on bezděčně lapal po vzduchu, zanechávaje svými drápy na povrchu linky ostré škrábance?

Něco bylo hodně špatně. Oprava: něco bylo ještě mnohem horší než doposud.

Prsty mu samovolně povolily a on klesl na zem. Při pádu si narazil kolena a z úst mu uniklo tiché zasyknutí, ale jinak se ani nehnul. Prostě zůstal klečet a zíral na ruce složené ve svém klíně.

Drápy. Až teď mu došlo, že je samovolně vysunul zpod nehtů. To nemělo být možné. On byl beta, jeho poloviční proměna nepodléhala emocím, u něj nehrozilo, že při rvačce někomu omylem podrápe tvář, kdyby drápy nevytáhl účelně.

Štípaly ho oči. V kovové rukojeti skříňky zahlédl, že mu z modře zářících očí stékají slzy. Plakal už delší dobu, soudě podle mokrých cestiček táhnoucích se po jeho tvářích, ale ani to nezaregistroval. Jeho oči zablikaly a pohasly do normální lidské modré, načež zase vlkodlačsky zazářily.

Zlepšeným sluchem postřehl, jak zámek jeho dveří rachotí, protože si někdo odemykal, a on jen malátně zvedl hlavu, aby se pohledem střetl s paní Brooksovou. Žena, která si doposud broukala tichou melodii, náhle kompletně ztichla. Překvapení v její tváři se změnilo v nevíru smíchanou se vztekem. „Peytone, co tady, kurva, děláš?!"

Chtěl namítnout, že tohle je přece jeho byt, jenže hlasivky a ústa ho odmítla poslouchat. Vydal ze sebe sérii bručení a vrčení, které rozhodně nepůsobilo přátelsky.

„Zatraceně," zasykla Debra. Vyrazila k němu, ale nejistě se zastavila v půlce cesty. „Zatraceně," zopakovala, „co děláš ve městě? Víš ty vůbec, co je dneska za den? Vždyť je úplněk, znáš zákony!"

Úplněk? Ne, to přece nebylo možné. Kdyby byl úplněk, tak by už dávno byl pryč. Vlkodlaci jakékoli biologické hierarchie měli zakázáno se při úplňku zdržovat ve městě. Ne proto, že by snad všichni spontánně útočili na všechno, co se hýbe – za ta staletí, kdy se učili žít s lidmi po boku, se jejich divoká, zvířecí stránka vyvinula, aby jim dovolila v novém, pozměněném světě přežít –, ale protože byli nevypočitatelní. Jeden si nikdy nemohl být dostatečně jistý, co jakýkoli dlak ztracený v síle úplňku udělá. Někteří vlci celou noc vyli na měsíc, kočkodlaci se pro změnu lísali ke každé bytosti, kterou potkali. A není zrovna příjemné, když vám o půlnoci do bytu oknem vtrhne gepard, protože chce poškrábat na hřbetě.

Ne že by s tím měl Peyton nějaké zkušenosti. Jeho úplněk zbavoval smyslů stejně jako každého jiného dlaka, ale od jiných, neovlivněných bytostí už slyšel spoustu stížností, kvůli nimž tyto zákony existovaly.

„Peytone? Hej, Peytone!" Otráveně vzhlédl, když mu Debra luskla prsty před očima. Potichu na ni zavrčel a sklapl čelisti k sobě, až mu tesáky v ústech zacvakaly o sebe. On byl u sebe doma, mohl si nevnímat, jak jen chtěl, děkuju pěkně. „Musíme tě dostat z města. Sakra, musíš vypadnout, než tě ten tvůj alfa přijde hledat."

Alfa. Jeho otisk.

Cítil, jak ho pálí za očima, když se mu vlkodlačsky rozzářily. Ano, ano, jeho předurčený druh je tam někde venku, jeho otisk se potuluje úplně sám.

Úplně sám, bez Peytona po svém boku, takže by si kdokoli mohl usmyslet, že si silného a zdravého alfu přivlastní pro sebe.

Prudké vrčení, které se mu z hrdla vydralo tentokrát, bylo natolik silné, že vysílalo vibrace do podlahy pod ním. Musel se okamžitě dostat za svým otiskem, musel ho konečně opět sevřít v náručí a zaručit se, že to neudělá nikdo jiný.

Pokusil se zvednout, jenže nohy ho neposlouchaly. Rozplácl se na podlaze před sebou, což ho ovšem nezastavilo, aby se nepokoušel plazit. V hlavě měl jediná tři slova, která se opakovala stále dokola a dokola jako neutichající zpěv sirén.

Otisk, otisk, otisk.

Darell, Darell, Darell.

Najít, najít, najít.

Slyšel paní Brooksovou, jak zlobně nadává. Lehounce natočil hlavu, aby na ni viděl, a přimhouřil oči, když mu došlo, že její slova se změnila v urgentní prosbu mířenou na někoho, s kým telefonovala. „... nebylo nezbytně nutné, tak bych tě tímhle neobtěžovala. Prosím, Uldericu, za tohle by ho mohli poslat do vězení."

To jméno mu připadalo povědomé. Za nic na světě ho ale nikam nemohl zařadit. Beztak nebyl schopný myslet na cokoli jiného než na to nutkání se vydat za Darellem.

Pár vteřin bylo ticho, než si Debra úlevně vydechla. „Díky," špitla, nečekajíc na odpověď. Zavěsila, mobil si strčila do kapsy a pohled upřela přímo na něj. „Do západu slunce nám zbývá asi půl hodiny. Máš štěstí, že jsem tě našla, než ses stačil proměnit. Vlastně ne, máš štěstí, že v den úplňku se ani nemůžete proměnit do vlčí podoby, dokud nezapadne slunce, protože potom bychom teprve měli problém."

Nepochybně. Už se snažil převtělit do vlka, protože po čtyřech by se Darell hledal mnohem snáz, ale zkrátka to nešlo.

Mhh, možná měla Debra pravdu. Možná byl dneska doopravdy úplněk. Rozhodně by to vysvětlovalo, proč dnes neměl směnu.

Zaťal drápy do země a pokusil se povytáhnout kousek blíž ke dveřím, ovšem jeho sousedka mu zastoupila cestu. Zlostně na ni vycenil tesáky. Chtěla mu snad zabránit v nalezení jeho předurčeného?

„Klid, Peytone," hlesla překvapivě něžně. „Dostaneme tě k tvému otisku. Jen musíš být trpělivý, ano? Pro všechno na světě, kdybych věděla, že je to s tebou tak zlé, donutila bych tě ho vyhledat už dávno. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tě odmítnutí pouta ochromí natolik, že zapomeneš na úplněk."

Chtěl na ni zasyčet, že on pouto neodmítl, že to chtěl napravit, že Darellovi chce dát šanci, jenže jeho dveře náhle zarachotily, načež se rozlétly dokořán a zastavily se až o botník u stěny. Cizí, nebezpečný pach nepřítele se k němu dostal dříve, než si vůbec stačil uvědomit, kdo mu to právě ne zrovna potichu vpadl do bytu, a navzdory bolesti, jež sužovala jeho tělo a svírala mu hruď, se Peyton vyšplhal na všechny čtyři. Kdyby byl ve vlčí podobě, ta póza by nepochybně vyvolávala děs a hrůzu. Teď však jen vypadal směšně.

Ne že by se nad tím dvakrát pozastavoval, když měl u sebe v bytě upíra. Černou kůži měl vzhledem k chybějící krvi v těle lehounce světlejší, temně hnědé vlasy byly sčesány do volného drdolu. Vypadal by jako pohledný třicátník, nebýt těch karmínových očí, kterými disponovali všichni krvesajci. „Nelhala jsi, Debro," promluvil, než se na něj Peyton stačil obořit, co u něj pohledává. „Vypadá strašně. Musím ho dostat mimo město, než se stačí proměnit." Krátce vlkodlaka změřil pohledem. „Byl bys tak laskav a nepokousal mě, až tě ponesu?"

Peytonovým tělem projela vlna vzteku, končetiny se mu roztřásly. Jakže? Proč by se ho měl ten upír dotýkat? Proč by ho měl vůbec nést, vždyť mu Peyton nepatřil! Nebyl ani jeho druh!

„Peytone." Paní Brooksová mu zlehka vpletla prsty do zpocených vlasů. Jen jejich blízký vztah mu zabránil, aby se po ní ohnal tesáky. „Prosím, dovol Uldericovi ti pomoci. Vezme tě za město za tvým alfou, ale nesmíš mu ublížit, ano? Je to přítel."

Za jiné situace by s ní souhlasil. Paní Brooksová byla chytrá, věděla, že ty báchorky o nevraživosti mezi upíry a vlkodlaky byly pouhým výmyslem. Proč by si taky tyto dvě rasy měly jít po krku – jak teď, tak v minulosti –, když oproti lidem byly ve značné menšině?

Jenomže dnes byl úplněk. Dnes pro něj byli všichni, k nimž neměl citovou vazbu, potenciálními nepřáteli. Na rase nesešlo, koneckonců konflikty mezi vlkodlaky o úplňcích nebyly vzácné. Což byl také jeden z důvodů, proč se museli měnit mimo město.

Peyton tohle všechno věděl. Měl ty informace a logická fakta ukrytá hluboko v mysli, kam mu však jeho touha dostat se ke svému otisku a nutkání proměnit se znemožnila přístup. Ovšem Ulderic ho měl vzít právě za jeho předurčeným druhem, nebo alespoň tohle Debra tvrdila...

Naklonil hlavu na stranu a lehounce roztáhl chřípí. Pár vteřin nasával pach upíra, aby se ujistil, že nepředstavuje nebezpečí jak pro něj, tak pro jeho pouto s Darellem. Jeho pach byl těžký, prosycený staletími života, ale nenašel v něm nic, co by naznačovalo zájem. Navíc z něj cítil paní Brooksovou a snadno si dokázal domyslet, že tohle byl jeden z jejích pravidelných a dlouhodobých příjemců krve.

„Fajn."

Ulderic na nic nečekal, což bylo jen dobře, protože Peytonem zmítala touha vzít své rozhodnutí zpátky. Pomalu, aby ho nevyděsil, přešel až k němu. Až teď ho Debra pustila a kolem jeho těla se pro změnu omotaly dvě pevné, studené paže, jež ho zvedly do náruče. Při tom dotyku sebou trhl a několikrát se neklidně zavrtěl, ale jinak neudělal nic. Debra Uldericovi věřila a on věřil Debře. Věděl, že by ho nikdy nijak neohrozila.

„Zkus se hýbat co nejméně," poradil mu Ulderic. Pak kývl na ženu: „Za chvíli se vrátím. Bude v bezpečí, neboj se."

„Postarej se mi o něj, Uldericu."

On se o sebe uměl postarat sám, nebyl žádné bezbranné vlče! Nedostalo se mu ovšem času cokoli poznamenat, protože upír vyrazil. Vystřelili z bytu, těch jedenáct pater po schodech snad sletěli. Alespoň mu to tak připadalo. Během okamžiku se octli na ulici a Peyton, ač ne zrovna dvakrát nadšeně, zabořil Uldericovi hlavu do hrudi a pevně stiskl oči, neboť se mu z těch rozmazaných šmouh míhajících se kolem začínaly přetěžovat všechny smysly. Migrénu si do toho všeho opravdu nepřál.

Nemusel se ptát, kolik času do západu slunce zbývalo. Prsty mu samovolně křečovitě cukaly, oči ho pálily stále silněji a začínalo se v něm zvedat nutkání zvrátit hlavu a zavýt. Svrbělo ho pod kůží, jako kdyby se uvnitř něj něco probudilo k životu a rozhodlo se tančit na jeho kostech neúnavný jive, vysílajíc mu po celém těle záchvěvy nedočkavosti.

Vítr, jenž se mu zabodával do těla jako tisíce malých jehliček, náhle ustal. Peyton se odvážil otevřít oči zrovna v okamžiku, kdy ho Ulderic pomalu položil na zem. Rozhlédl se kolem, obočí nakrčené. Kolem něj nebylo nic než stromy, kopce a zeleň. „Jsme před územím Cageovy smečky," prozradil mu Ulderic. Peyton se neptal, jak věděl, kdo je jeho alfa. Paní Brooksová mu to nejspíš musela říct. „Máš štěstí, že je v mém klanu Debra tak vážená," pokračoval Ulderic. „A pro všechno na světě tě prosím, dávej na sebe pozor, dítě. Zranilo by ji, kdyby se s tebou něco stalo, a my bychom pro změnu nesnesli pohled na její utrpení. Při svých návštěvách o tobě mluví skoro jako o svém synovi, takže bychom doopravdy uvítali, kdyby se tohle neopakovalo."

Ona o mně mluví s upíry? A jako o svém synovi?

Stejně jako předtím, ani teď Peyton neměl šanci reagovat. Ulderic na něj kývl, byť v tom pohledu bylo něco varovného, načež se otočil na patě a prostě zmizel z jeho dohledu.

Pak slunce konečně zapadlo za obzor a nastala tma.

A když k němu znedaleka dolehlo vytí smečky, Peyton se konečně proměnil.