Já: *Napíšu si koncept celého tohohle příběhu.*
Taky já: *Nedodržím ho už před šestou kapitolou.*
Já už fakt můžu všechny ty své koncepty rovnou vyhazovat z okna. :DD

Jeho sestra se smíchem divže nepřekotila, jeho smečka vypadala, že neví, jestli se za betou vydat, nebo jestli zamrznout na místě a nevěřícně zírat, a on se svíjel v bolestech, jednu ruku si tiskl na nakopnuté místo a druhou bezradně natahoval za odjíždějícím autem.

Za jeho shodou se táhl pach bolesti, strachu, vyděšení a trápení a Darell se okamžitě nenáviděl za to, že to byl on, kdo všechny ty emoce způsobil. Kdyby si jen nechal své ruce pro sebe, kdyby se ho jen nepokoušel zastavit, možná by před ním jeho předurčený neutekl.

„Co," procedil skrz zaťaté zuby a obrátil pohled plný vzteku na Novu, „ti na tomhle sakra přijde tak vtipné?"

„Jen to, že už dlouho jsem chtěla vidět, jak tě někdo složí bez obav, že bys mu za to prokousl hrdlo." Nova se přestala smát. Snadno rozpoznala hrozbu v tónu jeho hlasu, ale namísto toho, aby se přikrčila a podřídila, vycenila na něj své vlastní tesáky. „Uznávám, nešlo to, jak jsme zamýšleli, ale ten tvůj malý otisk se mi líbí. Má kuráž. A rozhodně se nebojí projevit svůj názor."

Přestal poslouchat někdy v půlce její druhé věty. „‚Nešlo to, jak jsme zamýšleli'? To myslíš vážně? Tohle byla naprostá katastrofa! Vždyť jsi u toho byla, Novo! Vždyť mě už nechce nikdy v životě vidět!"

„Neřekl, že tě nechce vidět, jen že na něj už nikdy nemáš sahat."

Zoufale rozhodil rukama. „A jak je tohle lepší?!" Periferním viděním zahlédl, jak sebou několik vlků – zejména omegy a bety, ale i nejeden alfa – škubli. Jindy by se cítil provinile, ale teď byl natolik zaneprázdněný truchlením nad promarněnou šancí. „Říkal jsem ti to. Můj beta mě nechce. A je jen moje vina, že jsem ho rozhodil. Věděl jsem, že mám jen jednu šanci, a stejně jsem ji nakrásně posral. Kdybych tolik nenaléhal..."

Nova ho soucitně poplácala po rameni. „To je jen kdyby, bratříčku. A i když nesouhlasím s těmi starodávnými kecy o tom, jak se alfy nemůžou kontrolovat... svým způsobem je to pravda. Je ti třicet dva, Darelle. Tvoje vlčí část prostě chce, co jí bylo celou tu dobu odpíráno. Je jasné, že se budeš hůř ovládat."

Jen na ni zíral. „To je snad ta nejstereotypičtější věc, kterou jsi kdy vypustila z pusy. Měl jsem za to, že všechny ty řeči o podléhání emocím a vlčí biologii jsou podle tebe jen výmluvy alf, jak se vyhnout obvinění ze znásilnění bet a omeg."

Sjela ho přísným pohledem, který dokázal vyděsit i sebesilnější alfy. „Taky jsou. Kdybys mlčel, došlo by ti, že jsem ještě neskončila." Počkala si, dokud nesklapl čelisti, až mu tesáky zacvakaly o sebe. „Jak jsem říkala. Je jasné, že budeš mít problém s kontrolou. Což tě samozřejmě neopravňuje dělat s ním, co si jenom zamaneš. Pořád musíš respektovat jeho hranice. Jenže nepochybuju o tom, že on je svým způsobem stejně zmatený jako ty. Víš, ne každému se líbí ta představa, že naprostý cizinec se má stát jejich druhem, jen protože to bylo určeno nějakou ‚vyšší mocí'. Vždyť neznáš ani jeho jméno, pro všechno na světě."

Zachmuřeně se podíval směrem, kterým beta spěšně odjel. Ve vzduchu byl stále cítit slaný pach slz, při němž mu tuhla krev v žilách. V mysli mu zuřila bouře, jak se vztek mísil se zděšením ze sebe samotného.

Nova měla pravdu. Vždyť o něm nevěděl vůbec nic, kromě toho, kde pracoval, jak vypadal ve své vlčí podobě a že očividně nesnášel, když se ho někdo dotýkal bez jeho souhlasu. To poslední nebylo vůbec překvapivé, ne jestli žil jako samotář. A protože z něj Darell necítil žádné další vlkodlaky, předpokládal, že byl samotář.

Ale kromě toho? Absolutně nic. Sakra, vždyť ani nevěděl, jestli není zadaný!

Při té myšlence se mu zastavilo srdce. Instinktivně vycenil tesáky a z hrdla se mu vydralo prudké, hluboké zavrčení, jímž na sebe přilákal pozornost vlkodlaků, kteří se mezitím nepozorovaně vytratili. Nova na ně jen mávla, aby se věnovali své večeři, a opatrně ho vyvedla před dům, zavírajíc za nimi dveře. „Tak jo," vzdychla, „co tě tak rozrušilo?"

„Co když už někoho má?" Ta slova divže nevyprskl. Zaťal ruce v pěst a lehce sebou škubl, když proťal kůži na dlaních. Ani si nevšiml, že se mu nehty samovolně prodloužily v drápy. „Nesmí někoho mít, Novo. Já... už teď bych pro něj udělal cokoli, kdyby to znamenalo, že bude šťastný, ale nemohl bych přihlížet, jak je šťastný s někým jiným."

Zas a znova proklel tu majetnickou alfa část. Už jen ta samotná představa ho nutila se proměnit, vystopovat osobu, která našla jeho otisk jako první, a roztrhat ji svými vlastními tesáky, jako kdyby snad byli v dobách středověku. Věděl, že je to špatně, moc dobře si to uvědomoval, ale jeho beta ho už podruhé otevřeně odmítl, a to ho nutilo se chovat jako divoké zvíře.

Někdo mu netrpělivě luskl prsty před obličejem. Byl by je býval tomu opovážlivci ukousl, kdyby se nejednalo o jeho sestru. „Hej, soustřeď se na mě, ano?" Zkřížila si ruce na hrudi. „Nemůžu říct, že rozumím, čím si procházíš, ale můžu tě ujistit, že ten beta nikoho nemá. Jediný pach, který se na něm držel, byl ten tvůj. A nějaké lidské ženy, ale už jen při prvním nádechu bylo jasné, že je moc stará na to, aby si s ním cokoli začala."

Žnoucí rudé oči se upřely do jejích zelených. „Tys čichala mého Betu?"

Ten náhlý záchvat vzteku, majetnickosti a žárlivosti přešel stejně rychle, jako se objevil, když mu Nova vrazila loket do žeber. „Posloucháš se vůbec?" žasla nevěřícně. „Koukej ty své alfa-majetnické tendence vypnout, nebo si to vyříkáme po vlkodlaksku."

Bezradně se na ni zakabonil. „Já za to nemůžu! Ty jsi taky alfa a moje biologie tě považuje za hrozbu." Rukama si protřel oči, aby z nich vyhnal tu červenou barvu. „Promiň, promiň. Jsem jen pořád šíleně naštvaný a vybíjím si vztek na okolí a svádím to na biologii. Jen se děsím představy, že jsem ho ztratil nadobro."

„Jsem si jistá, že neztratil," ujistila no Nova. Opatrně mu položila ruku na paži a stiskla. „Můžu se podívat, jestli se o něm nepíše něco na internetu. Veřejně, když jsi mi minule zamítl hackování."

Potichu vzdychl. „K čemu by to bylo? Akorát by si myslel, že ho stalkuju. Navíc bych byl mnohem radši, kdyby mi o sobě řekl sám."

„Tak se můžeme držet původního plánu a zítra objednat další pizzu."

„Myslíš si, že bych si přilepšil, kdybych ho v podstatě nutil se se mnou vídat?" Poraženě zavrtěl hlavou. „Ne, to by nikam nevedlo. Chci, aby mě měl rád, ne aby mě nenáviděl ještě víc."

Nova stiskla rty v úzkou linku. „Co jiného chceš dělat, Darelle? Nemáš moc možností. Můžeš ho zkusit vyhledat ve městě, ale to by –"

„Nechám ho být."

Nova se zarazila a on se jí nemohl divit. Vyřknout ta slova bolelo víc, než si dokázal představit. „Jakže?" zamrkala. „Myslím, že jsem špatně slyšela. Říkal jsi, že ho necháš být?"

Cosi uvnitř něj se s každým dalším nádechem lámalo na malé kousíčky. „Ano."

„Darelle, bráško..." Její sevření na jeho paži bylo téměř bolestné, ale on ten tlak ani nevnímal. „Zešílel jsi? To tě zabije."

Možná. Byl si více než jistý, že ano. Cítil to.

„Není jiná možnost," zašeptal. „Sama moc dobře víš, jaké to je, když tě někdo nutí do vztahu, o nějž nemáš nejmenší zájem. Tohle mu nemůžu udělat. Takže ho nechám na pokoji."

I kdyby ho to mělo zabít.

„Dar –"

Obrátil se k ní a uchopil její dlaň do své ruky. „A ty ho taky necháš být," pronesl pevně. „Je mi jedno, co si o tom myslíš. Nikdo ze smečky se ho nepokusí vyhledat, to je rozkaz. Rozumíš?"

Nespokojeně zavrčela a v očích jí zajiskřilo. „Nebudu přihlížet, jak –"

„Rozumíš?" Ještě nikdy s ní takhle nemluvil, protože doposud nebylo nutné protlačit skrz ni svou autoritu. Ale jestli to bylo potřeba k tomu, aby měl jeho beta doopravdy klid, pak byl ochotný se pustit do křížku i se svou vlastní milovanou sestrou.

O krok ustoupila a vytrhla svou ruku z té jeho. „Rozumím dokonale," zamumlala, pak stejně tiše dodala: „Darelle."

Navzdory situaci úlevně vydechl, když v jejím hlase nezaregistroval žádný jed nebo nenávist. To, že použila jeho jméno, namísto jeho titulu, navíc jasně naznačovalo, že chápe, co dělá, přestože s jeho rozhodnutím jednoznačně nesouhlasí.

„Díky," hlesl.

Vycenila na něj zuby. „Neděkuj mi," zasykla. „Za tohle ne."

Vrátila se zpátky do domu, ale dveře nechala pootevřené v jasné pozvánce. Darell přesto zůstal ještě pár minut venku, pohled upřený do dálky. Snažil se si naplno zapamatovat všechny rysy tváře jemu předurčeného vlkodlaka, který mu už stačil ukrást srdce.

A společně s ním i jeho život.