„No to už si ze mě snad děláte prdel."

Peyton netušil, co přesně ve svém – zatím stále poměrně krátkém – životě provedl, aby se proti němu spikl celý vesmír. Možná to byla karma za hříchy, které spáchal v nějakém pomyslném minulém životě. Neměl pocit, že by někdy komukoli provedl něco, za co by si zasluhoval takhle trpět.

A přesto seděl v rozvozovém autě Full Moon pizzerie – práci s ironičtějším jménem si opravdu nemohl najít –, volant ve svých rukou divže nedrtil a upíral pohled na pomalu se přibližující smečkový dům. Na příjezdové cestě minul ceduli, která hlásila, že se zároveň jedná o sídelní místo stěhovací společnosti Alfa & Alfa. Hned pod tím byla napsána dvě jména včetně přirozeného postavení. Alfa Darell Cage a alfa Nova Cageová.

Musel zamrkat, aby potlačil náhlé pálení očí, které mu jedině potvrdilo, že celý tenhle výlet nebyl náhoda. Svou shodu potkal teprve včera, a jestli se jeho instinkty nepletly, o čemž pochyboval, tak ho ten zpropadený vlkodlak nehodlal nechat na pokoji. Peyton nemohl zrovna odmítnout jim objednanou pizzu dovézt, ne když byl v nové práci jeden jediný den. Přidělili mu tenhle rozvoz, protože on je taky vlkodlak, a nikoho nezajímalo, že je obrovský rozdíl mezi vlky žijících samotářsky a ve smečkách.

„Tak jo," zamumlal si pro sebe, když zastavil auto, „to zvládneš, Peytone. Je to tvoje práce, tak se na ni soustřeď."

Třeba se pletl. Třeba tohle doopravdy byla náhoda a třeba ta náhlá dychtivost, která se v něm probudila, když si jenom přečetl to jméno Darell, vůbec nesouvisela s otisknutím. Jenže stačil mu jediný pohled do zpětného zrcátka, aby jeho jasně svítící oči zadupaly veškeré naděje do země a zatančily si na nich salsu.

Se srdcem až hanebně divoce bijícím konečně vystoupil a z kufru vytáhl několik krabic objednaných pizz. Se rty stisknutými k sobě zaznamenal, že bude muset jít nadvakrát, protože jídlo si očividně objednávala polovina smečky. Nebo možná méně, s vlkodlačím apetitem jeden nikdy nevěděl. Tak či onak, pomalu se vydal k mohutným dubovým dveřím, které zjevně sloužily jako hlavní vchod do sídla. Celá budova byla stavěná ve stylu anglického venkovního sídla a zahrada včetně okolního lesa se táhla kam jen oko dohlédlo, což vzato kolem a kolem nebylo nic překvapivého. Drápy a tesáky potřebovaly spoustu prostoru.

Peyton se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, jenže okamžitě toho litoval. Do nosu ho udeřil pach přes dvou desítek vlkodlaků a on se okamžitě rozkašlal. Přestože v New Yorku denně potkával neskutečné množství bytostí, pach svého vlastního druhu byl vždycky o něco intenzivnější. A teď cítil neznámých tolik, že musel na okamžik zavřít oči, aby se mu nezačala točit hlava.

Jeden pach byl silnější než ty ostatní a trvalo jen tři vteřiny, než si získal jeho plnou pozornost. Čišela z něj dominance a síla, která ho pobízela, aby se přikrčil a nastavil hrdlo a odevzdal se svému alfovi –

Prrr, tak to teda ne. Takhle by to teda rozhodně nešlo. Tohle nebyly jeho myšlenky, ne doopravdy, to za něj mluvila jeho zvířecí část poháněná instinkty.

Proklatě. Musel se vzpamatovat. Nemohl se postavit tváří v tvář komukoli z téhle smečky a páchnout přitom iracionálním nadšením.

Tak jo, tak jo, nádech pusou a výdech nosem, ať nevnímáš ty pachy. Jo, to by mohlo fungovat.

Přenesl váhu pizz na jednu ruku, aby tou druhou dosáhl na zvonek. Tichý hukot, který doposud slyšel z vnitřka domu a který naznačoval, že je většina smečky stále vzhůru a pravděpodobně čeká na svou večeři, náhle kompletně ustal.

Hlavou mu probleskla myšlenka, jestli by nebylo lepší jídlo jednoduše nechat na prahu a utéct.

Nestačil se však ani otočit, když se dveře otevřely. Jenže přestože před ním stál alfa, nebyl to ten jeho. Ne, tohle byla žena s tmavě hnědými vlasy pixie střihu, širokými rameny a pronikavýma zelenýma očima vyvolávající dojem, že mu jimi vidí až do duše. Byla vysoká asi metr šedesát, takže nižší než on, ale Peyton přesto jen stěží odolal nutkání se při jejím pohledu přikrčit.

„Full Moon pizzerie," začal, aby zahnal svou nervozitu, „mám zde objednávku pro slečnu Novu Cag –"

„Ano, to jsem já," přerušila ho téměř nevzrušeně, rty roztažené do jemného úsměvu, který se mu ani zdaleka nelíbil. Otočila hlavu za sebe a očividně se chystala na někoho zakřičet, ale vyrušila ji náhlá rána, jako kdyby někdo něco upustil, a vzápětí se za Novou objevil mnohem mohutnější a známější alfa.

Jen náhlá strnulost mu zabránila ty pizzy upustit.

Nebylo pochyb, že vlkodlak před ním byl Darell Cage, Alfa téhle smečky. Stejně jako nebylo pochyb, že to byl vlk, do něhož se otiskl.

Peyton polkl, snaže se nevnímat si toho pálení za očima nebo Noviného upřeného pohledu. Jedna jeho část toužila vejít do toho domu a už nikdy neodejít, zatímco ta druhá na něj křičela, aby se okamžitě otočil a utekl. Alfy znamenaly problémy. Kdokoli, kdo o něj projevil zájem, znamenal problémy.

„Mám pro vás pizzu," vysoukal ze sebe konečně. „Potřeboval bych ji předat, mám ještě další zákazníky. Takže."

Nečekal na odpověď a Nově doslova strčil krabice do náruče. Alespoň že platili předem, takže se nemusel zdržovat déle, než bylo nutné. Zatímco se ti dva snažili v rychlosti vybalancovat všechny krabice, aby nic nespadlo, Peyton se vrátil do auta pro druhou várku.

Když se vracel, zahlédl dalšího vlkodlaka odnášet předchozí krabice, takže tentokrát je do Noviných nastavených rukou předal poněkud umírněněji, přestože stále dělal všechno ve svých silách, aby se vyhnul Darellovi.

„Přeji vám dobrou chuť," dodal naučeně, otáčeje se k nim zády v naději, že se mu konečně podaří se z tohohle pekla dostat.

„Počkej ještě!"

Za předloktí ho popadla silná mozolnatá ruka, která mu znemožnila se hnout z místa.

Peyton jednal instinktivně. Z hrdla se mu vydralo divoké zavrčení. Veškerá náklonnost, kterou k němu cítil, zčistajasna vymizela, nahradil ji pud sebezáchovy a nutnost přežití.

Volnou rukou uchopil Darellovo předloktí, čímž si ho zafixoval na místě. Zaťal mu nehty do masa a bez váhání vykopl. Zasáhl jeho břicho s takovou silou, že mu vyrazil dech. Alfův stisk polevil a on se mu konečně vysmýkl. „Už nikdy," prskl, „na mě nesahej!" S rukama pozvednutýma před sebou ucouvl o několik kroků, než se otočil a sprintem vyběhl k autu.

Ignoroval jeho prosebné zavolání, ať nikam nechodí. Naskočil do auta a vystřelil pryč, aniž by se zdržoval s poutáním. Ve zpětném zrcátku zahlédl, že se ve dveřích začali shlukovat další vlkodlaci, nejspíš připraveni bránit svého Alfu, ale naštěstí za ním nikdo nevyběhl.

Brzy už se řítil po hlavní cestě ke své příští zastávce a jenom se modlil, aby slzy, které mu smáčely tváře, zaschly dříve, než dojede k dalšímu klientovi.