S každou uplynulou vteřinou Darell svého rozhodnutí litoval víc a víc. Nebylo těžké podlehnout nátlaku jeho vlků, vlastně právě naopak. Dobro smečky pro něj byla hlavní priorita, k tomu se zapřísáhl, když se stal Alfou.

Občas se za to ovšem proklínal. Jako třeba teď, když se nechal umluvit k procházce New Yorkem.

Na jednu stranu chápal, že vyrazit do města, které nikdy nespí, je nejjednodušší způsob, jak se seznámit s novými bytostmi. Ať chtěl, nebo ne, tahle stránka věci rozum a bylo by nelogické proti tomu cokoli namítat, zejména když nejevil zájem o nikoho ze své smečky.

Ovšem velké město znamenalo i spoustu nových pachů. Ze všech nadpřirozených bytostí byli vlkodlaci nejnáchylnější na vůně, což společně s jejich tendencí se shromažďovat do smeček vysvětlovalo, proč se tak často uchylovali do velkých sídel mimo nebo na kraje měst. Jistě, trochu to komplikovalo pracovní nabídky, ale smečky většinou fungovaly jako malé, soukromé a dobře našlapané firmy, protože se v nich znal každý s každým a pracovali společně jako tým.

Zatraceně, proč se jeho vlkodlačí část poháněná instinkty prostě rozhodla, že nikdo z jeho smečky se k němu nehodí natolik, aby byl jeho partnerem? Ušetřil by si tak spoustu problémů, o které se nikoho neprosil.

Někdy si opravdu přál být čímkoli jiným než vlkodlakem, protože jenom oni museli hledat toho správného druha, který musí být schválen jak jejich fyzickou a mentální stránkou, tak jejich biologickou.

Zastavil na kraji chodníku a pohledem přejel po nekonečné řadě domů na druhé straně, až se očima zastavil u malého nenápadného obchůdku v přízemí jednoho z mnohých panelových komplexů. Už zdálky šlo poznat, že ten krámek vlastní čarodějka. Kdyby to neprozradily všechny krystaly a knihy ve výloze, pak rozhodně napomohl kýčovitý název Pandořina skříňka.

Třeba by si mohl koupit krystal, který by k němu nalákal potenciálního partnera. Nebo si nechat předpovědět budoucnost, aby nemusel bezcílně toulat městem s milióny obyvatel a místo toho si počkat ve správný čas na správném místě.

Sám pro sebe se uchechtl. „Jo, to tak," zamumlal. Kdyby to jen bylo tak jednoduché. Ale ani věda se všemi svými genetickými a citovými znalostmi, ani čarodějky se všemi svými zákeřnými a zázračnými kouzly, stále nedovedly rozluštit mystické umění lásky, která provázela všechny bytosti odnepaměti.

Rozesmál se nad svými vlastními myšlenkami a v duchu děkoval všem existujícím božstvům, že mu nikdo nenahlížel do mysli.

Protočil očima a lehce zatřepal hlavou, aby z ní vytěsnil všechny ty dotěrné nápady. Ustoupil od silnice a nechal se zpátky vtrhnout do proudu spěchajících měšťanů, ačkoli si udržoval své vlastní tempo a na rozdíl od ostatních, kteří si jenom hleděli svého, se zároveň rozhlížel okolo.

Musel vypadat jako turista, ne jako někdo, kdo v New Yorku, byť jeho podstatně klidnější části, vyrostl. Ta představa se mu překvapivě příčila. Ale neměl moc na vybranou, jestli si chtěl najít druha.

A on chtěl. To, že doposud nikoho, kdo by stál po jeho boku, nehledal, neznamenalo, že o nikoho nestál.

S tichým zavrčením zabodl svůj pohled do země. Možná, že Lewisova slova opravdu měla co do sebe, ovšem nepřipadalo v úvahu, že by mu to kdy připustil. Stačil mu už jenom doktorův samolibý výraz, když ho viděl odcházet ze smečkového domu poté, co ohlásil, že jde do města a pravděpodobně zde stráví celý den.

Neklidně zafuněl. Nevěděl, co by měl celou tu dobu dělat, ale nemohl se vrátit před pátou odpoledne, protože pak by nejen zklamal své nadšeně čekající vlky, ale taky sám sebe. Nemohl se přece tak snadno vzdát, jen protože ho nebavilo bezcílné bloumání New Yorkem. Kdyby se snadno vzdával, jako Alfa by nestál za nic.

Počkat. To bylo ono. Chtělo to jen si nastavit cíl, nějaký s viditelným výsledkem.

Opět zvedl hlavu a znova se rozhlédl kolem. Tentokrát popustil uzdu svým ostatním smyslům a, moc dobře si vědom, jak riskuje, se zhluboka nadechl. Nebylo těžké rozpoznat pachy jednotlivých bytostí procházejících okolo něj, ať už obyčejných lidí, dlaků nebo třeba satyrů, ale on se nesoustředil na žádný z nich. Vytěsnil i štiplavý pach cementu (protože tohle byl New York, tady se pořád něco stavělo a opravovalo) a místo toho se snažil najít něco, co mu vonělo příjemně – a ještě lépe, poživatelně.

„Bingo," zamumlal si pro sebe, když se k němu dostavila vůně sýra a salámu a rajčatového protlaku. Pizza sice nebyla jeho nejoblíbenějším jídlem, ale on byl vlkodlak. Ti snědli cokoli, co jim přišlo pod ruce. Nebo pod tlapy.

Bez dalšího otálení se jal následovat onu vůni, nechávaje svůj čich, aby ho navigoval. Netušil, kam ho nohy zanesou, ale dostatečně věřil svým instinktům, že nevybraly podnik, z jehož jídla by o dva bloky dále zvracel do nejbližšího koše.

Stačilo mu jen zabočit za roh, aby našel svou pizzerii. Letmo ten podnik přeletěl pohledem, usuzuje, že nevypadá špatně. S jemným pokývnutím hlavy se natáhnul po klice.

Dveře před ním se však zčistajasna otevřely a on nestačil ustoupit, než do něj zprudka narazil další vlkodlak. Oba dva muži překvapeně vyjekli a Darell ho rychle chytil za ramena, aby neztratili balanc. „Opatrně!" zasykl. „Jste v pořádk..."

Zbytek té věty odezněl do prázdna, když se najednou octl bez dechu. Přes ruce se mu do těla vyslalo zabrnění, procházelo jeho kůží jako elektrický šok a rozpumpovalo jeho srdce, doposud pravidelný tep se stále zrychloval a zrychloval.

V tu chvíli si Darell uvědomil tři věci.

Zaprvé, ten vlkodlak byl beta.

Zadruhé, jeho modré oči zářily jako ty nejjasnější hvězdy a ukradly si veškerou jeho pozornost jako světelný maják na osamoceném útesu uprostřed noci.

A zatřetí, beta, do něhož se vtiskl, byl to nejkrásnější stvoření, které kdy viděl.

Darell rozechvěle sundal jednu ruku z jeho ramene a zvedl ji k jeho tváři, touha dotknout se ho příliš silná na to, aby ji dovedl ignorovat. Něco uvnitř něj se ve zlomku vteřiny rozhodlo, že tohle nebyl jen potenciální partner, ale tohle byl muž, který se stane jeho druhem a jeho Betou. Jen on, nikdo jiný.

Perfektní shoda.

Opatrně položil svou dlaň na betovu ostře řezanou tvář, ten dotyk jemný jako motýlí křídla. Jenže v tu chvíli menší z obou vlkodlaků zamrkal, jeho oči pohasly a on od něj prudce ustoupil. „Ne," vyprskl beta. „Tak to ani náhodou."

Darell nestačil říct jediné slovo, než jeho předurčený druh proběhl kolem něj. Proměnil se v půlce kroku, jeho štíhlé šedé vlčí tělo dokonale odpovídalo jeho lidské postavě a vzápětí už na čtyřech nohou uháněl dolů po ulici, pryč od něj.

Alfa se ani nezmohl na to, aby ho následoval. Stál přimražený na místě a s rozšířenýma očima, které svou zářností připomínaly spíš temně rudou než hnědou barvu, sledoval, jak se vzdaluje.

Uvědomění se dostavilo až po několika dlouhých vteřinách a ten pocit ho zasáhl jako rána kulkou.

Jeho beta o něj nestál.