Ten moment ukončil sám Darell. Zčistajasna se napřímil, zamrkal a zadíval do země. To náhlé přerušení tak intenzivního kontaktu Peytona šokovalo, ale přinutilo ho to k akci. Oklepal se a přeměnil zpátky do lidské podoby, ačkoli to asi nebyl úplně nejlepší nápad - protože byl bez trika. A soudě podle Darellova prudkého nádechu si toho alfa taky všiml.

Peytonovi se na tváři rozlil ruměnec. Stočil pohled k dětem a překvapeně zjistil, že už se přesunuly k dospělým. Přeběhl těch pár kroků, sebral triko ze země a rychle si ho přetáhl přes hlavu, než mu došlo, že to oblečení, co má na sobě, je taky Darellovo.

Darellovi to ovšem neuniklo. Část jeho pachu se změnila a Peyton ustrnul na místě, když rozpoznal nezaměnitelnou vůni vzrušení. Instinktivně sklonil hlavu a toužil po tom, aby se mohl na místě propadnout do země. Prsty se mu zkroutily do lemu trika, když stiskl víčka tak silně, že se mu před očima objevily hvězdičky.

„Darelle!" zvolala Nova s předstíraným pohoršením. „Ovládej se trochu, jsou tu s námi děti!"

Možná že kdyby se Peyton proměnil a vyhrabal si díru, mohl by v ní v klidu umřít.

Neslyšel, co přesně Darell odpověděl, ale přísahal by, že zaslechl něco jako „To je částečně ten problém."

Peytonovi v hlavě naskočil zvuk Windows erroru.

Cože?

Než se stačil vzpamatovat, Darell najednou stál přímo u něj. Uchopil jeho tvář do svých dlaní a jistě, přesto pomalu, dávaje Peytonovi čas a možnost od něj ustoupit, mu zvedl hlavu, aby se alfovi díval do očí. Peyton se vůbec nebránil, když ho Darell políbil. Naopak velmi nadšeně spolupracoval. Cítil, jak z něj zbývající napětí dne vyprchává. Vyprostil jednu ruku ze svého trika a zahákl ji do Darellova, spokojený, když alfa přemístil jednu svou ruku kolem jeho pasu.

Byl to dlouhý, ale decentní polibek. Takový, který nepohoršuje veřejnost, ale při kterém stejně ostatní odvrátí zrak, aby páru dopřáli soukromí.

Peyton polibek sice ukončil, ale neodtáhl se. Zakřenil se, když mu Darell zanořil nos do vlasů a zhluboka nasával jeho pach. „Chyběl jsi mi," broukl alfa potichu.

„Ty mně taky," přiznal se Peyton. „A děkuju. Že jsem sem mohl přijet."

Alfa se trochu odtáhl, aby si viděli do očí. „Jsi tady vždycky vítaný, Peytone."

Zahřálo ho u srdce. Bylo milé vědět, že má místo, kam se může uchýlit, kdykoli potřebuje. Navíc si tady i připadal vítaně, což o některých místech, které nazýval domovem, nemohl říct. Vlci z Cageovy smečky ho přijali mezi sebe možná až překvapivě snadno, ale Peyton si nestěžoval. Oproti zbytku jeho života to byla příjemná změna.

Být mezi svými a být tam přijímaný bylo osvěžující.

„Když už jsi tady," začal Darell zlehka, pozvolna, dávaje si záležet na tom, že Peyton může kdykoli odmítnout, „co kdybys zůstal i na večeři?" Zatěkal očima k vlkům opodál. „Měl jsem namysli jenom nás dva, ale kdybys –"

„Rád s tebou povečeřím," přerušil ho Peyton bez váhání, dávaje důraz na to zájmeno. Měl Darellovu smečku rád, ale se svým otiskem se už dlouho neviděl a těšil se, že s ním bude moct strávit nějaký čas o samotě.

Darell se usmál. „Výborně. Jestli mě omluvíš, skočím se převléct do něčeho čistého." Ustoupil od Peytona a sjel ho všeříkajícím pohledem. „Moje oblečení na tobě vypadá dobře, ale tos už asi uhodl."

Obličej se mu znova rozhořel. „Jo, uhm. Ohledně toho. Promiň, že jsem si to vypůjčil bez dovolení, ale Nova říkala –"

„Věř mi," přerušil ho, pohled upřený kamsi na jeho krk, a Peyton v Darellových hnědých očích opět viděl záblesk červené, , „vůbec mi to nevadí."

Téměř se zadusil vlastními slovy, jak se snažil najít vhodnou odpověď, ale zachránila ho Nova, která znova zvolala: „Děti, Dare!"

Alfa sebou trhl. Pak zavřel oči a na okamžik si dlaní zakryl tvář. Peyton v tichosti sledoval, jak se snaží získat pevnou půdu pod nohama, a sám toho okamžiku využil, aby udělal totéž. „Jen převléct," zopakoval Darell celkem zbytečně. „Hned jsem zpátky." Pak ihned vyrazil, zanechávaje za sebou pach rozmrzelosti a otrávení, který Peytona spolehlivě rozesmál.

Smích ho ovšem přešel, když viděl, jak se na něj Nova potutelně kření. „Já ti říkala, že mu to nebude vadit."

Musel odvrátit pohled, když odpověděl: „Už nikdy tvoje slova nebudu pochybovat."

Spokojeně na něj vycenila zuby. „Tak je to správně."

Se smíchem protočil očima a přesunul se dovnitř. Pozdravil členy smečky, které předtím kvůli Darellovi tak neslušně odbyl. Prohodil s některými pár slov, pak se zapovídal s betou jménem Aiza ohledně toho, jaká čokoláda je nejlepší, a přerušil je až Darell scházející schody. Z pracovního se převlékl do upnutého trika, které mu hezky tvarovalo postavu, a tepláků a na tváři mu pohrával spokojený úsměv. Aiza lehounce sklonil hlavu na pozdrav svému Alfovi, pak se omluvil a nechal je být.

„Jsem si jistý, že už jsem to říkal," broukl Darell, když spolu zamířili do kuchyně, „ale jsem rád, že s mými vlky vycházíš."

„Já taky," přiznal Peyton. Jejich pokus o vztah by byl mnohem komplikovanější, kdyby jej Darellova smečka neschvalovala. 

„Na co máš chuť?"

„Uh..." Beta na okamžik zpanikařil, v hlavě milion doptávajicích se otázek, které stejně nikdy nikdo nechce slyšet, ale bez nichž se odpověď neobejde. „Co tu máte?"

„Všechno." V reakci na Peytonův „haha, velmi vtipné" pohled se Darell krátce zasmál, pak otevřel skříňky nad linkou. „Nedělám si srandu. Naše smečka má dvacet čtyři vlků a každý z nich chce něco jiného. Máme tu věci snad na všechny kuchyně na světě."

Na pár vteřin jenom zíral na plné police, pak svěsil ramena. „Dobře, sám jsem si naběhl." Znova proskenoval police pohledem. „Co třeba kari?"

„Dobrá volba." Darell bez váhání začal hledat rýži a koření.

Peyton tam ovšem nehodlal jen tak stát. Po krátkém přemlouvání mu Darell velkoryse dovolil vytáhnout zeleninu z ledničky, a bok po boku se jali krájet papriku s rajčaty. Nešlo si nevšimnout, že toho bylo mnohem více než kolik dva lidi spotřebují, ale Peyton se jen sám pro sebe usmál. Tak takhle se měl chovat pravý Alfa, co? Vždycky se starat o smečku, nejen o sebe.

Brzy jim na pánvi bublala směs a Darell začal přisypávat chilli. „Jak pálivé to chceš?"

Peyton povytáhl obočí. „Neexistuje nic jako „příliš pálivé.""

„Já věděl, že jsem si vybral správně."

Musel se podívat pryč, v obličeji znova rudější než ta rajčata na pánvi. Otisknutí znamenalo označení nejvhodnějšího partnera, Peyton to věděl, ale stejně ho ta připomínka uvedla do rozpaků. Tentokrát však ne ze špatných důvodů. Až doteď kompletně vypustil, že se do sebe otiskli, a soustředil se jen na to, aby se sblížili. A že se stačili sblížit hodně.

Peyton se s Darellem cítil dobře. Lépe než s kýmkoli jiným. A soudě podle té naprosto spokojené a uvolněné aury, která z Darella doslova vyzařovala, byl ten pocit vzájemný. Vedli pokojnou konverzaci, doháněli, co si neřekli předtím, a uvolňovali atmosféru před vážnějšími tématy, jako co přesně je důvod Peytonovy náhlé návštěvy.

„S lidmi se potýkám celý život, ale i tak jsem si nikdy nezvykl na jejich stupidní dotazy," říkal zrovna Darell, zatímco nabíral rýži do misek. Peyton, který chystal stůl, broukl na souhlas. Alfa pokračoval: „Je to taky důvod, proč  jsem radši v poli. Já vím, zní to strašně stereotypně, ale jde mi líp tahat věci sem a tam než ujednávat obchody. Dneska jsem se snažil vysvětlit zákazníkovi, že v tom máme systém a že opravdu nemůžu ty krabice s jeho sbírkou vzácných kamenů umístit navrch."

Peyton se uchechtl. Jo, selský rozum lidem občas opravdu chyběl - zejména když se potom se společnostmi snažili soudit. Stačilo mu si vzpomenout na některé případy z jeho bývalé práce.

„A co ty?" zeptal se Darell klidně, třebaže věděl, že vstupuje do nebezpečného teritoria. „Jakýs měl den?"

Ačkoli se alfa snažil udržet atmosféru uvolněnou, Peytona ta dobrá nálada stejně poněkud přešla. „Měl jsem pohovor," začal po delší odmlce. „Šlo to skvěle, měl jsem z toho dobrý pocit, ale prý měli vhodnějšího kandidáta. Jenže..." Na okamžik se odmlčel. Darell natáhl volno ruku na stůl a Peyton váhal jen chvíli, než ji uchopil. „Nemůžu se zbavit pocitu, že to odmítnutí má co dělat s tím, že jsem vlkodlak."

Darell jeho dlaň pevně stiskl ve své. „To mě mrzí." Upřímnost v jeho hlase byla znatelná. Stejně jako nejistota, jaká reakce je žádaná.

„Mě taky," přiznal. „Ale nemám to potvrzené, takže se ani nemůžu nijak ohradit." Ne že by chtěl pracovat ve společnosti, kde ho očividně nechtějí. „Jen je to stresující, protože pracovat v pizzerii doživotně fakt nechci. Ale nehodlám to vzdávat."

Jeho otisk mu věnoval povzbudivý úsměv. „To je to správné myšlení. Věřím, že brzy něco najdeš."

V Peytonovi se při jeho slovech však zvedla vlna pochyb. Jako kdyby mu až teď došlo, jak velký rozdíl mezi nimi vlastně byl. Darell vlastnil pozemek a firmu; o peníze se obávat nemusel, stejně tak o místo. Peyton sice vyloženě nestrádal, ale přepychem neoplýval.

„Snažím se." Díval se Darellovi do očí, když to řekl. Potřeboval, aby alfa pochopil, že s ním nechce být kvůli penězům nebo výhodám. Peyton byl vždycky nezávislý a nehodlal do měnit.

Darell v odpověď přikývl. Zeptal se ho, kde všude hledá, a když mu Peyton odpovídal, nesnažil se ho přerušovat ani mu dávat nevyžádané rady. Namísto toho poslouchal, sem tam se zeptal na něco na upřesnění. Nesnažil se mu vymluvit ucházet se o různá místa, nepochyboval o tom, že by na to měl.

A Peyton - Peytonovi v tom okamžiku došlo, že by si dokázal představit život s alfou po svém boku. Že by si dokázal představit Darella milovat.

Děsilo ho to. Ale zároveň ho to těšilo. Nebyl to náhlý pocit; týdny, které spolu strávili, k tomu směřovaly. Peyton tenhle pocit sice neznal, ale věděl, že není nový. Chtěl s Darellem být, chtěl ho milovat a chtěl, aby ho Darell miloval nazpět.

„Dlužím ti díky," zamumlal Peyton do příjemného ticha. Atmosféra u stolu rázem zhoustla. Darell zmateně nakrčil obočí, ale Peyton pokračoval, než se stačil zeptat, o čem to mluví: „Že jsi mě předtím nechal být. Žes to respektoval. A že jsi mi pak dal šanci, i když jsem se k tobě nechoval úplně nejlépe."

Darell vrtěl hlavou, ještě než Peyton stačil domluvit. „Nemusíš mi v tomhle ohledu vůbec děkovat, Peytone. Stálo to za to."

Jenže on ještě neskončil. „Můj otec byl alkoholik." Darell zamrzl, očividně zmaten změnou tématu, ale neřekl nic. Správně vyvodil, že tím beta někam směřuje. „Ztrácel nervy, když pil, a nezdráhal se zmlátit mě nebo mamku." Zhluboka se nadechl, snaže se udržet v klidu, a tentokrát to byl on, kdo stiskl Darellovu ruku. „Byl alfa."

Darell se trhaně nadechl. Při představě, že jeho otisku takhle někdo ubližuje, mu uniklo tiché zavrčení, které se ihned snažil ne zcela úspěšně potlačit. „Takže proto nemáš rád alfy."

„Jo," souhlasil Peyton potichu. „Neřekl bych úplně nemám rád, jen prostě..."

„Nemusíš mi to vysvětlovat," ujistil ho alfa, když nedokázal najít správná slova. „Chápu to. A nemám ti to za zlé. Nikdy jsem neměl, Peytone. A kdybych kdykoli udělal cokoli, co je ti nepříjemné, prosím, řekni mi to."

„Nikdy jsem se s tebou necítil nepříjemně," přiznal Peyton. A byla to pravda. Zpočátku byl nervózní a bál se, to popřít nemohl, ale Darell mu nikdy nedal důvod se doopravdy cítit v nebezpečí.

Když se na něj alfa usmál tentokrát, byla na něm znát neskutečná úleva. „To rád slyším. A děkuju, že ses mi svěřil."

Beze slov přikývl. Byl rád, že z toho Darell nedělá velké haló, a zároveň byl rád, že se nedočkal žádného „To je mi líto" nebo „To mě mrzí." Nestál o lítost, chtěl jen vysvětlit, že problém nebyl v Darellovi, ale v něm, a Darell to vysvětlení přijal.

Darell se napřímil a tentokrát znejistěl Peyton. „Myslím, že je jenom fér, abych něco objasnil i já."

Beta nakrčil čelo a natočil hlavu na stranu. Do Darellovy pachové stopy se vloudila nejistota smíchaná s obavami, a to byla kombinace, která se Peytonovi moc nezamlouvala. Přesto nic nenamítal; Darell si vyslechl jeho, takže to nejmenší, co mohl udělat, bylo oplatit to. „Poslouchám."

Darell zaváhal. Pak se naklonil a krátce Peytona políbil na rty, a to ho rozhodilo ještě více. Čeho se Darell tak obával?

„Asi není žádný způsob, jak to říct nějak slušně," začal Darell pomalu. „Takže to řeknu na rovinu. Jsem alfa. Jo, jasně, to už víš, ale říkám to proto, že biologie nás alfy ovlivňuje trochu víc než bety nebo i omegy."

Peyton se přistihl, jak se od něj odtahuje. Tohle nezačínalo zrovna slibně, rozhodně ne po tom, co řekl on jemu. Snažil se naznačit, že se kvůli biologické hierarchii nebude ovládat?

To nedávalo smysl. Neznělo to, jako kdyby se chtěl Darell vymlouvat. A vůbec, kdyby se k něčemu schylovalo, přece by mu o tom neřekl, ne?

Jeho otisk pokračoval, než Peytonovy myšlenky stihly zajít příliš daleko.

„Podle Lewise - našeho doktora - potřebuju druha, protože hrozí, že když si nikoho nenajdu, upadnu do alfa vzteku."

Peyton o alfa vzteku slyšel. V podstatě šlo o stav šílenství, vyvolaný dlouhodobou frustrací. Kdysi hodně dávno šlo o instinktivní reakci, vyvolanou téměř čímkoli, co alfu naštvalo, ale jak doba postoupila, vyvinuly se i jejich instinkty. K alfa vzteku stále mohlo dojít, když se alfa nebo jeho blízcí octli v ohrožení. Méně časté byly případy, kdy alfa upadl v alfa vztek, protože jejich bytí toužilo po druhovi, ale jejich lidská a vlčí stránka se neshodovaly v prioritách. Slyšet, že Darell byl jedním z těch alf...

„Nechci tě do ničeho nutit," pokračoval Darell potichu, přesto pevným hlasem. „A ani nebudu. Není to tvoje zodpovědnost. Říkám ti to proto, že se moje tělo prostě rozhodlo, že druh je pro mě nutnost." Na okamžik se odmlčel. „Randit s kýmkoli jiným, nemusel by to být až takový problém. Ale ty jsi můj otisk. Podle všeho jsme si souzeni. A jestli to nevyjde... Bojím se, že mě to k alfa vzteku dotlačí."

Peyton na Darella mlčky zíral. Alfa se zhluboka nadechl, nejistě polkl. „Říkám ti to, protože musíš vědět, do čeho jdeš. Chci ti tím vysvětlit, jak důležitý pro mě nás vztah - at už je jakýkoli - doopravdy je. A je to možná i... ne varování, spíš prosba, abys - kdyby ses rozhodl, že tohle není to, o co stojíš - udělej to před smečkou. Je mi líto, že tě musím tlačit do něčeho tak nepříjemného, ale... je to pro dobro všech."

Do hlasu se mu vkradla zoufalost. Nešlo nevidět, jak moc ho to trápí, a jak moc se snaží, aby to Peyton pochopil.

A Peyton chápal. Chápal toho hodně. Nelíbilo se mu, že je alfa vztek vůbec možnost, ale chápal, že Darell za něco takového nemůže. Chápal, proč mu o tom říká, proč se ho snaží varovat, proč mu dává možnost si všechno rozmyslet.

A chápal, že ho k tomu téměř dotlačil.

Beta se rozechvěle nadechl. „Kdyby... Kdybychom se nepotkali tehdy o úplňku... skončilo by to alfa vztekem, že?"

Darell mlčky přikývl.

Peyton ho málem zabil. Málem zabil svůj otisk. Málem ublížil celé smečce, a to všechno jenom kvůli svým vlastním obavám a předsudkům, které se najednou zdály nedůležité.

Zatřepal hlavou. Ne, nebyly nedůležité. Tvoje pocity jsou skutečné a opodstatněné, připomněl mu hlas jeho bývalé terapeutky. 

Ale stejně si nemohl pomoct nedávat si to za vinu. Alespoň trochu. Alfa vztek často znamenal masakr, a to i ve vlastní smečce. Představa, že by se těmhle vlkům mělo něco stát... Po zádech mu přejel mráz jen při té myšlence.

„Peytone?"

Zamrkal. Darell si skousl ret a jeho puls byl tak hlasitý, že Peyton slyšel, jak mu srdce zběsile bije. Došlo mu, že mlčel až podezřele dlouho, a potřeboval něco říct, než Darellovy myšlenky naberou negativní směr.

„Díky, žes mi o tom řekl." A myslel to vážně. Přiznat, že hrozí, že někdo ztratí veškerou soudnost a stane se z něj zuřící bestie bez jakéhokoli logického smýšlení, chtělo odvahu. „A beru to na vědomí. A zároveň chci říct, že to mezi námi nic nemění. Je to riziko, které chci podstoupit."

Darell otevřel ústa, ale nic neřekl. Peytonova odpověd ho očividně vykolejila, a tak, aby ho přesvědčil, že svá slova myslí vážně, se Peyton postavil, obešel stůl, pleskl sebou našikmo na Darellův klín a políbil ho. Alfa polibek ihned opětoval, navíc židli ještě posunul dozadu dál od stolu, aby se Peyton mohl spokojeně uvelebit.

„Pochopeno?" zeptal se beta, když se od sebe oddálili, aby popadli dech.

„Moc dobře," hlesl Darell. Zabořil hlavu do Peytonova krku a vdechoval jeho pach, hledaje sebemenší známky nejistoty a váhání.

Nenašel žádné.

Peyton naklonil hlavu, aby mu očichání oplatil. Přejel nosem po alfově krku a zachichtal se, když se Darell zachvěl.

„Zůstaň přes noc," zamumlal Darell.

Beta nad tím nemusel dvakrát přemýšlet. „Tak jo."

Ještě pár vteřin zůstali ve vzájemném sevření, než se Peyton přesunul zpátky na svou židli. V rychlosti dojedli zbytky již vychladlého jídla, umyli nádobí a přesunuli se nahoru. Peyton se šel omýt první, a pak neklidně čekal usazený na Darellově posteli, až bude alfa hotový.

Darell se obezřetně přiblížil k posteli. „Vím, že jsme o tom ještě nemluvili, takže můžu spát jinde, jestli -"

Peyton protočil očima a poplácal matraci vedle sebe. „Ale neblbni. Pojď sem a zatul se se mnou."

Rychlost, s jakou se Darell přesunul do postele, byla rozhodně nadlidská. Peyton se potichu zasmál, pak Darella strčil do ramene, aby si lehl na záda, a sám se uvelebil na alfově hrudníku. „V pohodě?" zašeptal.

Darell mu položil jednu ruku na bok a přitáhl si ho ještě blíž k sobě. Políbil ho do vlasů. „Naprosto."

Peyton spokojeně vydechl. Cítil, jak z něj napětí nastřádané za celý den vyprchává a pomalu se uvolňuje. Usnul obklopený pachem svého otisku, a poprvé po hodně dlouhé době se cítil opravdu v bezpečí.

Chyběla jsem vám? :P
Lidičky, velmi se omlouvám za ty prodlevy mezi kapitolami. Mám příliš mnoho koníčků a příliš málo času, protože kombinovat to se školou/prací je docela záhul. Tak snad to čekání stálo za to. :D