Téměř jako v transu Peyton mechanicky otevřel dveře svého bytu, myšlenky stále zaseknuté u Darella. Modrá zář jeho očí byla tak jasná, že viděl pár stop před sebe, aniž by si musel rozsvítit. Sundal si boty, shodil ze sebe bundu a cestou do koupelny ztrácel i zbytek oblečení.

Myšlenky mu v hlavě vířily jako tornádo. Nemohl se v tom chaosu vyznat, ale postupně všechny ustupovaly do pozadí, až nakonec zbyla jen jediná.

Chystal se pozvat Darella do svého bytu.

Byl připravený si k sobě domů, do svého bezpečného útočiště, vzít alfu. Alfu, který teprve před několika dny zjistil jeho jméno. Alfu, do něhož se otiskl.

Alfu, který odmítl dřív, než svou otázku stačil vyslovit.

Peyton si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby ho Darell nezarazil. Vlastně ani nemusel. Poznal to na základě jeho zářících očí i na tom, jak jeho pach nabral na intenzitě.

Na kratičký okamžik pocítil vztek a ublížení a z hrdla se mu vydralo zavrčení; to jen jeho vlčí stránka reagovala na odmítnutí jeho otisku. Pak racionalita převzala vládu nad biologií a on utichl. Darell je svými slovy zachránil od něčeho, co by nikdy nemohli vzít zpátky.

Od něčeho, z čeho by se Peyton nikdy nevzpamatoval.

Děsilo ho to. Nikdy nic takového nezažil a myslel si, že ani nezažije. Bety ve vlkodlačí hierarchii fungovaly jako pojítka mezi alfami a omegami. Byly vyrovnanými články, nejvíce stabilními a nejméně ovládanými zvířecími pudy.

Nechápal, jak na něj mohlo mít jejich pouto takovou sílu. Vždyť bety přece pouto nepotřebovaly, aby si udržely příčetnost a nezešílely!

Jenže, jak Peyton zjišťoval, to neznamenalo, že jsou vůči působení vtisknutí odolnější. On tedy rozhodně nebyl.

Potichu zakňoural a konečně vstoupil do sprchy. Vždy se na svou vlčí stránku mohl spolehnout. Za celých těch dvacet devět let ho nikdy nezklamala, a byl to taky hlavní důvod, proč se rozhodl překonat své obavy a zkusit štěstí s Darellem. Věřil svým pudům a své intuici, že ho nezklamou a že nedovolí, aby mu bylo ublíženo.

A teď? Teď se v něm poprvé objevily pochyby. Neznělo mu to moc bezpečně, ne když nevěděl, jak je na tom Darell se vztahem k sexu, ani co od nich vlastně očekával —

Náhlý proud studené vody ho vytrhl z myšlenek. Vyjekl a vyskočil z kouta, načež se tam zpátky vrátil, aby ze sebe smyl mýdlo. Pro jednou děkoval tomu porouchanému bojleru, protože mu zabránil zaobírat se myšlenkami, na které vlastní dedukcí stejně nemohl získat stoprocentně pravdivou odpovědi.

„Tak jo," zamručel si sám pro sebe. „Čas přestat fňukat jako vlče a dělat něco užitečného."

Potřeboval se zabavit, protože si nevěřil, že by nesklouzl zpátky k destruktivním myšlenkám. Zapnul tedy svůj noťas a zatímco se rozjížděl, uvařil si kafe. Do rukou uchopil noviny, které však po chvíli se zavrtěním hlavy opět odložil, jelikož v nich nenašel ni užitečného, a s hrnkem lahodně vonící černé kávy — stoprocentní arabica, jediný luxus, který si hodlal hýčkat, dokud si ho mohl dovolit — se usadil k notebooku. Rozjel e-mail a s nadějí shledal, že má několik nepřečtených zpráv. Jeho nadšení ihned pohaslo, když zjistil, že je to jen spam, který z nějakého důvodu nepadal do příslušné složky. s povzdechem se už potřetí odhlásil z odběru newsletteru jednoho obchodu s elektrem, ještě jednou zkontroloval, že mu opravdu na jeho zaslaný životopis žádný potenciální zaměstnavatel neodpověděl, a jal se hledat další nabídky pracovních pozic.

Zabralo mu to několik hodin, a zrovna když posílal další, obdržel jeden e-mail nazpět.

Nebyl to spam. Nebyl to ani podvod. Ne, tohle byl Alan Herwing, manažer firmy StarDust, který ho zval na pohovor.

Dobré tři minuty nevěřícně zíral na monitor, než bryskně odepsal a poznamenal si datum. Byl to největší pokrok za několik posledních dní, protože to byla první odpověď, které se dočkal. Usoudil tedy, že pro dnešek to stačilo, zavřel e-mail i prohlížeč a vypnul notebook. Protáhl se, dopil zbytek již dávno vychladlé kávy a postavil na ztuhlé nohy.

Teprve teď si povšiml, že venku už byla tma. A dávno, soudě podle času, jenž mu prozradil pohled na mobil. V břiše mu kručelo, jenže když otevřel ledničku, zjistil, že toho má doma žalostně málo. Po krátkém váhání usoudil, že výlet do obchodu ho nezabije. Nebyl ani zdaleka unavený – jako vlkodlak noc miloval – a navíc nejedl už několik hodin.

O pár minut později už ve vlčí podobě sbíhal schody, přes záda přehozený speciální batůžek. Neklidně se ošil, jak pod kožichem cítil neviditelnou vrstvu oblečení, ale to nepohodlí mu stálo za nutnost převlékání se kdesi v uličce.

Na New York City byla tahle část Bronxu relativně klidná. Peyton si nedokázal představit, že by bydlel někde na Manhattanu. Nejenže by se tam nedoplatil, ale nejvíc by mu vadil ten neustálý ruch. Takhle si i ve městě mohl protáhnout tlapky, aniž by se bál, že ho co druhou sekundu srazí nějaké auto.

Zavrtěl hlavou a poklidně klusal ulicemi. Nikam se nehnal, vděčen obchodům s dvaceti čtyřhodinovou otvírací dobou. Cestou minul partičku mladých upírů, která přecházela z jednoho baru do dalšího, a neodpustil si rozpustilé štěknutí, které snadno interpretovali jako výzvu k opatrnosti a na něž mu odpověděli pobaveným zasyčením.

Jeho zklidněná nálada netrvala moc dlouho.

Díky zlepšenému sluchu zachytil rozezlený křik ještě dříve, než uviděl, co se děje. Snadno si to však domyslel, protože v tuhle noční dobu to mohlo znamenat jen pár věcí. Ihned zrychlil a zahnul za roh, odkud zvuky přicházely.

Pandořina skříňka byl útulný obchůdek, kam i on sám párkrát zavítal. Vlastnila ho Ravena, čarodějka, která si před zákazníky zachovávala tajemnost a odstup tak typické pro svůj druh. Přesto si ráda povídala a Peyton věděl, že žádný zákazník s ní nikdy neměl problém.

Jenže tihle lidi nebyli zákazníci.

Byli tři, všichni maskovaní a v tmavém oblečení s ochrannými prvky, které se téměř blížily vojenskému vybavení. Peyton nemusel ani vidět jejich logo – prosté V přeškrtnuté šípem –, aby poznal, že se jedná o členy Venatores.

Peyton věděl, že nejrozumnější by bylo se otočit a utéct. Tahle lovecká skupina měla prostředky jako žádná jiná a uměli nepříjemně překvapit. I tři útočníci maskovali své pachy, aby se z nich dalo poznat co nejméně. Nemohl vědět, jestli v záloze nemají posily.

Peyton věděl, že by se do toho neměl plést, ale nemohl jen tak stát a nic nedělat.

Bylo očividné, že lovci při svém útoku nepočítali s žádnými komplikacemi. Jeden z nich ničil, co mu padlo do cesty, a dva další se prali s čarodějkou, která po nich metala prášky a předměty a vykřikovala kletby. Lovci však u sebe museli mít protimagické ochranné prvky, protože většina jejích kouzel s nimi nic nedělala. Jejich souboj se ovšem nejspíš nevyvíjel tak, jak Venatores chtěli, protože když zaútočili, většinou to byla rychlá akce, která se rozhodně nedostala až na ulici.

Bylo zřejmé, že už vůbec nepočítali s tím, že čarodějce přijde na pomoc vlkodlak, protože Peyton byl schopný jednomu z nich skočit na záda a povalit ho na zem. Bez váhání mu zaťal drápy do zad, čímž přinutil muže pod sebou vykřiknout. Zbavil tím čarodějku jednoho útočníka a ona měla možnost soustředit svou palebnou sílu plně proti jednomu z nich.

„Kurva!" zaklela žena, jak poznal podle hlasu, která se doteď zaobírala zbožím. „Ústup!"

Zčistajasna měla v rukou pistoli, kterou mířila jejich směrem. Muž, jenž doposud bojoval s čarodějkou, se dal na ústup. A ačkoli by pro vlkodlaka ani čarodějku normální lidská zbraň nenapáchala tolik škody, Peyton nehodlal zjišťovat, jestli s sebou mají stříbrné střely.

S vyjeknutím přeskočil z muže k čarodějce, která kolem nich ihned rozhodila ochranné runy. Útočníci se dali na útěk, ale Peytonovi neunikl pohled, jenž na něj ještě vrhla lovkyně, než zmizeli v nějaké uličce.

„Jestli chceš umřít, tak ti garantuju, že jsou i jednodušší způsoby," podotkla Ravena. „Ale děkuju."

Peyton až teď přestal cenit zuby směrem, kudy lovci zmizeli. Oklepal se a proměnil. „Jo, úplně nejchytřejší tah to nebyl," připustil. „Jsi v pořádku?"

Nejistě přikývla, tvář zkřivenou. „Jsem hlavně naštvaná. Mám sice pojistku, ale..." Promnula si oči. „Naštěstí to mám všechno na kamerách. Ale netěším se, že to budu řešit s policií."

Peyton ji plně chápal. Venatores byli prohnaní a pravděpodobně měli své členy na vysokých pozicích na těch správných místech, protože jen zřídkakdy se je podařilo odhalit. Pro nelidi bylo peklo jakékoli jejich útoky řešit, protože všichni věděli, že se děly, a když už se stalo, že po sobě nezanechali mrtvoly, pak přeživší museli podávat podněty policii, která nakonec téměř vždy skončila v nějaké slepé uličce.

Všichni nesnášeli tu bezmoc, ale jediné, co mohli dělat, bylo nahlašovat incidenty, bránit se, když byli napadeni, nebo třeba – což dělalo spoustu nelidských bytostí –se přidat k ozbrojeným složkám.

„Kdyby se policie ptala," pokračovala, znějíc pochybovačně, „můžu jim dát tvé telefonní číslo? Předpokládám teda, že to, co už mám v registru, je tvoje."

„Jo, jasně," souhlasil bez váhání. Nebylo toho moc, s čím by policii mohl pomoct. Zákony jasně stanovovaly, co se počítalo jako sebeobrana, a kvůli Venatores se stále častěji aktualizovaly. A pokud nikdo nevznese obvinění za Peytonem způsobená zranění – což by byla naprostá pitomost ze strany Venatores –, pak ho policie nemohla ani obvinit. „Nechceš s něčím pomoct?"

Ravena mávla rukou. „To je dobrý, stejně potřebuju zjistit, jak velké jsou škody. Nebudu tě už zdržovat. Ještě jednou moc děkuju za pomoc. A budu ráda, kdyby ses stavil tak..." Skrz rozbité výkladní okénko pohlédla dovnitř obchodu. „Tak za týden, abych ti mohla pořádně poděkovat."

Nadechoval se, aby odmítl, pak si ale připomněl, s kým mluví, a přikývl. „Dobře."

Vyměnili si ještě pár slov, než se rozloučili. Peyton se znova proměnil, aby nemusel být venku déle, než bylo nezbytně nutné. Jedna jeho část si uvědomovala, jak šílené bylo, že po takovém útoku prostě normálně pokračoval v předchozí aktivitě, jako kdyby se právě nepřipletl do potenciálně smrtelné akce, ale ta druhá si uvědomovala, že nebylo nic, co by s tím mohl dělat.

Takový prostě život byl. Příroda ho obdařila tesáky a drápy, kterými se mohl bránit, ale s vývojem technologií se lidské zbraně stávaly stále nebezpečnějšími.

Ovšem stejně tak ho mohl čirou náhodou srazit autobus.

Zatřepal hlavou. Netěšil se na možný rozhovor s policií, ale o to méně se mu chtělo o tom říkat Darellovi. Věděl ale, že musí.

Rozhodně nehodlal připustit, aby se Darell o jeho napůl šíleném, napůl hrdinském kousku dozvěděl ze zpráv.