Hola. :)
Už asi ani nemám omluvu, snad jen můžu říct, že život se se mnou teď dvakrát nemazlil, ale tak. S kým ano, že. xD
Nicméně děkuji vám za trpělivost a vítejte u další kapitoly Bety. :)

Darell nebyl nervózní. Je dvojité áčko, jak by mohl být nervózní? Alfy nebývaly nervózní. Alfy neznaly pojem nervozita.

Co si to namlouval, snad nikdy nebyl nervóznější než teď. Dobře, to asi nebyla pravda, protože měl dojem, že poslední dobou byla nervozita jednou z jeho nejčastějších emocí, ale jeho pointa stále platila!

„Darelle, klid," zavrčela Nova zpovzdálí, přestože více než nazlobeně zněla pobaveně. „Páchneš stresem."

„Nemůžu za to," bránil se ihned. „Jak bych mohl být v klidu?"

Jeho sestra protočila očima. „Už jste si snad ujasnili, že tomu dáte šanci, ne? Musel bys ses chovat jako kolosální idiot, aby se rozhodl couvnout hned po druhé schůzce."

„Druhé? Vždyť –"

„Byl u nás doma. Spal ve tvé posteli. Lovil se smečkou o úplňku. Možná tohle bude vaše oficiálně první rande, ale rozhodně ne doopravdy první." Micah se odmlčel. „A Nova má pravdu. Klidni ty hormony, stresuješ celou smečku."

Darell mu věnoval provinilý pohled. Přivřel oči, zhluboka se nadechl a pokusil se do svého pachu promítnout i emoce jako klid, jistota a bezpečí. Zejména omegy bývaly na negativní emoce citlivější a to poslední, co by každý správný Alfa chtěl, bylo zbytečně znervózňovat svou smečku. Cítil, jak napětí ve vzduchu povolilo, a když zamrkal, spatřil, že nejen Micah, ale i Nova a další dva členové smečky opodál, dvě bety, rázem sedí klidněji a uvolněněji. V provinilém, nedominantním gestu svěsil hlavu na znamení pokory a viny.

„Nemůžu tomu pomoct," zamumlal nakonec.

„Opravdu není třeba se ničeho bát, Darelle." Nova povzbudivě stiskla jeho paži. „Zvládneš to. Pro krvavý měsíc, však je to tvůj otisk. Sám cítíš, že vás k sobě něco táhne. Peyton to cítí taky. A přestože já na tyhle romantické bláboly nejsem, nějaká vaše část usoudila, že byste byli skvělí partneři, takže to nejmenší, co pro klid svých instinktů můžete udělat, je zkusit jim vyjít vstříc. Buď to vyjde, nebo ne."

Micah jeho sestru okamžitě plácl přes rameno. „Novo!" napomenul ji, ale smích vtírající se mu do hlasu kompletně zdiskreditoval pokus o přísný tón. „Kušuj, nepomáháš, to poslední, co teď potřebuje slyšet, je že mu to nevyjde. Náš velký Alfa a jak se nám tady klepe kvůli nepodporující sestřičce. Že se nestydíš."

„Neklepu se!" Darell však ihned schoval ruce za záda, aby zakryl chvějící se prsty. Vteřinu na to si ruce zkřížil na hrudi. „A vůbec, jsem váš Alfa, máte mě podporovat, ne si ze mě utahovat!"

„Ale, bratříčku–" Nova se na něj zvesela zazubila – „my tě podporujeme. Už nepíchneš jako středoškoláci před závěrečnými testy." Pomalu, přesto rázně se rozešla a kvůli stisku, jenž na něm pořád měla, vyrazil společně s ní. Nova ho vedla ke dveřím a cestou mu oprašovala oděv. „Podporujeme tě a zároveň si z tebe utahujeme. Multitasking, víš? Měl bys to občas zkusit."

Darell rozhodil rukama. „Teď už mě otevřeně urážíš a ani to nesouvisí s tématem!"

„Ano. Mimochodem, svým kňouráním jsi nabral zpoždění, měl jsi vyrazit před pěti minutami. Jeď opatrně. Chovej se slušně. Pozdrav od nás Peytona. A," na kratičký okamžik se odmlčela, „hodně štěstí, Darelle. Držím ti pěsti."

Vystrčila ho ze dveří a okamžitě je za sebou zabouchla, nechávajíc ho tam stát a němě zírat. Zevnitř k němu ještě dolehl tichý smích následovaný šeptem, jak si mezi sebou jeho vlci ihned začali šuškat.

Trvalo několik vteřin, než mu plně došla její slova, a potom neváhal ani okamžik. Sprintem se rozběhl k autu, nasedl a vyjel tak prudce, až kola zaskřípala o štěrk. Měl naštěstí tolik rozumu, aby zpomalil před bránou, která se stále otvírala, ale pak už uháněl po silnici, vděčný svým předkům, že si vybrali sídlo v dostatečné vzdálenosti od hlavní silnice, aby mu nehrozila pokuta za rychlou jízdu. Skluz se mu však podařilo stáhnout ještě předtím, než najel na dálnici.

Těsně před městem se mobil, který měl položený v přihrádce před řadicí pákou, rozsvítil příchozí zprávou. Srdce mu poskočilo, když viděl, že píše Peyton. Hmátl po mobilu a rozklikl zprávu, oči mu přeskakovaly mezi textovkou a silnicí.

Peyton: V televizi teď říkali, že nějaký dlak naboural, jsi ok?

Nervozita ihned zmizela. Srdce mu znova splašeně poskočilo, ale tentokrát radostí a nadšením. Darell jedním prstem naťukal krátkou odpověď, že je v pořádku a na cestě, a pak mobil vrátil zpátky.

Auto zaparkoval v nejbližší garáži. Sice to znamenalo, že bude muset procházet rušnými ulicemi, ale bylo to jednodušší než hledat místo k parkování někde u sídlišť. Vyrazil, připravený čelit rušným ulicím města, jen aby se za tři minuty vrátil zpátky k autu, protože mu došlo, že si tam zapomněl všechno kromě mobilu a klíčů.

Pár lidí, kolem kterých prošel, na něj vrhlo divné pohledy, které se vysvětlily, když jedna jaguáří měnička, jejíž pohled na sobě cítil od začátku ulice, s povzdechem doběhla až k němu a poklepala mu na rameno: „Stáhni ty hormony, vlku, jde tě cítit na míle daleko. I lidi vnímají, že jsi nějak mimo. Pozor, alfo, než to někdo vezme jako výzvu."

Potichu zaúpěl, ale poděkoval jí. Ona jen přikývla a v tu ránu byla ta tam. „Napomenut kočkou," zamumlal si pro sebe. „Pecka." Ještě štěstí, že u toho nebyla Nova; už nikdy by to nenechala být.

Ustoupil na stranu, aby se několikrát zhluboka nadechl a vydechl. Jestli takhle působil na cizí bytosti, co by to potom udělalo s dalším vlkodlakem – nebo rovnou s jeho otiskem? To poslední, o co stál, bylo Peytona vyděsit svými nekontrolovatelnými hormony.

Mobil v kapse mu jednou zabrněl, pak podruhé, když po něm sáhl. Zprávy ovšem byly od dvou různých příjemců.

Micyeah: Posíláme plnou podporu, Alfo!

Byla to zpráva ze smečkového chatu, následovaná selfíčkem, do něhož se Micahovi nějakým zázrakem podařilo vtěsnat přinejmenším polovinu jeho vlků. Všichni měli ruce zvednuté, někdo mával, dvě děti na něj mířily prstovou pistolí, jedna alfa měla prsty roztažené do véčka a jeden beta zrovna vbíhal do místnosti, zjevně aby stihl být na fotce.

Darell se rozesmál. Jeho smečka vždycky věděla, kdy potřebuje povzbudit a jak mu zvednout náladu. 

Lívancová mistryně: Hodně štěstí, Darelle!!!

BI-ley: ale doma ať jsi před půlnocí jasné ?!¿

Protočil očima. Poděkoval jim a ztlumil chat, když tam začaly naskakovat další zprávy, protože to druhé upozornění, které mu přišlo, bylo od Peytona. 

Peyton: Možná se mi o pár minut protáhne směna, máme tu frmol. Promiň.

Darell: Počkám na tebe, jak dlouho jen bude třeba.

Ihned naskočilo zobrazeno, ale Peyton nic neodpověděl. Darell to, pro dobro svého srdce, připsal tomu ruchu. Nemohl nad tím zbytečně přemýšlet.

Prošel kolem květinářství a na pár vteřin zpomalil. Už předtím zvažoval, jestli by Peytonovi neměl přinést alespoň něco, ale jednak netušil, jaký postoj má ke květinám, a jednak z toho, co Darell pochopil, měli v plánu procházku. Za tu dobu by ty květiny pravděpodobně zvadly.

Proto pokračoval dále, usuzuje, že na taková gesta bude ještě hodně času. Přinejmenším v to doufal.

Netrvalo mu dlouho dostat se na místo setkání. Ta procházka mu pomohla zklidnit hlavu, tep i hormony, takže svou přítomností neplašil všechny přítomné. Zastavil před pizzerkou, ale zvědavost mu nedovolila, aby se skrz prosklené stěny nepodíval dovnitř.

Nebyl si jistý, jestli Peytona vůbec bude schopný zahlédnout. Nikdy se ho nezeptal, jestli dělá jenom poslíčka, nebo i něco jiného, ale odpověď na tuhle otázku přišla záhy. Peyton pendloval mezi kasou a kuchyní, přijímal objednávky a zároveň vkládal hotové pizzy do krabic a skládal je na jednu hromadu. FullMoon pizzerie se nacházela v srdci města a podle recenzí patřila k velmi oblíbeným podnikům, takže ho ten spěch ani nepřekvapil.

Darell sledoval, jak si Peyton hřbetem ruky odhrnul vlasy z čela. Beta měl na sobě černou košili s logem podniku, jednoduchého kruhového symbolu, jehož jedna polovina představovala měsíc a druhá pizzu, a Darell při tom pohledu nakrčil obočí. Nepamatoval si, že by Peytona viděl v pracovním stejnokroji, když smečce tehdy dovezl jídlo, ale nijak se nad tím nezaobíral. Toho dne ho zajímaly jiné věci než to, co měl jeho otisk na sobě.

Zatřepal hlavou, když se mu do ní nahrnulo pár nevhodných myšlenek. O krok ustoupil, když kolem něj dovnitř prošla trojice středoškolských studentů. Peyton vzhlédl ke dveřím, jakmile je slyšel otevřít. K Darellovi dolehl jeho hlas, když odpovídal na jejich pozdrav, a pak beta na okamžik ustrnul, pohled upřený přímo na alfu.

Darell se zazubil a přes sklo na něj zamával, jen aby ihned potlačil majetnické zavrčení, když Peytonovy překvapením rozšířené oči modře zasvítily. Nečekal to, a soudě podle rychlosti, s jakou beta sklopil hlavu a stiskl víčka, nebyl jediný.

Ihned zavrhl možnost, že by vešel dovnitř, jak měl původně v plánu. Vlkodlačí otisky v prvotních fázích sbližování měly tendence ostatní bytosti znervózňovat a on nechtěl Peytona dostat do problémů, kdyby si někdo stěžoval na Darellovu přítomnost.

Odsunul se ještě kousíček stranou, třebaže zůstával tak, aby na Peytona viděl. Teda alespoň do doby, než mu o dvě minuty později nezmizel z dohledu do kuchyně. V duchu počítal a čekal, až se znova objeví, ale ani po necelých deseti minutách nevycházel. Pak k Darellovi zprava dolehl velmi známý pach a on se otočil, ještě než ho stačil plně zaregistrovat.

Přivítal ho upřímný, třebaže lehce nejistý úsměv, jenž se odrážel v – lidsky, jak jeho zvířecí část zklamaně shledala – modrých očích. Peyton vyměnil pracovní oděv za černé triko, přes které si přehodil tmavě modrou košili.

„Vyšel jsem bočním vchodem pro zaměstnance," vysvětlil Peyton, než Darell stačil promluvit. „Omlouvám se za to čekání."

„Žádný problém." Darell na tuhle příležitost čekal skoro měsíc, pár minut navíc ho nemohlo odradit. „Sluší ti to."

Špičky Peytonových uší nabraly rudou barvu. „Díky," zamumlal. Darell se divže nerozesmál nad jeho roztomilostí. „Tak pojď, zahrada zavírá v šest. Cestou se můžeme stavit pro kafe, jestli chceš. Nedaleko je jedna úžasná kavárna, mají tam skvělé lattečko."

Vychrlil to ze sebe tak rychle, že Darellovi trvalo pár vteřin, než si jeho slova přebral, ale pak přikývl. Vědět, že je Peyton stejně nervózní jako on, ho uklidňovalo. „Jo, kafe bych si dal." Pomalu se rozešli. „Zahrada?"

„Botanická zahrada," upřesnil beta. „Je to jedno z mých oblíbených míst, chodíval jsem tam studovat. Je tam strašně příjemná atmosféra, hlavně protože všechny ty zvuky a pachy přehluší ruch města, aniž by ti zahltily smysly."

Darell přikývl. „Tomu plně rozumím. Osobně nechápu, jak v tomhle vydržíš žít," přiznal.

„Občas je to náročné," připustil Peyton. „Zejména v paneláku, kde nejde neslyšet více, než chceš. Ale nakonec si člověk zvykne. Pozitiva převáží negativa. Město má obě strany – je tu dost lidí, takže když se člověk chce socializovat, vždycky si něco najde. A když chce být pro změnu sám, může, protože je snadné tady zůstat anonymní."

Dopřál si chvilku k zamyšlení, než se pomalu, opatrně zeptal: „Takže by ti život mimo město nevyhovoval?"

Peyton svěsil ruce, v jeho pachu byla náhle znatelná nervozita. Přímo slyšel Novino kárání: Velmi decentní, Darelle.

Beta se na něj nedíval, když potichu řekl: „Spíš jsem nikdy neměl důvod nežít ve městě."

Nic dalšího neřekl. Ani nemusel. Darell se zoufale snažil potlačit radost, kterou pocítil, ale soudě podle toho, jak Peyton rychle zamrkal a roztáhl chřípí, se mu endorfiny moc dobře maskovat nedařilo.

Napjatá atmosféra mezi nimi se vypařila stejně rychle jako se objevila. Darell zavedl řeč na bezpečnější téma a netrvalo dlouho, než se dohadovali o tom, jaká verze zombie je nejrealističtější.

„Musíš brát v potaz to, že se těla rozkládají," naléhal Darell. „Jak by mohli běhat, kdyby jim maso doslova slézalo z těla?"

Peyton se oklepal. „Okay, zaprvé: fuj. Zadruhé: my oba se umíme doslova během vteřiny přeměnit člověka na obrovského vlka. A oblečení, co máme na sobě, prostě v podstatě zmizí, aniž by se mu cokoli stalo. Vážně do tohohle chceš tahat vědu? Navíc máme upíry. Lidi je kdysi označovali za nemrtvé."

Druhý vlkodlak rozhodil rukama. „Dobře, dobře, přiznávám prohru!" zvolal mezi smíchem a beta spokojeně zavýskl. „Vyhrál jsi, na tohle věda asi neplatí. Ale když už jsme u toho... Co by byl potom zombie upíra?"

Peyton zamyšleně zvedl ruku ke rtům. „Nemrtvý na druhou?"

Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho, kdy jen zírali jeden na druhého, a pak se rozesmáli. Pokračovali ve své debatě, až dokud nedorazili do kavárny U Černého stromu. Peyton si objednal Americano s dvěma shoty espressa, zatímco Darell zvolil své oblíbené Latte. I přes veškeré alfovy protesty zaplatil beta za oba. Jakási část Darella musela uznat, že to bylo... milé, protože třebaže jeho randící historie nebyla zrovna rozsáhlá, ještě nikdy za něj žádné jeho rande nic nezaplatilo. Vždycky se to naopak očekávalo od něj jakožto od dvojitého áčka.

Káva byla brzy hotová, a když si Darell do svého nápoje začal přimíchávat ještě dva balíčky cukru, cítil na sobě Peytonův pohled. Ve tváři měl vepsané naprosté zděšení, které staršího muže okamžitě zalarmovalo. Zavětřil, jen aby zmateně nakrčil obočí, protože v Peytonově pachu nenašel nic, co by odpovídalo jeho výrazu. „Co je?"

Ukázal na jeho kafe. „Tohle," prohlásil rázně, „je rouhání nejvyšší úrovně. Ještě bych i přešel, že je polovina jen mlíko, ale teď už to ani nemůžeš považovat za kávu."

Jeho nepředstírané pohoršení, které ovšem nebylo myšleno vážně, Darella ihned rozesmálo. Nevzrušeně pokračoval v míchání, pak kelímek zakryl víčkem a zvedl ho. Po cestě ven z kavárny vyhodil míchátko i obaly od cukru a nepřestával se smát, zatímco Peyton zuřivě gestikuloval rukou. Jednou, protože v druhé svíral kafe a ochranářsky si ho tiskl k hrudi. 

„Takhle je to nejlepší. Alespoň nemusím čekat, až mi to kafe vychladne."

„Vždyť v tenhle okamžik už je to jen oslazené mléko, co má matnou příchuť kávy!"

„Beru to tak, že nechceš ochutnat?"

Zděšení se smísilo s nevěřícností a Darell se smál nanovo, když ze sebe Peyton vydal jakýsi přidušený zvuk. „Káva má chutnat jako káva," stál si na svém.

Darell si dopřál dlouhý doušek. „Taky chutná."

„Tak to teda ani omylem." Peyton ukázal na svůj kelímek. „Tohle je káva. To, co máš ty? To je výtvor pekelný. S tím čarodějnice provádějí své rituály. Nesměj se tak, já to myslím vážně! Hele!"

Všechno v jeho postoji i pachu ovšem jasně vypovídalo, že se doopravdy nezlobí. Darell ho ještě chvíli provokoval – v jednu chvíli k němu své lattečko zvedl, aby nasál tu vůni mléka –, až nakonec konverzace dospěla k přirozenému konci, když alfa málem zašlápl holuba.

Peyton měl s tou botanickou zahradou pravdu – to místo bylo nádherné a neuvěřitelně poklidné. Zvuk projíždějících aut a spěchajících lidí nahradila tekoucí voda a zpívající ptáci a typický zápach velkoměsta přebily vůně květin.

„Měl jsi pravdu," zamumlal Darell.

Peyton se nemusel ani ptát, o čem mluví. „Že?" souhlasil. „Svým způsobem mi to připomíná domov, řekl bych. Mamka je svatební koordinátorka, takže jsme doma všude vždycky měli nějaké květiny. Miluje květiny."

„Opravdu?"

„Ano." Zakroužil svým kelímkem. „Snažila se mě o nich něco naučit, ale jsem na to kompletně marný. Já jsem rád, že poznám ty základní jako gerbery a lilie, natož něco složitějšího."

Darell se uchechtl. „Jo, tak to jsme dva. Taky se v tom vůbec nevyznám." Prošli kolem koše, do kterého vyhodil prázdný kelímek, a zastrčil si ruce do kapes. „Takže svatební organizároka, jo? Tvoje mamka zní jako zaneprázdněná vlčice. Co dělá tvůj druhý rodič?"

Náhlé tiché, přesto ostré zavrčení ho překvapilo. „Promiň," zamumlal Peyton ihned a uhnul pohledem. „To nebylo na tebe. Jen... o otci bych radši nemluvil."

Darell zavrtěl hlavou. „To je naprosto v pořádku. To já se omlouvám."

Beta se pousmál. „Nemusíš. Nemohls to vědět."

Stejně. Darell nechtěl, aby se jeho otisk cítil nepříjemně. To bylo to poslední, o co stál. Nelíbil se mu ten náhlý chlad, který z Peytona sálal. Pocítil vztek a nutkání ublížit tomu, kdo zjevně ublížil Peytonovi, protože jinak si jeho reakci nemohl vysvětlit.

„Moji rodiče se přestěhovali do Michiganu," řekl Darell nakonec. Nebyl si jistý, jestli nemá změnit téma úplně, ale když Peyton naklonil hlavu na stranu a v jeho pachu se objevil náznak zvědavosti, pokračoval: „Když jsem dostudoval, usoudili, že smečka bude v bezpečí, a odstoupili ze své pozice Alfy a Bety. Společně se smečkou přenechali mně a Nově i firmu."

Černovlasý vlk pozvedl obočí. „Jsou vaši rodiče čirou náhodou oba alfy?"

Darell se zakřenil. „Čirou náhodou ano. Založili tu firmu ve svých dvaceti. Tehdy to byl velký risk, protože využili velkou sumu smečkových peněz, ale vyplatilo se to."

„A z toho, co jsem viděl, se to stále vyplácí."

Alfa přikývl. „Naštěstí ano. Nemám zrovna malou smečku, ale zabezpečení jsou všichni. Nikdy bych nedovolil, aby se jim cokoli stalo."

„To si dovedu představit." Peyton se na něj podíval. Oči mu lehounce zazářily. „Jsi dobrý Alfa, Darelle," hlesl jemně.

Jeho vlastní oči se rozzářily v odpověď; Darellova hnědá mnohem jasnější než Peytonova modrá, ale betova záře okamžitě nabrala na intenzitě. Zastavili se a Darell přistoupil blíže, takže je dělilo jen pár palců. Peyton téměř neznatelně zaklonil hlavu, aby se mu mohl dívat do očí. Alfa tichounce zavrčel. „Děkuju," vydechl.

Peyton potěšeně zamručel. Zůstali tak blízko a nehnutě skoro minutu, než jejich vlkodlačsky svítící oči pohasly.

V zahradě strávili více času, než plánovali. Když vyšli ven, už se setmělo. Shodli se, že se jim nechce do žádné restaurace, takže si v hladovém okně koupili nudle a jedli za pochodu. V jednu chvíli si vyfotili společné selfie, které Darell poslal smečce, jen aby se mu ihned zasekal mobil tou náhlou záplavou reakčních zpráv.

Čím déle šli, tím blíž k sobě byli, až nakonec Darellovi povolily nervy. Přestalo ho bavit být tak blízko, aniž by se Peytona dotknul, takže se natáhl a uchopil jeho ruku do své. Beta se zasekl uprostřed věty, podíval se na jejich společné ruce, pak na Darella. Alfa už se chystal navrhnout, že ho může pustit, když tu Peyton zasvítil svýma očima a pokračoval v mluvení tam, kde skončil. To Darellovi stačilo, aby svůj úchop upevnil. Byl si vědom, že se kření jako idiot, ale bylo mu to jedno.

Peyton zaváhal teprve v momentě, kdy se jeho panelový dům objevil na dohled. Nervózně si olízl rty a Darell se snažil nedat najevo, jak ho ten pohyb zaujal. „Kde vůbec parkuješ?"

„Nedaleko. Se mnou si nedělej starosti, chci tě doprovodit." Vlkodlak, nebo ne, nepřipadalo v úvahu, aby ho nechal domů dojít samotného. I když to tak občas nevypadalo, Darell měl slušné vychování.

Peyton se s ním nehádal. Tu zbývající cestu šli pomaleji, než bylo nutné, až nakonec zastavili před vchodem.

„Dnešek jsem si velmi užil," broukl Darell.

„Já taky."

„Takže nelituješ, že jsi mi dal šanci?" zavtipkoval.

Peyton pobaveně stiskl rty. „Vůbec ne. Spíš... No, těším se, až si to zopakujeme." Zvážněl. Tentokrát to byl on, kdo přistoupil blíže. „Možná," zamumlal potichu, „na tom vtisknutí i něco je."

Ta slova mu vyslala elektřinu do celého těla. Darell sklonil hlavu, aby si byli blíže. Náhle dýchali tentýž vzduch. „Peytone." Zhluboka se nadechl. „Peytone, můžu tě políbit?"

Několik dlouhých, děsivých vteřin Peyton nic neříkal a Darell se zděsil, že na to jde moc brzo, ale pak Peyton přikývl a on neváhal. Položil mu ruce na tvář a přitiskl své rty na ty jeho v krátkém, přesto procítěném polibku, který Peyton nejistě, ovšem nadšeně opakoval.

Nebylo to nic vášnivého, jen cudná pusa, přesto se alfovi motala hlava, když se odtáhl, a v koutcích očí viděl rudou. Peytonovy modré oči zářily jasněji než jakákoli hvězda a on cítil, že ty jeho září rudohnědě.

Bylo to tisíckrát, miliardkrát lepší, než si kdy představoval. Darell si nedokázal představit, že by se to už nikdy nemělo opakovat; z té myšlenky se mu dělalo zle.

Peyton svíral Darellova předloktí. Díky jejich blízkosti slyšel, jak betovi zběsile buší srdce. Ne že by na tom to jeho bylo jinak.

Peyton se trhaně nadechl. „Já... Nechceš –"

„Ššš," přerušil ho Darell. „Pro dnešek to stačilo." Měl tušení, co chtěl Peyton říct, a nemohl mu dovolit tu otázku vyslovit. Nebyl si jistý, jestli by se přiměl odmítnout pozvání do Peytonova bytu, ale zároveň věděl, že kdyby zůstal v jeho blízkosti o něco déle, rozhodně by nezůstal jen u takhle jemného polibku. A s tím, jak předtím Peyton zaváhal, nechtěl riskovat, že by nějak překročil hranice. „Běž domů, Peytone, a hezky se vyspi. Brzy se zase uvidíme, to ti můžu slíbit."

Peyton posunul své ruce výše, uchopil Darellovy dlaně do svých a pevně stiskl. „Už teď se těším. Bude to brzy, že?"

„Myslíš si, že budu schopný se od tebe držet dál déle než je nezbytně nutné?" zeptal se upřímně.

Peyton zavrtěl hlavou, rty zkřivené do úsměvu. „Ne."

„Výborně."

Beta ho pustil a udělal krok dozadu, což bylo, vzhledem k jejich blízkosti, jenom dobře. „Napíšeš mi, až přijedeš? Ať vím, že jsi v pořádku."

Jeho tělem se rozlilo teplo. „Samozřejmě."

Beta přikývl. „Děkuju. Tak teda dobrou."

„Krásné sny, Peytone."

Jeho otisk mu věnoval ještě jeden poslední úsměv, než vytáhl klíče a zmizel uvnitř paneláku. Darell se přistihl při myšlence, že by zachytil zavírající se dveře a vyrazil za ním, a potřásl hlavou, aby si ji trochu pročistil. Prohrábl si vlasy a zhluboka se nadechl, což vůbec nepomohlo, protože se Peytonův pach stále držel v okolním vzduchu. S tichým povzdechnutím se otočil a vyrazil k autu, doufaje, že se mu tou krátkou procházkou alespoň trochu uklidní mysl i srdce.

Veškeré jeho pokusy však byly marné, protože celé jeho bytí zpívalo radostí. Dnešek zahnal poslední zbytky obav a nahradila je jistota, kterou od jejich prvního setkání tak zoufale postrádal.

Jeho otisk ho chtěl nazpět.