Kdo by to byl řekl, já ještě něco i umím napsat. Hehe. Anyway, užívejte! :D

Zápach zatuchlého vzduchu bylo to první, co Peytona při vstupu do bytu udeřilo do nosu. S tichým zabručením se nadechl skrz ústa, zabouchl dveře a bryskně přešel k oknům, které otevřel dokořán. Kromě závanu čerstvého vzduchu – teda tak čerstvého, jak jen mohl ve velkoměstě být – tím dovnitř vpustil i paprsky ostrého světla, které se odrazilo od žaluzií a na okamžik jej oslepilo.

Přimhouřil oči a rychle před světlem uhnul, jako by byl upír spíš než vlkodlak. Na jeho obranu, byl den po úplňku, měl zostřené smysly a část jeho mysli byla stále zaseknutá v módu zčásti ovládaném měsícem.

Jakmile se Peyton ujistil, že vzduch v bytě už pracuje na obměně a že je mimo nebezpečí slunce, přesunul se do prostoru kuchyně. Ze skříňky s lékárničkou vytáhl prášek, který koupil u místní čarodějky (protože běžný lidský ibuprofen na měniče prostě nefungoval), a zapil ho vodou s kohoutku. Jeho post-úplňkové stavy sice nebývaly zlé, troufal si říct, že nemíval skoro žádné symptomy, mezi které patřila nevolnost nebo neschopnost udržet se na nohou, která provázela některé nešťastné dlaky, ale náhoda je nehoda nebo tak něco a on rozhodně nechtěl nic riskovat, tuplem když ho čekala práce.

A nejen ta, za kterou dostane zaplaceno, usoudil kriticky, když si s konečně čistou hlavou prohlédl svůj byt.

Ty tři týdny, kdy se pro svou vlastní tvrdohlavost a hloupost propadal stále více a více do depresí způsobených odmítnutím pouta, se projevily v podobě navršeného nádobí a odpadků, věcí poházených po zemi i nábytku, a když nahlédl do své ložnice, zjistil, že prostěradlo na posteli má v sobě několik nezaměnitelných děr způsobené drápy.

„Huh." Musel být hodně mimo, když si nepamatoval, že ve spánku měnil podoby.

(Byl hodně mimo, když ani nezaregistroval úplněk, ale to je totálně vedlejší.)

Potichu vzdychl. „Tak jo. Pusťme se do toho." Co na tom, že byl úplně sám, takže v tomhle případě neexistovalo žádné „my".

Hmátl pro mobil, aby si k práci zapnul písničky. Až teď ho napadlo zkontrolovat si zprávy. Až na textovku od své vedoucí, která se ptala, jestli jeho dnešní směna platí, nepřekvapivě neměl žádné nové zprávy. V rychlosti odpověděl, že se do práce normálně dostaví, pak si dopřál tři minuty na vybrání toho správného playlistu – to je asi nejdůležitější proces celého uklízení, jasné? – a teprve potom se pustil do práce.

Šlo to překvapivě snadno a rychle. Přeci jen, v bytě žil sám, takže musel uklízet jen po jedné osobě. Kusy oblečení, válejícího se skoro všude, naházel do jednoho pytle a ten zanesl do společné prádelny v suterénu, kde ke své nekonečné úlevě našel prázdnou pračku. Prádelnu ani zdaleka nevyužívali všichni nájemníci komplexu, protože někteří si mohli dovolit vlastní pračku. Naházel do bubnu prádlo, nalil prášek, nasypal mince do zásobníku a spustil mašinu.

Hodina a půl. Nastavil si na mobilu časovač a pak vyjel zpátky do svého patra. Nestrachoval se, že by o své oblečení přišel. Jednak protože netušil, kdo by stál o jeho spodní prádlo, a jednak protože jen opravdový zoufalec by si dovolil krást od vlkodlaka.

Málem měl zástavu srdce, když vystoupil z výtahu a před dveřmi svého bytu spatřil Debru, s rukama v bok. Ráno si nejspíš musela obnovit barvu ve vlasech, protože zrzavá z nich doslova zářila, a to, společně s jejím typickým vševědoucím výrazem, Peytonovi připomínalo lišku.

Paní Brooksová se tedy rozhodně tvářila, jako že se jí ho právě podařilo lapit od narafičené pasti, protože ho sjela pohledem od hlavy k patě a prohlásila: „Tohle není tvoje oblečení."

Peyton se zarazil. Sklopil hlavu, zamrkal a okamžitě zrudl. Špičky uší mu hořely, na krku naskákaly mapičky červeně. „Uhm. Ne."

„No přesně tohle říkám. Nepotřebuju potvrzení, jde to vidět."

Neurčitě mávl rukou, ale nepotřeboval, aby je náhodou zahlédl nebo zaslechl nějaký další soused. Rozhodně ne, když byl jen takhle blízko k tomu, aby začal vyšilovat.

Protože mu nedošlo, že na sobě stále má Darellovo oblečení. To jeho totiž bylo stále pohozené kdesi za městem, kam ho odnesl Ulderic. Pokud teda z něho něco zbylo, což... Nebylo moc pravděpodobné, jelikož si Peyton matně vzpomínal, jak ze sebe v nedočkavosti strhával šaty s drápy tasenými.

Odemkl dveře, v myšlenkách stále zaseknutý u jeho i Darellova oblečení. Debra ho následovala, na rtech jí pohrával úsměv a vypadala, že se dobře baví jeho vnitřním panikařením.

Žena se rozhlédla po bytě a uznale pokývala hlavou. „No, rozhodně je to tady pořádnější než posledně."

Ta poznámka ho vrátila zpátky do reality. Postavil vodu na čaj, ze skříňky vytáhl dva hrnky a vložil do nich sáčky. Otočil se k Debře. „Jo, je snazší uklízet, když vím sám o sobě." Opřel se o linku a schoval ruce do kapes. „Chtěl jsem poděkovat. Za včerejšek. Kdybys sem nepřišla..." Kousl se do rtu. Kdyby sem nepřišla, pravděpodobně by teď trčel ve vazbě a čelil obvinění z ohrožení bezpečnosti veřejnosti. A zrovna takhle se se svými bývalými kolegy potkat nechtěl, nehledě na to, jak moc by mu to zkomplikovalo život.

Ona však jenom zavrtěla hlavou. „Přišla jsem. To je to hlavní." Odmlčela se. „Teda zčásti to hlavní, protože mám ještě několik nezodpovězených otázek."

Zvedl hrnky a položil je na stůl v obýváku. Nakrčil obočí. „Otázek?" zeptal se, zvedaje svůj hrnek k ústům.

„Samozřejmě." Debra se tvářila stejně nevzrušeně jako vždycky. „Vím, jak se vtisknutí vlkodlaci chovají, zejména o úplňku, takže doufám, že jste dodrželi alespoň nějakou bezpečnost a že se nic neobjeví ve zprávách."

Trvalo mu skoro čtvrt minuty, než pochopil, co se tím snaží říct, ale jakmile mu to došlo, málem se zadusil čajem. Zprudka vdechl, ne zrovna jemně položil hrnek zpátky na stůl a zakuckal se; měl pocit, že snad trochu čaje nasál do plic.

„My jsme – já jsem – já ne – ne, ne, ne, dobrý měsíci, ani náhodou!" Koktal překotně, aniž by mu záleželo, zdali to, co říká, dává nějaký smysl. „To nepřichází v úvahu, Debro."

Až teď povytáhla obočí. „Peytone, jsem sice stará, ale to neznamená, že je pro mě otázka sexu tabu. A ty jsi mladý a já si pamatuju, jak nerozvážná jsem ve tvém věku byla."

Drahý měsíci, tak k tomuhle tématu Peyton absolutně nechtěl zabředávat. Jestli měl předtím pocit, že je rudý až za ušima, teď si myslel, že musí připomínat nitro sopky před výbuchem.

V duchu si zanaříkal, že ještě nevymysleli špunty do uší, které by fungovaly i na vlkodlaky. Nebo že vědci stále nepřišli na rychlý a účinný způsob, jak zapříčinit kompletní výmaz mozku.

„Takhle to není," vysoukal ze sebe nakonec. „Nebylo."

Netvářila se, že by mu věřila, ale nechala ho být. Alespoň částečně. „To oblečení je ovšem jeho."

Přikývl, nebyl důvod zapírat. Oba přeci jen měli úplně jinou stavbu těla, takže triko i tepláky měl poněkud volnější než obvykle. „Jo. Půjčil mi ho na spaní. Potom, co jsme se s jeho smečkou vrátili z půlnočního lovu."

Povytažení obočí byla jediná pobídka, kterou Peyton dostal. V krátkosti jí převyprávěl, co se včerejší noci událo, ale pár detailů si nechal pro sebe – třeba to, že se vzbudil v Darellově posteli. Vynechal i střet s cizí smečkou, třebaže to nebyl zrovna nejmenší detail. Jenže čím méně lidí o tom vědělo, tím lépe. Žádný nečlověk nepotřeboval, aby se lidé začali obávat střetů mezi rasami, kterým matka příroda do vínku nadělila drápy a tesáky, pro něco jako majetnickost. Jestliže si vlkodlaci chtěli zachovat status rozumně uvažujících bytostí a ne zvířat ovládaných pudy – a to chtěli –, pak jim zkrátka a dobře nesměli podléhat. Zejména ne, když by to mohlo někoho ohrozit.

Peyton stiskl rty a lehounce zesinal, když si opět uvědomil, jak katastrofální mohlo být, kdyby ho Debra nenašla a včas nedostala mimo město. Protože si byl jistý, že Darell by vyrazil za ním, následoval by jejich pouto. Dvojité áčko řádící o úplňku ve městě jen kvůli nějakému iracionálnímu, nadpřirozenému poutu?

Anti-mezirasové organizace by si smlsly. Zejména Venatores, skupina nevraživých lovců, kteří se zaměřovali na všechny nelidské rasy. Upíři, dlaci, čarodějky – nesešlo na tom, jakmile jeden nebyl stoprocentní člověk, pro Venatores se rovnal odpadu. A možná ani to ne.

Peyton měl neskutečné štěstí, že ve svém životě na Debru Brooksovou narazil.

„Takže jste oba už konečně přišli k rozumu?"

Zamrkal. Vrátil se zpátky do reality. Pár okamžiků na ni hleděl a v duchu si přehrával konverzaci, aby věděl, kde skončili a na co přesně Debra narážela. Nakonec zatřepal hlavou. „Ano."

Bylo to poprvé, kdy to vyslovil nahlas, aniž by cítil jakoukoli nejistotu nebo paniku.

Ten pocit ho ovšem záhy opustil, když si vzpomněl, že se s Darellem měli domluvit na rande. Že Peyton měl napsat Darellovi.

„Sakra!"

Vymrštil se ze sedačky a popadl mobil položený na komodě, divže při tom neshodil pár knížek hned vedle. „Měl jsem mu napsat," vysvětlil Peyton Debře.

Jak mu mohlo něco tak důležitého vypadnout z hlavy? Když navíc odpovídal do práce?

Žena protočila očima, což ovšem Peyton s pohledem upřeným na mobil nemohl vidět. V kapse nahmatal papírek s alfovým číslem a uložil si ho do mobilu.

„Jsem si jistá, že o nic nejde," podotkla Debra. „Tak prostě pár hodin počká. Alespoň tě nebude mít za stíhače."

Beta však na její slova nedbal. Co kdyby si Darell myslel, že o schůzku s ním přeci jen nestál? Co kdyby si myslel, že si to rozmyslel? Od jejich rozloučení uběhly skoro dvě hodiny, to je dost dlouhá doba, aby Darellovi napsal. Zejména když alfa nemá ani jeho číslo.

„Peytone." Debra vzdychla, napůl pobaveně, napůl rezignovaně. „Není to ani den. Věř mi, je to v pořádku."

Zamrkal a svěsil hlavu, Debřina slova si našla cestu do popředí jeho mozku. A musel uznat, že měla pravdu. Koneckonců, říkal Darellovi, že má dnes nabitý program. Jenže při představě, že by si alfa myslel, že o něj snad nestál – že jim nechtěl dát šanci – se mu sevřely plíce a zatočila se mu hlava. Darellovi už ublížil dostatečně, nepotřeboval ho ještě více ranit klamnými sliby.

Zhluboka se nadechl. Jeho plíce zaprotestovaly, ale při výdechu se pomalu uvolnily.

Pak nastal další problém.

Co mu měl sakra napsat?

Zvedl hlavu, pár okamžiků zíral do zdi před sebou. Pak s povzdechem položil mobil zpátky na komodu, protože neměl jediné ponětí, co napsat, a nepřipadalo v úvahu, aby o pomoc žádal Debru. Tak zoufalý ještě nebyl.

Alespoň v to doufal.

Prohrábl si rukou vlasy, zároveň tak pár neposedných pramínků odhrnul stranou. Vrátil se na sedačku a upil čaje. Chtěl si nechat pár nápadů projít hlavou, než se vůbec odhodlá k napsání zprávy.

Debra ho zkoumavě pozorovala. Její pohled byl natolik intenzivní, že se Peyton ošil a naklonil hlavu na stranu: „Co?"

„Ještě nikdy jsem tě neviděla takhle nerozhodného. Nebo nejistého." Nakrčila čelo. „Myslíš to s tou šancí velmi vážně."

Přikývl. Nikdy nevěřil na nesmysly, jakými byla láska na první pohled nebo třeba lektvary zamilovanosti, ale věřil ve své instinkty. Věřil ve vědu a svou vlčí část, která byla jeho přirozenou a neoddělitelnou součástí. Věřil, že ta by ho nikdy nezradila, takže když ta fundamentální, biologická část jeho samotného usoudila, že Darell by byl nejen vhodným partnerem, ale tím nejlepším, tak přece musela činit v jeho prospěch.

Peyton vždycky dal na své instinkty. Ještě nikdy ho nezklamaly.

Upřímně, nebyl si jistý, jestli by mohl fungovat, kdyby ho jeho vlastní přirozenost, jeho mysl, jeho já, kdy nechalo na holičkách.

„Vtisknutí je mezi vlkodlaky považováno za dar. Něco jako výhra v loterii." Beta zabubnoval prsty o hrnek. „Nestává se, že by nám naše biologie zvolila potenciálního – předurčeného partnera špatně."

Šance, že by se pletla, byla tak jedna ke stu. Zpravidla vycházelo a z otisknutých vlků se nakonec stali druhové. Ve vlkodlačí společnosti bylo vtisknutí natolik vážené, že se kvůli němu v minulosti rušily dohodnuté sňatky.

„Viděla jsi, jak jsem na tom byl, když jsem Darella odmítl," pokračoval. „Darell na tom byl ještě hůř. Já jsem beta, já nepotřebuju partnera, aby mě uzemnil a zabránil mé vlčí, divočejší stránce, aby převzala kontrolu nad tělem i myslí. Kdyby Darell chtěl, mohl mě prostě popadnout a unést a zmocnit se mě." A on by se neubránil. Bojoval by nazpět, to jistě, troufl by si říct, že by se i držel, ale kdyby šlo do tuhého, neměl by proti zdivočelému dvojitému áčku šanci.

„Ale on to neudělal." Peyton by to mohl opakovat stále dokola a dokola. Nic by však nezměnilo fakt, že Darell se k tomu postavil správným způsobem, takovým, který by velká spousta vlkodlaků ignorovala, a nesešlo by na tom, zdali by se jednalo o alfu, betu nebo omegu.

Darell ho nechal jít. Nenaléhal.

Dal mu takovou svobodu, jakou jen mohl.

„Nikdy to nezapomenu," dokončil. „Navíc... Navíc mi chybí kontakt. Chtěl bych partnera," přiznal. „Kde jinde začít, když ne u svého předurčeného?"

Kde jinde, když ne u někoho, kdo by ho snad mohl pochopit a přijmout takového, jaký je?

„To je rozumné," odsouhlasila Debra. „A přeju ti to, Peytone." Věnovala mu vřelý úsměv. „Zasloužíš si někoho, kdo by se k tobě choval dobře."

Brzy změnili téma. Peyton jí poprosil, aby poděkovala Uldericovi, a pak si povídali, dokud Debra nedopila svůj čaj. Rozloučili se a Peyton se vrátil k úklidu. Zanedlouho mu začal zvonit budík na mobilu, oznámení, že má prádlo hotové, takže sjel do suterénu a přehodil ho do sušičky.

Zpátky v bytě konečně hmátl po mobilu. Měl dostatek času si rozmyslet, co chce napsat, takže naťukal zprávu a odeslal ji, než mohl začít uvažovat o tom, jestli neměl napsat něco jiného.

Peyton: Když jsi mě provedl po svém domě, co kdyby ti já ukázal mé oblíbené části města? Ve čtvrtek, 17:00, sraz u pizzerky, kde jsme se potkali?

Položil mobil. Poněkud neochotně svlékl Darellovo oblečení a znova se osprchoval. Teplá voda mu částečně zklidnila nervy a konečně se cítil, že ze sebe kompletně smyl nečistotu zanechanou včerejším během lesem. Oblékl si pracovní uniformu, naštěstí čistou.

Telefon mu zapípal, zrovna když si česal vlasy. Skousl si ret, natáhl se pro něj a očima hltal alfovu odpověď.

Darell: Těším se, až zjistím, co se ti líbí, Peytone. Budu tam, na minutu přesně.

Peyton se pousmál. Nijak nepochyboval, že Darell svá slova myslí vážně a že se je chystá dodržet.

Zatřepal hlavou, naposledy si hřebenem prohrábl vlasy a znovu zamířil do prádelny vyzvednout si suché oblečení. Stačil ho jenom odnést nahoru, kde popadl tašku s věcmi a vyrazil do práce.

Jeho oči celou směnu namodrale zářily a ani jednou nepohasly.