Jakmile se dostal ke dvacítce, Peyton přestal počítat místnosti. Neměl nejmenší ponětí, proč ho to překvapovalo, když byl smečkový dům vlastně vila, která se v rodině Cageů podle všeho dědila po generace (jak tomu u generačních smeček se stálým bydlištěm bývalo zvykem). Jenže on se narodil samotářským vlkům a doposud v životě v žádném smečkovém sídle nebyl, takže netušil, co očekávat.

Navzdory své velikosti na něj celý dům působil poklidnou, pohodlnou atmosférou. Každičký kout byl prosáklý pachy smečky. Celé to místo doslova křičelo domov!!! jen svou pouhou existencí. Nebylo to tady extrémně čisté, ale známky o potřebě uklízení se na některých místech i našly. Dalo se poznat, že tady bydlí hodně osob, ale ne v tom nepříjemném slova smyslu. Vlkodlaci, které při své prohlídce potkali, je oba zdravili s určitou úctou, ale nebylo v tom nic strojeného ani hraného, bylo to upřímné a opravdové. Všichni ti vlci byli rádi, že tady jsou, byli rádi, že tady mohli bydlet, byli rádi, že byli součástí téhle rodiny.

Protože o tom smečka měla být. A Peytonovi trvalo přesně minutu a sedmadvacet vteřin, než si naplno uvědomil, že přesně tohle Darellova smečka doopravdy je. Rodina. Rodina, která žije pospolu v jednom velkém domě.

„A tamtím směrem je kotelna," poukázal Darell na šikovně skryté dveře. „Ústřední topení tu sice máme, ale tohle je starý dům. Nikdy nevíš, co se kdy může pokazit."

Peyton zpanikařil. Na okamžik se zamyslel, jak se jim podařilo se dostat na konec chodby? Snažil se vybavit, co Darell říkal předtím, takže to, co z něj vypadlo, bylo: „Nedovedu si představit, jaký musíš mít účet za elektřinu. A vodu."

Protože tohle je přesně to, co bys měl říct, když ti tvůj předurčený druh ukazuje jeho domov. Boduješ, Peytone.

Darell se rozesmál a Peyton měl chuť se jít zahrabat. „Jo, občas je to šílené. Ale velkou část příjmu tvoří naše stěhovací společnost. Alfa & Alfa, možná sis všiml?"

„Myslíš toho obrovského nápisu u příjezdové brány? Jo, toho jsem si rozhodně všiml."

Alfa kývl. „Tak tohle. Velká spousta mých vlků pro nás navíc pracuje, takže je do práce můžu povolávat v podstatě ihned. Je to obrovská výhoda." Na chvíli se odmlčel. „Celou tu firmu doopravdy vede sestra, já jsem až pod ní. Já se naopak soustředím na vedení smečky. Je to jednodušší a mnohem efektivnější než starat se o obě věci zároveň."

Neptal se, proč se mu s tak interními záležitostmi svěřuje, jen poslouchal. Bylo očividné, že pro Darella to hodně znamenalo, a Peyton si vážil té důvěry. Přesto neodolal zvědavosti. „Hádali jste se kvůli tomu někdy?"

Darell prudce zavrtěl hlavou. „Nikdy. Nova je úžasná a má všechny schopnosti, které Alfa potřebuje, ale nikdy tu pozici nechtěla. Příčí se jí představa, že je odpovědná za tolik životů."

„To dost dobře chápu." Díval se kamkoli jinam než na Darella. Jeho hlas byl tišší, když objasnil: „Rodiče byli samotáři. Do New Yorku jsem šel studovat a už jsem tady zůstal. Narodil jsem se v Chesteru, v Pensylvánii, a tam jsme měli jen kočkodlačí klan. Tvoje smečka je úplně první, na kterou jsem kdy narazil." Až teď se na něj podíval, na tváři jemný, přesto kompletně nečitelný úsměv. „Poprvé za dvacet devět let jsem narazil na smečku. A její Alfa je můj otisk."

Peyton očekával tu zář Darellových očí. Nepřekvapila ho, přestože teď byla mnohem jemnější, ne tak agresivní jako kdykoli předtím. Teď byly jeho zářivé oči doopravdy pouze hnědé, jasně a zřetelně, a ta záře jen zdůrazňovala hloubku všech citů, které z nich mohl vyčíst.

Cítil, jak se mu do tváří hrne krev, špičky uší mu žhnuly. „Takže," pokračoval, jen aby se nemusel soustředit na alfův pohled, „pozor na to, vy všichni tady určujete můj názor na život ve smečce."

„A já se postarám, abys jedinkrát nepochyboval o výhodách," prohlásil Darell pevně. Napřímil se a zvedl hlavu, skoro jako kdyby vyzýval kohokoli, aby zpochybnil jeho slova. V tom výrazu bylo cosi pyšného, možná i lehce egoistického. Připomínal mu dvojitou alfu více než kdykoli jindy.

Darell mu podržel dveře, aby jimi mohli projít ven. „Zatím se ti to daří dobře," podotkl Peyton. „Chci říct – včera byl úplněk, a přesto tě tvá smečka věrně poslouchala. I alfy. A všichni tady vypadají tak spokojeně a uvolněně. V bytostech umím číst velmi dobře – je to taky jeden z důvodů, proč jsem studoval sociologii –, takže si troufám říct, že poznám, že to nikdo nehraje. Je to neuvěřitelné."

Namísto souhlasu, že jeho smečka je úžasná, se však Darell zarazil. „Ty jsi studoval sociologii?" zopakoval lehce zmateně. „Tak proč pracuješ v pizzerii?"

Peyton zaklapl ústa. Přísahal by, že jeho srdce vynechalo úder. Automaticky od něj o krok ustoupil. „Nevybral jsem si to zrovna dobrovolně," zasykl. „Z poslední práce mě vyhodili, protože neměli rozpočet na zaměstnance. A já nějak účty platit musím."

Změnu v jeho postoji by vycítil opravdu kdokoli. Vlkodlak s vylepšenými smysly, které byly navíc extra vyladěné na vnímání svého otisku, ten náhlý obrat o sto osmdesát stupňů poznal ihned. „Nemyslel jsem to zle," bránil se Darell okamžitě. „Jen mě to překvapilo. I když to dává smysl. Prostě... doteď jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Opravdu jsem to nemyslel nějak zle, přísahám. Není na tom nic špatného."

Peyton mlčky naslouchal, jak se honem snaží ospravedlnit svá slova. Přimhouřil oči, ale pak vzdychl. „Bude to problém?" zeptal se. „Snažím se si najít práci ve svém oboru, ale je to těžší, než se zdá."

„Rozhodně to nebude problém." Alfa si rukou prohrábl vlasy a na chvíli se zamyslel. „Kdybys chtěl, můžeš jít k nám. Jsem si jistý, že Nova uvítá někoho, kdo to umí s bytostmi."

Překvapeně se na něj podíval. „Opravdu?"

„Samozřejmě. Nenavrhoval bych to, kdybych to nemyslel vážně."

Bylo to lákavé. Snad všude by měl vyšší plat než ve své aktuální práci, jenomže tohle až moc smrdělo protekcí. Nechtěl získat práci, jen protože je něčí otisk. Zavrtěl hlavou. „Díky za nabídku, ale ne. Přinejmenším ne teď. Chci si najít něco sám."

Nebyl si jistý, jak na tohle Darell zareaguje, ale on naštěstí jenom chápavě přikývl. „Rozumím. A budu ti držet palce. Co máš vůbec za obor?"

„PR a žurnalistiku." Peyton zaujatě sledoval okolí sídla, když procházeli po vyznačené cestě. Všude bylo tolik zeleně, bylo to naprosto úchvatné. Šedobílá vila sem svým stylem krásně zapadala. Vypadalo to skoro jako nějaké hrabství. „Baví mě to. Je úžasné, kolik toho dokážeš ovlivnit, když víš, jaká slova zvolit."

Darell se souhlasně zasmál. „Věř mi, s tím mám své vlastní zkušenosti. Ani si nepamatuju, kolikrát mě takhle obehrála Nova."

„Jo, líbí se mi. A Micah taky, oběma je zjevně totálně jedno, že jsi jejich Alfa." Teda víc než zbytku smečky.

Vlkodlak zasténal. „Jo, rozhodně se nezdráhají sdělit, co si myslí. Micah je mým přítelem už od dětství. Je vlastně o rok starší než my s Novou, má třicet tři." Peyton si v duchu poznamenal Darellův věk. „Přidal se do naší smečky, když při studiích odešel ze své rodné."

Bylo to příjemné. Příjemnější, než by Peyton kdy čekal. Jenom se procházeli a povídali si, čas od času Darell ukázal na nějaký objekt nebo mu představil vlka ze své smečky. Bylo to příjemné a jednoduché a Peytona skoro až děsilo, jak snadno sladili svůj krok a zapadli do společného rytmu. Zjistil, že je Darell mladší než Nova, že je žlutá jeho oblíbená barva a že se ve čtvrté třídě dostal do obrovského průšvihu, když proměněný naháněl okřídleného démonka.

Nakonec se dostali zpátky dovnitř. Darell mu chtěl jako poslední ukázat společné prostory, ale hlasité (a pobavené) „DARELLE!" nesoucí se celým domem mu pokazilo plány. Z druhého patra dolů k nim seběhla Nova, v ruce držela mobil a koutky úst jí pocukávaly. „Volá jistá Debra Brooksová. Chce vědět, co jsi, cituji, ‚udělal s jejím idiotickým štěnětem'."

Peyton zaskučel. Skryl si hlavu do dlaní a přikrčil se, doufaje, že ho spolkne zem. „To je pro mě," zamumlal. Natáhl k Nově ruku, ale pohled upřel na Darella: „Vadilo by, kdybych to vyřídil já?"

On zavrtěl hlavou. „Ale vůbec ne. Ať už je to kdokoli, mám pocit, že nechci být na druhé straně hovoru."

Nova se zachichotala, zatímco Peyton mu bručivě dal za pravdu. Přebral mobil a bez otálení si ho přitiskl k uchu. „Debro."

„No to je dost, že se taky ozveš. Měla jsem o tebe starost, když ses nevrátil domů."

„Aww, copak, to jsi celé ráno hlídkovala u mých dveří?" zavtipkoval.

„Samozřejmě."

Peyton nedokázal říct, jestli vtipkovala i ona. „Jak jsi vůbec věděla, kam volat?"

„Intuice. A v okolí New Yorku je jen jedna stálá smečka, nebylo tak těžké ji vysledovat, nejsem zaostalá. Za koho mě máš? Ale ráda slyším, že jsi v pořádku." Odmlka. „Jsi v pořádku, že?"

Usmál se na dvojici sourozenců, která ho zvědavě sledovala. „Jsem, neboj."

„Výborně. Tak já tě nechám se svým otiskem. A poděkuj té milé slečně za ochotu."

Rozesmál se. „Jasně. Tak zatím." Hovor s pípnutím skončil a on vrátil mobil zpět Nově. „Tak jsi to slyšela. Mám ti poděkovat."

„Slyšela. Je to milá paní." Převzala mobil zpátky.

V tom měla nepochybně pravdu. „A má úžasné sušenky," doplnil Peyton. Pak svěsil ramena a natočil se k Darellovi. Nova to chytře vzala jako jasné gesto a vytratila se. „Ale, um... za pár hodin mi začíná směna a já se do té doby potřebuju dostat domů a trochu, no, zlidštit."

Jeho veselý výraz náhle posmutněl. „Chápu."

„Ale..." zaváhal. Netušil, jak to říct. „Ale rád bych tě viděl znova? Dnešek mě bavil, opravdu. Tvůj domov je úžasný... a tak. A ty sám nejsi tak špatný."

To to ani zdaleka nevystihovalo. Darell zatím předčil veškeré představy, které o alfách měl.

Jenže tohle ujištění stačilo, aby ho opět nadchlo. „Opravdu?"

„Opravdu."

„Fajn, tak – momentík." Nečekal, prostě oběhl pryč. Vrátil se za pár vteřin, v ruce nesl popsaný papírek, který mu opatrně podal, jako kdyby to bylo to nejcennější na světě. „Tohle je moje telefonní číslo. Soukromé, tamto byl firemní mobil. Takže mi můžeš napsat a můžeme se domluvit."

Přikývl. „Jo, to jo. Díky. Za tohle. Snídani. A, no, za všechno."

Sevřel papírek v rukou. Nastalo nepříjemné ticho, kdy na sebe jen koukali, až Peyton neurčitě zagestikuloval směrem k východu: „Už bych měl asi..."

„Jo, možná –"

„Tak já půjdu –"

„Nechceš svézt?"

Zarazil se. Původně měl v plánu prostě doběhnout zpátky do New Yorku, ale bylo pravdou, že autem by to bylo mnohem rychlejší. A navíc... navíc jedna jeho část od něj ještě nechtěla odejít. Ne když se po tak dlouhé době konečně opět shledali.

Necelá hodina navíc strávená společně ho přece zabít nemohla, ne?

„Rád bych."

„Výborně." Darell na něj kývl, ať ho následuje, a on tak učinil. Šli bok po boku do garáže a úsměv vykreslený na jeho rtech Peytona ani na okamžik nepřešel.