Další kapitola po cca třech týdnech. To koukáte, co? :P

Měl-li být Peyton upřímný, neměl nejmenší ponětí, kdy přesně se kolem něj objevilo tolik vlků. Věděl jen, že v jednu chvíli jeho tělo sžírala spalující bolest, a v další už mířil po pachu, podle čiré intuice, za svým otiskem. Byl blízko, cítil to, jenže pak ho obklopilo několik vlků, celá smečka, a –

A byla to špatná smečka. Nebyla jeho. Nebyla to smečka jeho alfy.

Jenomže pak k němu přistoupil jeden alfa – vlčice, zaznamenal jeho mozek matně –, očichal ho a v námluvném gestu se mu otřel o bok. Žádný dotyk, který kdy Peyton pocítil, v něm nevyvolal takovýto pocit nesprávnosti, jako tento. Jako kdyby mu pod kůží běhali mravenci, všechno se v něm vzedmulo a křičelo tohle je špatně!!!.

Než se však stačil zorientovat ve svých pocitech, dorazila druhá smečka.

A mezi nimi byl vlkodlak, kterého by Peyton poznal i na míle daleko.

Přeskočil pohledem z vlčice, která se k němu tiskla, na svého předurčeného druha. Alfovy oči zářily, jeho hnědá se naprosto ztrácela v téměř rudé záři, nepochybně poháněné majetnickostí a vztekem. Peytonovy oči se modře rozsvítily, zářily stejně intenzivně jako měsíc nad nimi.

Obě smečky se naježily, pohledy upřené jeden na druhého. Ticho lesa naplnilo táhlé, varovné vrčení. Vzájemně se měřili, čekali, kdo zaútočí první. Neznámá vlkodlačka se na Peytona natiskla ještě více.

To stačilo, aby se přestal ovládat.

Vrhl se jí po krku a snadno ji srazil. Vlivem nárazu se po zemi několikrát překulili, až jim okolostojící vlkodlaci museli s překvapeným vyjeknutím uskakovat z cesty. Během několika vteřin držel krémovou vlčici přišpendlenou na zemi, drápy přední tlapy jí tlačil k hrdlu. Hlavu držel skloněnou přímo k jejímu obličeji, tesáky vyceněné. Jeho zuřivé vrčení přehlušilo všechny ostatní. „Nesahej," začal pomalu, skláněje hlavu, „na mě!" Naprázdno sklapl čelisti jen kousek od jejího ucha, jeho výhružka jasná.

Hrobové ticho, které prolomil cizí Alfa: „Malý beto –"

Ostré vyštěknutí ho však přerušilo. „Budete můj otisk oslovovat s patřičnou úctou, Alfo," ucedil Darell. Jeho smečka souhlasně zamručela. Být to jakákoli jiná situace, Peyton by se ohradil i proti Darellovi. Ale ne teď, ne když mu jeho ochranářskost poskytovala tolik kýžený komfort.

Cizí Alfa, mohutný šedavý vlk, zatěkal pohledem mezi oběma vlkodlaky a až teď – až teď – si neznámá smečka dala dohromady tu tak intenzivní zář očí obou vlkodlaků. „Nejste druhové," podotkl přesto.

„To nikomu nedává právo se ke mně chovat, jako kdybychom už byli spáření," zasykl Peyton a do hlasu se mu vkradl jen zlomek hysterie, kterou začínal vnímat. Důrazně se podíval na vlkodlačku, než od ní ustoupil a o několik kroků couvl směrem k Darellově smečce. „Není příjemné, když se na vás zčistajasna tiskne někdo úplně cizí."

„Vlkodlaci se o úplňcích odjakživa pářili, beto," odsekl Alfa věcně. „Kira pouze využila příležitosti."

Hnědá vlčice po Darellově pravici učinila krok vpřed, hřbet zježený, ocas a uši vztyčené. „Úplněk neomlouvá naše chování, Alfo. Přestaňte s těmi sexistickými názory z minulého století. Už dávno to není tak, že si alfy jen tak mohou vzít každého, kdo se jim zlíbí."

Cizí smečka na ni upřela pozornost a cizácký Alfa zafuněl, očividně podrážděn tím, že se mu někdo pokoušel rozkazovat. Peyton využil rozruchu, aby udělal ještě další krok k Darellovi. Už je dělily jen necelé dva metry.

Alfa si ji změřil skeptickým pohledem. „A vy jste?"

„Alfa Nova Cageová. A vyprošuju si takovéto chování vůči otisku mého bratra, nebo jakémukoli členovi mé smečky." Švihla ocasem ze strany na stranu. „A vy jste?"

Cizí Alfa zaťal čelist, očividně odhodlán protestovat proti Novině tónu, ovšem Darell ho předehnal. „Jsem alfa-Alfa* Darell Cage a Nova je má sestra, Alfo." Jen to stačilo, aby cizí vlk sklapl tlamu, ovšem Darell pokračoval. „Nacházíte se u hranic území naší smečky a já vím, že nejste zdejší. Radil bych vám tedy na Novinu otázku odpovědět."

„Já," zdůraznil, „jsem beta-Alfa Chris Harrington. Nemusíte se bát, Alfo Cagi, New Yorkem pouze procházíme. Zítřejšího večera již budeme v Pensylvánii." Chris se na chvíli odmlčel, pohledem přejel Darellovu smečku, která byla dvojnásobně větší než ta jeho. Bojovat by bylo marné. Uvědomění, že se nachází ve velmi tíživé situaci, kdy musí zvolit diplomatický přístup před tvrdou silou a nesouhlasnými názory, bylo zjevně viditelné na poklesu jeho ocasu i náhle nervózním postoji. „Myslím, že tento incident můžeme přejít jako omyl, nebo chybu v úsudku, chcete-li, a rozejít se bez jakýchkoli přítěží."

Tentokrát to byl Darell, na kom spočívaly pohledy všech vlkodlaků. On však pomalu zavrtěl hlavou. „To nezáleží na mně, Alfo Harringtone. Alfa Kira se neprovinila vůči mně, nýbrž vůči mému otisku. Je jen na něm, jak si přeje situaci vyřešit."

Peyton mu věnoval postranní pohled, čelo svraštěné, ale pak zatřepal hlavou. „Do háje s tím vším," zamumlal si pro sebe. Zaťal drápy do země. „Běžte. Prostě – běžte. Stalo se a já to nechci řešit více, než je nezbytně nutné. Takže prostě běžte. Ale malá rada na závěr: tomuhle chování se vyvarujte." Zabodl oči do Chrise, protože bylo jasné, kdo k tomu Kiru, potažmo smečku, navádí. „Nejsme neandrtálci. Úplněk ovlivňuje naše emoce, ale souhlas je pořád souhlas. Zapamatujte si to."

Chris jenom přikývl, ale Kira svěsila hlavu a omluvně stáhla uši k tělu. „Promiň, jestli jsem ti ublížila. Nebyl to můj záměr."

Peyton jenom přikývl. Nevěřil si totiž, že by neřekl něco, čím by vyvolal další roztržku.

V napjatém tichu sledovali, jak se Chris naposledy lehounce snížil před Darellem, než zavelel a celá jeho smečka se rozeběhla pryč, v opačném směru od Cageova území. Všichni vlkodlaci pečlivě naslouchali vzdalujícím se krokům, ale nikdo se nepohnul ani několik minut poté, co problémová smečka zmizela v nedohlednu. Peyton na sobě cítil upřené pohledy. Věděl, že čekají, co udělá on. Po tom kousku, který předvedl v jejich domě, se nemohl divit. Skoro se zdálo, že se neodvažují ani dýchat nahlas. Možná se báli, že na ně zaútočí stejně jako na Kiru.

Nakonec se pomalu, zhluboka nadechl. Jeho ramena poklesla. Potichu, s pohledem stále upřeným směrem, kde zmizela nepřátelská smečka, hlesl: „Ty neznáš moje jméno, že?"

Až teď se otočil. Darell celý ztuhl a s rozšířenýma hnědýma očima vypadal jako vyplašená srna. Jeho smečka kopírovala jeho chování, očividně stejně vystresovaní jako jejich Alfa. Čemuž se Peyton vlastně nemohl divit, protože ačkoli do smečky nepatřil, o její dynamice toho znal hodně.

Čekal. Byl přesvědčený, že se odpovědi nedočká, a pokud ano, nebude pravdivá.

„Ne," přiznal Darell. „Neznám. Chtěl jsem tě najít, ale jsou určité hranice, za které nejdu. Bylo zjevné, že se mnou nechceš mít nic společného, takže..." Nechal zbytek věty doznít, ale bolest v jeho hlase by rozpoznal i hluchý. Peyton sebou trhl, protože to on byl zdrojem té bolesti. Celé jeho bytí toužilo se k Darellovi stulit a odehnat to trápení pryč.

Jenže tak přímá odpověď ho natolik překvapila, že tohle nutkání zvládl potlačit. Nečekal to. Nečekal, že by si o něm nezjistil všechno. Proč by to taky neudělal? Prostředky k tomu měl – a vystopovat samotářského vlkodlaka není tak těžké, i když bydlí v New Yorku. Když chtějí něco alfy, zpravidla to taky dostanou – a dvojitá áčka zejména. Pro správnou Alfu by smečka byla ochotná udělat cokoli. Najít nějakého betu, který se čirou náhodou otiskl do jejich Alfy? Žádný problém.

„Takže... ty bys mě opravdu nechal být." Přál si, aby to vyznělo tak jistě, jak zamýšlel, ale byla to spíš otázka než cokoli jiného.

„Ano," přikývl Darell okamžitě. „I kdyby mě to mělo zabít. Byl jsem připravený to po dnešku ještě zkusit." Najednou se napřímil a udělal krok k němu, až stáli přímo před sebou. „Chtěl jsem poprosit alespoň o šanci. Nic víc nežádám. Jenom jednu šanci. A když to pokazím, pak ode mě budeš mít až nadosmrti pokoj."

Peyton zamrkal. Snažil se najít jakýkoli znak pochyb, sebemenší náznak, že by se v Darellových slovech skrývala lež a tohle by byla jen přetvářka, za kterou by skrýval krutou pravdu. Nenašel však nic kromě ryzí upřímnosti a zoufalých, ponurých pohledů členů smečky, jež jej jedině utvrdili v pravosti jeho slov.

Neklidně přešlápl. Jednu šanci. Darell toho nechtěl tak moc. Vlastně toho požadoval zoufale málo, vzhledem k tomu, že podle vlkodlačích zákonů měl právo se mu družit. Navíc mu stačila jen vzpomínka na to, jak v posledních týdnech strádal, když jeho tělo truchlilo pro svůj otisk. Nepochyboval, že na tom Darell byl stejně. Nebo možná hůř.

Polkl. Darellova prosba byla jedině fér.

A upřímně? Bylo načase, aby se Peyton postavil svému vlastnímu strachu. Kdo jiný by mu dokázal lépe porozumět než jemu předurčený druh?

„Peyton."

Darell překvapeně zamrkal. „Cože?"

„Peyton Wright." Beta zvedl hlavu. „Tak se jmenuju."

Alfa pootevřel tlamu, pak ji zase zavřel. Němě na něj zíral, a upřímně? Ten jeho výraz naprostého ohromení a úžasu byl poněkud roztomilý, to musel Peyton uznat.

Peyton neřekl nic dalšího, ale ani nemusel. Jeho otisk dokonale pochopil, co to znamená.

„Já jsem Darell Cage," odvětil vlk konečně, jakmile se vzpamatoval. „A je mi ctí, že se ti mohu družit, beto Peytone."

Sklonil hlavu. Byl jen rád, že ve vlčí podobě se nemohou červenat, protože věděl, že by měl jinak špičky uší kompletně rudé. „A mně je ctí, že se já můžu družit tobě, alfo** Darelle."

„Haleluja!" vyjekla Nova, načež se zbytek smečky přidal souhlasným mručením. „Že už bylo načase."

„Třeba se přeci jen vyhneme alfa vzteku," zamumlal starší šedavý vlk v zadní linii smečky.

Darell je všechny utišil krátkým zavrčením, pak veškerá jeho pozornost opět patřila Peytonovi. Lehounce naklonil hlavu na stranu. „Zúčastníš se s námi dnes lovu, Peytone?"

A kupodivu nemusel ani přemýšlet nad odpovědí. Místo toho se usmál a špička ocasu mu cukla ze strany na stranu. „Bude mi potěšením, Alfo."

–––––
*U vlkodlaků v hierarchii se při představení používá jak biologické postavení, tak hierarchie, aby bylo jasno, s kým má kdo čest. Pro Alfy a Bety se v případě mezi-smečkových interakcích dále používá oslovení podle hierarchie, pro ostatní členy smečky podle biologie.

**Zde je malé „a", protože se navzájem oslovují biologickými tituly.