Dobrá zpráva byla, že za své zhroucení nemohl.

Ta špatná zpráva byla, že si to kromě něj nikdo nemyslel.

Jistě, teoreticky vzato byla jeho chyba, že si ještě nenašel druha, který by mu stál po boku a korigoval jeho divokost, ale z druhého, praktického hlediska opravdu nemohl za to, že kvůli tomu se jeho tělo i mysl chovaly, jak chtěly, ne?

Pohled, kterým ho smečkový doktor provrtával, dával jasně najevo, co si o téhle jeho teorii myslí. „Se vší úctou, Alfo Darelle, už je na čase, abyste si našel druha. Smečka potřebuje Betu stejně tak, jako vy."

S tichým zavrčením sklopil pohled k zemi. Nesnášel, když ho ostatní svými chytrými slovy zahnali do kouta a on se jim musel, svému vůdčímu postavení navzdory, podřídit. Bylo mu dvaatřicet a bez druha přežíval celý svůj život, tak proč by to měl teď měnit? Jen protože hrozilo, že se poddá své vnitřní stvůře, zešílí a pravděpodobně zabije každého, na koho narazí, než oni stihnou zabít jeho?

Znova zavrčel. Byl alfa, zatraceně – a co víc, byl dvojité áčko. Kromě svého přirozeného postavení, které ho už tak dělalo silnějším a nebezpečnějším než většinu vlkodlačí populace, se ještě jako Alfa, vůdce, musel starat o členy své smečky. Nemohl si dovolit takové prachsprosté, sobecké myšlenky, přestože přesně to cítil.

„Tak jinak," vzdychl doktor, pro změnu beta. Mluvil klidně, mírně, přesto rozhodně a jeho slova nedávala moc prostoru námitkám. Bety ve vlkodlačí komunitě působili jako regulátoři. Korigovali vztek alf a zabraňovali rvačkám mezi nimi. Přesně o to se teď snažil i on. Potřeboval, aby ho alfa před ním poslouchal a taky se jeho doporučením řídil. „Potřebujete družku. Jsem si jistý, že víte, že alfy ke svému životu potřebují pouto se svým druhem, ale nezdá se, že to berete vážně. Víte, co je to alfa vztek?"

Lehce sebou cukl. Automaticky přivřel oči a po zádech mu přejel mráz už jenom při tom pomyšlení.

Alfa vztek bylo něco, čím si žádný alfa nechtěl projít. Byla to chvíle v životě, kdy se jejich duch zlomil, kdy už nevydržel tu samotu bez pouta druhů. Chvíle, kdy se jejich samotná podstata roztříštila a oni se ztratili v žalu, vzteku a šílenství.

Alfa vztek z vlkodlaků dělal vraždící maniaky zbavené všech smyslů. Z této fáze nebylo úniku a končila agonickou smrtí.

Doktor se na něj samolibě usmál, když viděl, jak se Alfa při té představě neklidně ošil. „Najděte si družku – nebo druha," řekl přísně. „Jinak skončíte přesně takhle. Nejenže byste tím odsoudil naši smečku k záhubě, ale zároveň by to znamenalo konec i pro vás, Alfo. A jsem si jistý, že to vy nechcete."

Sklopil pohled k zemi a zkřížil si ruce na hrudi. Nesnášel, když mu někdo hrál na city, ale doktor Lewis byl součástí jeho smečky a nemohl mu jen tak bezdůvodně říct, ať zmizí a nechá ho na pokoji, když jeho obavy byly oprávněné.

Poslouchal ho, jak odchází, a teprve když se za ním zavřely dveře, si dovolil s tichým zaúpěním svěsit ramena. Okamžitě se znova napjal v obavách, že ho zlepšeným sluchem slyšel, ale když nezaslechl žádné uchechtnutí, opět se uvolnil.

Pitomá příroda. Kdo tohle vymýšlel? Jako kdyby vlkodlaci už tak neměli dost problémů se zapadnutím mezi normální lidi, biologie jim to musela ještě tisíckrát ztěžovat.

V prstech mu zacukalo a v další chvíli si přetáhl triko přes hlavu a rychle vysoukal z kalhot. Oblečení složil do jakž takž ucházející hromádky na stole své pracovny, v níž ho doktor ošetřoval. Otevřel dvojité široké okno dokořán, rozběhl se a pak vyskočil ven.

Trávníku se už dotkly čtyři mohutné tlapy, které tak ztlumily dopad. Pracovna byla pouze v prvním patře domu, takže se nebál, že si ublíží, jeho tělo bylo k zátěži stavěné a jako vlkodlak měl kosti značně pevnější než lidé.

Bez zaváhání se okamžitě rozběhl podél domu – byť to byla spíš vila než běžný rodinný domeček – a brzy zatočil doleva, vbíhaje do lesa, který smečkové sídlo obklopoval ze všech stran. Minul několik svých členů, kteří před ním jenom uctivě ustoupili. Neobtěžovali se ho ani zdravit, věděli, že by to bylo zbytečné, navíc se kolem nich prohnal v takové rychlosti, že než by vůbec stačili promluvit, byl by v trapu.

Brzy se mu tráva pod tlapami změnila v hlínu a spadané listí a bez váhání zrychlil. Všude okolo cítil pachy vlků ze své smečky, včetně smíšených vůní, procházel-li zde nedávno nějaký pár. Nakrčil čumák, když nasál sladkou vůni omegy a silnou, ostrou vůni jeho druha bety, která doslova sršela ochranářskostí.

Přestože toužil na ty pachy zavrčet, cosi uvnitř něj chtělo naopak kňourat. Jen stěží odolal náhlému, nečekanému nutkání zvrátit hlavu dozadu a zavýt, aby přilákal svého budoucího partnera.

„Seber se!" štěkl sám po sobě. Lewis mu nasadil brouka do hlavy jen pár minut nazpět a už teď na to nemohl přestat myslet.

Protože měl pravdu, jeho podvědomí si to uvědomovalo a pomalu to podsouvalo i jeho mysli. Začínal si vybavovat všechny ty chvíle, kdy se cítil divně, kdy se cítil sám, kdy měl pocit, že mu někdo, něco chybí... Všechny ty chvíle, které předtím jenom odmávnul, protože se nechtěl zabývat zjevným.

Jakmile jednou otevřel svou mysl, už nemohl zastavit proud vzpomínek. Všechny ty bezdůvodné záchvaty vzteku, to, jak silně reagoval na pachy neoznačených vlků i druhů, to, jak se členové smečky v některých případech stále více a více báli mu cokoli namítnout ze strachu, že by na ně vyjel...

Z tlamy mu uniklo tiché táhlé zaskučení. Ve světle nových informací mu došlo, jak příšerně se poslední rok choval ke svým vlkům a nechápal, proč někteří z jeho smečky ještě neodešli.

Zastavil. Nohy ho zanesly až na kopec, odkud dokonale viděl celé smečkové sídlo. Srdce mu divoce bilo, od tlamy stoupala pára a chladný vítr mu rozcuchával hnědou srst. Zhluboka dýchal, snažil se zklidnit po běhu.

Olízl si tlamu a ušel těch několik kroků, které ho dělily od vybudovaného dřevěného můstku sloužícího jako vyhlídka. Ulehl na jeho konci, ocas přehozený přes okraj. Nesoustředil se na sráz pod sebou a místo toho upíral pohled na malé postavičky pobíhající ve vile.

Stáhl uši k hlavě, když se přes něj přehnala vlna studu. Jako Alfa teď slušně selhal. Měl být lepší, blaho smečky pro něj mělo být na prvním místě. A ono taky bylo, jenže... jenže.

Položil si hlavu na tlapky a zhluboka vydechl. Smečka potřebovala Betu. Musel si najít druha.

A když ne pro svou vlastní soudnost, tak pro dobro jeho vlků.