I Jackova fazole, která vyrostla až do nebe, byla původně drobným semínkem schovaným v něčí kapse. Stejně tak klíčí pravé přátelství a občas i láska. Pouto, které mělo čas zapustit kořeny, je totiž nezničitelné. 

Pohled Kaie

Zbrklý útok, který jsem podnikl vůči Kolovi, zaskočil i mě samotného. Obvykle jsem nikoho nenapadl jen tak bez rozmyslu. Většinou jsem se pokoušel odhadnout, co mi tenhle krok přinese. Motivace jsem pro to měl obvykle různé – od zahlazení stop až po obyčejnou nudu. Ať tak nebo tak, vždycky jsem to dělal jenom pro sebe. Ale tentokrát ne. Tentokrát jsem to udělal pro rebelčiny modré oči, a to bylo naprosto šílené. Dokonce i na mě.

Neměl jsem ovšem příliš času přemýšlet nad vlastními činy. K mému překvapení nepřišel ani odvetný útok od Kola, a dokonce ani žádná morální hysterie od Hope. Zdálo se, že se celý svět doslova zbláznil. Tuhle domněnku potvrdil i fakt, že se Koloušek zvedl ze země a poslušně, jako pejsek, následoval mou blonďatou neteř. Co se to s námi všemi dělo?

Jakmile ti dva zmizely z místnosti, zůstali jsme v ní jenom my tři – já, Hope a ten trouba, kterého jsem nemohl ani vystát. "Mám nápad." Ujal jsem se okamžitě slova. "Tenhle šašek tu uklidí a my dva vyrazíme na zmrzlinu, co říkáš, rebelko?" Mrkl jsem na zrzku a očekával, že jí můj nápad bude připadat stejně geniální jako mě. Vlastně to ode mě byl obrovský kompromis. Tahle alternativa totiž nezahrnovala fyzické násilí vůči Cameronovi, a to bylo co říct.

Hope se nicméně pouze ušklíbla a otočila se na přímo na něj. "Běž, ano? Postarám se o sebe." Pousmála se a obě ruce mu položila na hrudník. Pevně jsem zaťal zuby k sobě a s přimhouřenýma očima je sledoval. Nechtěl jsem to sledovat. Proč bych vůbec měl?

Pokusil jsem se udělat krok blíž a rozdělit ty dvě hrdličky od sebe. Nešlo to. Nemohl jsem se ani pohnout. Velice rychle mi došlo, že mě rebelka drží svými čáry máry v šachu, abych neztropil scénu.

Jakkoliv absurdně to může znít, udělalo to na mě dojem. Znamenalo to, že mě zná natolik dobře, aby dokázala předvídat mé reakce. Zřejmě by mě to mělo spíš znepokojovat – nechtěl jsem být předvídatelný – ale u ní mě to zároveň i těšilo. Tvořilo to mezi námi křehké pouto, které jsem si dosud s nikým vytvořit nedokázal.

"Zavolám ti," dodala nakonec šeptem, načež ho krátce políbila. Krev ve mně vztekle bublala a kdyby mohla, vytékala by mi snad i z uší. Tentokrát už jsem ztrácel trpělivost a začal v sobě pátrat po kouzle, kterým mě držela na jednom místě. Byl jsem odhodlaný ho okamžitě zlomit a provrtat jednu z třísek tomu blbečkovi skrz tělo.

Dřív, než jsem to stihl udělat, už byl bohužel pryč a Hope stále přímo proti mě. Kouzlo okamžitě povolilo a já se mohl konečně zase hýbat. "Nemůžeš si ze mě dělat svoji loutku, rebelko," ušklíbl jsem se pohoršeně a založil si ruce na hrudníku.

"Jen tě vedu správnou cestou, Parkere," odvětila okamžitě. Na tváři jí pro tentokrát nehrál škodolibý úsměv, kterým mě obvykle častovala. Zdála se zoufalá, nešťastná, a to se mi nelíbilo. Její nálady na mě působily skoro jako zaklínadla, až mě to samotného děsilo.

"Uklidíme to tu a vypadneme, hm?" Navrhl jsem jí, v mých očích, nejschůdnější řešení. "Vezmu tě třeba na ryby do Kanady. Nebo můžeme lovit jeleny v Montaně. Cokoliv si budeš přát."

Chvíli na mě jenom nechápavě koukala, načež s pobaveným úsměvem zavrtěla hlavou. "Nemůžu jet ani do Montany ani do Kanady, blázne. A kdybych mohla, myslím, že bych si vybrala trochu jinou společnost."

Bez dalších řečí přešla ke stěně a začala sbírat třísky ze země. Rozhodně jsem tu udělal menší spoušť, to přiznávám, ale svým způsobem jsem v tom byl nevinně. Copak jsem snad byl odpovědný za své přehnané emoce? Tolik let mě takové věci nechávaly chladným a teď jsem jich v sobě měl najednou tolik, že jsem je nedokázal ovládat. Dalo se to pochopit.

Ještě chvíli jsem stál na jednom místě, načež jsem váhavě přešel za její záda a položil jí ruku na rameno. Okamžitě ztuhla a odvrátila tvář co nejdál ode mě. Tehdy jsem si všiml tenkých pramínků stékajících po jejích tvářích. Neobratně se je pokusila utřít hřbety rukou, ale ani tak je nedokázala zakrýt dost rychle.

"Hope?" Začal jsem opatrně. Její slzy mě až nepochopitelně rozhodily. "Udělám to, hm? Zničil jsem to, tak to spravím," navrhl jsem. Cože jsem to právě řekl? Tohle vážně neznělo jako já. Vlastně jsem vůbec netušil, jestli se mi tahle změna líbila nebo ne. Když jsem byl s ní, všechno bylo zkrátka jiné a zvláštně nové.

Hlavu na mě neotočila, ale zvedla ruku a položila jí dlaní na mou. Lehce stiskla prsty a pevně zavřela oči. Trvalo mi poměrně dlouho, než mi došlo, že u mě hledala podporu. Nic takového po mě nikdy nikdo nechtěl a já si nebyl jistý, jak bych ji měl vůbec projevit. Uvádělo mě to do rozpaků.

"Díky, Kaii," odpověděla nakonec a otočila na mě lehce zarudlé oči. "Díky, že se o mě staráš." Lehce se pousmála a z podřepu se zvedla zpátky na nohy.

Nevěděl jsem, jak reagovat. Jak se sakra vůbec podporuje plačící děvče? Je na to nějaký trik? Budu si to muset najít na internet hned, jak odsud odejdu. Nebo bych se možná mohl nenápadně podívat hned.

Jakmile jsem začal sahat po telefonu, mě ovšem zaskočily její ruce, které se mi nečekaně omotaly kolem hrudníku. Pevně mě stiskla a čelo si opřela o hrudník. Vyděšeně jsem upustil mobil a zmateně se zadíval na záplavu jejích rezavých vlasů. Zhluboka jsem se nadechl a velice váhavě jí položil ruku na hlavu. Neobratně jsem jí pohladil a druhou dlaní jí opatrně přejel po zádech. Viděl jsem to dělat lidi ve filmech, takže jsem to snad dělal dobře. "Jsi si jistá, že nechceš odjet do Kanady?" navrhl jsem znovu s pobaveným úsměvem. "Odvezu tě tam a pokud mě začneš nudit, je tam spousta míst, kam tě můžu zakopat."

Lehce se zasmála přímo do mého trička, načež se o kousek odtáhla. "Měl bys na svých návrzích ještě trochu zapracovat, Parkere. Takhle na ženské dojem neuděláš. Máš se ještě hodně co učit."

"Abych pravdu řekl, nikdy jsem se na ženské nesnažil dělat dojem. Až teď. Jsem nováček." Nadšeně jsem se zazubil, když se na její tváři konečně mihl pobavený úsměv. "Jen to přiznej. Rozhodně jsem daleko zajímavější a zábavnější, než on. Ale jestli chceš každý rok na výročí chodit na to samé nudné jídlo do té samé nudné restaurace, kde se budete navzájem přesvědčovat, že lepší život už mít nemůžete, tak bude zřejmě správná volba."

"Ó jistě. A my dva bychom společně dělali co? Lezli na Mount Everest? Plavili se na katamaránu přes Tichý oceán? Nebo jak to máš vymyšlené?" Posměšně se ušklíbla, ale koutky úst jí pobaveně zacukaly. Po slzách už konečně nebylo ani památky, takže jsem byl spokojený sám se sebou. O nic jiného jsem se tu vlastně ani nesnažil.

"Co kdyby ses nechala překvapit, rebelko? Jednou ti zavážu oči a zkrátka tě odvezu někam pryč." Povytáhl jsem vyzývavě obočí. Občas jsem dokázal být natvrdlý, ale tentokrát jsem si byl téměř jistý, že se mnou rebelka flirtovala. Prozradily jí její oči, ve kterých se objevila hravá jiskra. "Třeba bychom si půjčili kabriolet a vyrazili po dálnici do Vegas. Tam by nám došli peníze, takže bys musela začít pracovat jako servírka a já bych se živil karetními podvody. Žili bychom si jako králové, co myslíš?"

Chvíli mě trochu vykuleně sledovala, načež se konečně uvolněně rozesmála. "Ty jsi fakt cvok. Ale jsem vážně ráda, že jsi zpátky." Vděčně se pousmála a já jí tak mohl palci setřít i ty poslední stopy po slzách.

"A nechystám se v brzké době ani nikam pryč." Blýskl jsem se úsměvem a nakonec se sklonil, abych se mohl rty dotknout jejího čela. Zaskočila mě, když nadzvedla bradu výš a já byl tak nucen zastavit ústa jen kousek od jejích.

Cítil jsem horký dech dopadající na mou kůži, a ten mě doháněl k nepříčetnosti. Nikdy v životě jsem po ničem netoužil víc, než po tomhle polibku. Letmo pootevřela ústa a já v ten samý okamžik zaznamenal pohyb ve dveřích. "Sakra," procedil jsem skrze zuby, když jsem se očima střetl s těmi Alaricovými.

V tu chvíli jsem měl jenom zlomek sekundy na reakci. Chtěl jsem dostat rebelku do problémů nebo z toho byla nějaká šance ještě vybruslit? Bylo mi jasné, že naše nově nabyté přátelství nebude nikomu po chuti a pravděpodobně mě nepřivítají s otevřenou náručí. Na druhou stranu – stačilo se zkrátka zachovat jako psychopat, za kterého mě všichni měli. A to pro mě nebyl sebemenší problém.

Zabořil jsem prsty do rudých vlasů a na krátký okamžik mi dokonce přišlo, že zrzka zavřela oči a očekávala, že jí políbím. Zatraceně! Mohl jsem zaskórovat a ten idiot Saltzman mi to zkazí? Jestli jsem ho doteď neměl rád, tak teď jsem ho začal nenávidět. Místo sladkého doteku rtů jsem byl nucen co nejopatrněji zatáhnout za husté kadeře a vyvrátit její hlavu dozadu.

"Promiň," zašeptal jsem co nejtišeji, když se jí po obličeji mihlo zděšení. Zmateně na mě upřela doširoka otevřené oči a já pocítil okamžité nutkání jí utěšit. To jsem si však nemohl dovolit, takže jsem obličej stáhl do cynické masky a přepnul do svého typického módu, který ostatní tak dobře znali. "Ještě jednou se mě kdokoliv z vás pokusí zastavit a přísahám, že skončíš hůř, než s modřinou na tváři, rozumíš?" Zasyčel jsem s přimhouřenýma očima, načež jsem jí pustil a mírně postrčil, až skončila na zemi.

Nikdy by mě nenapadlo, jak moc těžké pro mě jednou bude někomu ublížit. Teda, teď jsem měl samozřejmě na mysli Hope. Alarica bych skalpoval s očividnou radostí. "Ricu! Jaké milé překvapení. Přišel jsem na návštěvu, ale ty jsi nebyl doma." Roztáhl jsem ústa do širokého úsměvu a sledoval jeho překvapený výraz.

"Nechápu to. Zdáš se překvapený, že mě vidíš." Zavrtěl jsem pohoršeně hlavou a rozešel se přímo k němu. Neměl v ruce žádnou ze svých slavných zbraní, takže jsem se ho nemusel ani v nejmenším bát. Zřejmě sem původně přišel jenom na krátký pokec s Hope. Jenom narazil na někoho, koho ani v nejmenším nečekal.

"Co od nás ještě chceš?" Zamračil se a ústa mu zkřivil nenávistivý úšklebek. Páni. Byl jsem zvyklý, že mě lidi nesnášeli, ale tohle byl ještě další level. "Zničil jsi všechno, co jsi mohl, a stejně jsi zpátky. Proč?"

Jeho vzteklý pohled mi byl naprosto ukradený a neprobouzel ve mně vůbec žádné emoce. Jenže nebyl jediný, kdo na mě upíral oči. Hope ještě stále seděla na zemi v záplavě třísek, kam jsem se jí pokusil co nejšetrněji odstrčit. Nezdálo se, že by vůbec vnímala ostré dřevo, které se jí bořilo do kůže. Očividně napjatě čekala na mou odpověď.

Hledal jsem vhodná slova, kterými bych mohl vyjádřit svou motivaci, a zároveň neprozradit příliš mnoho. Byla to doslova politika a tu já neměl příliš v lásce. "Možná jsem jenom přišel pobýt se zbytkem svojí rodiny. Nechápu, proč se ke mně chováš tak nepřátelsky. Však jsem prakticky tvůj švagr, ne? Třeba jsem zkrátka šel tam, kam mě táhlo srdce." Pronesl jsem melodramaticky a položil si pravou ruku na hrudník. Koutkem oka jsem zaznamenal letmý úsměv, který se mihl po rebelčině tváři. Zdálo se, že jsem zabrnkal na citlivou strunu a to byl přesně můj plán.

"Ty nemáš srdce, Parkere. A jestli ano, tak je tak černé a zkažené, že by o něj stejně nikdo nestál." Odvětil Saltzman a evidentně se pokoušel jednou rukou cosi naznačit Hope. S tím srdcem měl sice možná pravdu, ale koho to zajímalo. Mě teda určitě ne.

Jeho hlas nebyl jediný, který se nečekaně rozezněl domem. Ze schodiště se ozval další, který jsem vůbec neznal. "Věř mi, lásko. Už jsme blízko. Svou psychopatickou dceru budeš mít doma dřív, než se naděješ." Zrzka ho ovšem zřejmě poznala velice dobře, protože vyskočila na nohy tak rychle, jako kdyby dostala silný elektrický šok.

Ani jsem se nestačil rozkoukat a dveře od pokoje se s hlasitým prásknutím zavřely Alaricovi přímo před nosem. Zaslechl jsem kovové cvaknutí zámku a v tu samou chvíli mě cizí prsty pevně stiskly předloktí. Zůstal jsem němě zírat do rebelčiných očí rozšířených nenadálým strachem. "Zmiz, ty blázne. Hned!" Vyjekla důrazně a bez dalšího upozornění mě kouzlem zakryla před jakýmkoliv nenechavým pohledem okolí.

Tahle její okamžitá reakce mi pravděpodobně zachránila krk, protože jenom o zlomek vteřiny později se dveře rozletěly dokořán. A já měl tak poprvé v životě možnost stanout tváří v tvář Klausi Mikaelsonovi.