Každý úspěch je v království potřeba náležitě oslavit pitím a hodováním. Stoly prohýbající se pod vynikajícími delikatesami a víno tekoucí proudem. Noci plné zábavy a veselí jsou jako léčivý balzám pro mysl. Daleko horší bývají rána po oslavách - ta jsou opakem štěstí prohýřených nocí.

Pohled Hope 

"Parkere?" zašeptala jsem do temné místnosti. Nedostala jsem ovšem z ticha pokoje žádnou odpověď.

Dorazili jsme přibližně před půl hodinou ke Kaiovi na pokoj. Vzhledem k mé silné alkoholové indispozici jsem usoudila, že by nebyl zrovna nejlepší nápad vracet se v tomhle stavu domů. Dokonce jsem byla natolik uvědomělá, že jsem napsala Lizzie zprávu, ať mě doma kryje a řekne, že spím u Camerona.

Padla jsem do peřin přesně tak, jak jsem přišla. V oblečení, dokonce i v botách, ale spánek ke mně ne a ne přijít. Nějakou chvíli jsem se snažila jenom tiše ležet a nechat Kaie spát, ale to mě zkrátka nebavilo.

"Parkere? Hej, Parkere! Spíš?" nahnula jsem se hlavou dolů z postele, kde si můj společník ustlal na zemi, aby mi mohl galantně přenechat postel.

"Mikaelsonová," zabručel nakonec trochu nespokojeně, "to bylo naposledy, co jsem tě nechal pít."

"Ty jsi mě nenechal pít. Ty jsi mě přemlouval, abych pila, takže je to všechno tvá vina," zahihňala jsem se jako malé děcko a škádlivě na něj shodila z postele jeden z polštářů. Zkrátka jsem ho nechtěla ani za nic nechat spát. Měla jsem v sobě ještě příliš přebytečné energie, kterou jsem ze sebe potřebovala dostat.

Parker si dal předloktí přes oči, aby mi dal najevo, že nemá zájem o konverzaci, ale přesto si ještě neodpustil další poznámku. "Připomeň mi, proč jsem tě sem vůbec bral s sebou?"

"Protože se nemůžeš nabažit mé společnosti," odpověděla jsem bez váhání se širokým úsměvem a stále na něj v neprostupné tmě civěla.

Určitě to musel cítit, protože se nakonec rezignovaně nadzvedl na loktech a zadíval se mým směrem. Ač jsem viděla jenom obrysy, pohyb jsem zaznamenala. "Ještě pár slov a pošlu tě spát domů, jasné?"

"Už jsem tiše," pípla jsem jenom a na okamžik opravdu umlkla. Zběsile jsem se kousala do rtu, abych nevyprskla smíchy, ale nakonec jsem to zkrátka nevydržela a hlasitě se rozesmála. "Promiň, promiň," chytila jsem se rukou za pusu, ale situaci už jsem tím nezachránila.

Tou dobou už totiž Kai stál u postele a shlížel na mě dolů. V rukou držel polštář, který jsem po něm původně hodila a vypadal, jako kdyby se mě chystal udusit. "Ne, prosím, ne. Já už budu hodná," zakňourala jsem hravě a pokusila se zabránit jeho očividnému úmyslu tím, že jsem ho chytila za obě zápěstí.

Předpokládám, že kdokoliv jiný by byl z toho pohledu vyděšený, ale já se Parkera nebála. Tohle byla zkrátka jenom sranda a já to tak i brala. "Teď už tě nikdo nezachrání, Mikaelsonová," uchechtl se a zatlačil rukama do polštáře.

V tu samou chvíli jsem mu pustila obě ruce a chtěla se škodolibě uhnout na stranu, aby si doslova narazil nos o postel. Moje otupené smysly ovšem nebyly tak rychlé, jak jsem očekávala, takže tenhle můj nevinný žertík skončil velkou boulí na čelech nás obou.

"Au, kruci," zaklela jsem a chytila se za obličej, ačkoliv během chvíle ve mně tahle drobná nehoda spustila další vlnu nezastavitelného smíchu. "Slyšel jsi, jak to zadunělo?" smála jsem se dál, i když si vedle mě Kai trochu rozmrzele sedl na postel a prsty si mnul čelo.

"A pak, že já jsem tady ten cvok," zavrtěl nechápavě hlavou, ale rty se mu tou dobou už zkroutily do pobaveného úsměvu. "Teď jsem si aspoň ověřil, že jsi ještě tvrdohlavější, než jsem si původně myslel, rebelko," zasmál se, ještě jednou si promnul zraněné místo a drze se natáhl na záda vedle mě.

A tak jsme tam nakonec jen tak leželi vedle sebe a povídali si. O všem a přitom o ničem. Neprobírali jsme nic závažného, ani nepolemizovali o nekonečnosti vesmíru, zkrátka jsme spolu mluvili jako staří přátelé a bylo to až překvapivě fajn. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem nakonec odplula do říše snů.

Ranní probuzení ovšem už tak růžové nebylo. Žaludek jsem měla jako na vodě a hlava bolela jako střep. Nehledě na to, že pod okem se mi vybarvila tmavá podlitina, kterou jsem si ale způsobila vlastní hloupostí, takže jsem za to nemohla vinit Kaie a jeho tvrdou palici.

Tiše jsem spustila nohy z postele a dovolila si ještě na chvíli zůstat sedět, abych potlačila nepříjemné svírání žaludku. Nebylo s podivem, že ani tenhle můj pohyb nedokázal toho spáče vedle mě vzbudit. Popravdě jsem ani netušila, že jsme nakonec večer usnuli na jedné posteli. Můj společník měl ovšem očividně ještě půlnoc, takže jsem se rozhodla ho nebudit.

Co nejopatrněji jsem si sesbírala těch pár věcí, které jsem s sebou měla, a vyrazila směrem k rezidenci Salvatorových. Čerstvý ranní vzduch byl až nečekaně osvěžující a pomohl mi alespoň částečně zklidnit třeštící hlavu.

Nadávala jsem sama sobě, že jsem se do pití nechala tak hloupě uvrtat, a teď musím zažívat tuhle příšernou kocovinu. Mimochodem mou první v životě. Na druhou stranu mi včerejší večer pomohl uvolnit se a vypustit z hlavy všechny zbytečné starosti, které si nezasloužily mou pozornost. To ovšem nic neměnilo na skutečnosti, že jsem o tomhle malém povyražení s Kaiem nikomu nemínila říkat. Ač bylo zcela nevinné, mohlo by v rodině vyvolat dost velké znepokojení.

Co nejopatrněji jsem otevřela vchodové dveře a téměř po špičkách mířila ke schodům do prvního patra. Bohužel jsem neměla to štěstí, abych tam dorazila nepozorovaně.

V obývacím pokoji seděla se založenýma rukama Caroline a upřeně mě sledovala svým pichlavým pohledem. "Jaký byl večer s Cameronem?" položila nevinný dotaz, nicméně ne zcela nevinným tónem. Určitě v tom byla nějaká lest, protože výraz v jejím obličeji neprorokoval vůbec nic dobrého. Občas byla jako honící pes, který byl vždycky o krok před námi.

"Fajn. Jo, byl fajn," přikývla jsem, aniž bych se pouštěla do větších detailů. Cítila jsem tenký led a chtěla z téhle situace co nejdřív vybruslit. Možná nic nevěděla. Zřejmě mě chtěla jen vydusit za to, že jsem nepřišla na noc domů.

"To je moc dobře, že ses bavila," usmála se na oplátku a zvedla se z gauče. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, protože jsem si naivně myslela, že už mám vyhráno. Caroline mě ovšem velice rychle vyvedla z mého omylu. "Jo, mimochodem - máš tu návštěvu. Čeká na tebe v pokoji a nezapomeň mu povědět, jak dobře ses v noci bavila," ušklíbla se a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

Zřejmě jsem měla pootevřenou pusu, když kolem mě procházela, protože se ještě naklonila blíž a lehce přimhouřila oči. "Ještě si promluvíme, mladá dámo," oznámila mi tónem, který nedovoloval žádné odmlouvání a nechala mě stát samotnou v místnosti.

Tak tohle byl zatraceně velké fiasko. Urychleně jsem zvažovala, kolik toho asi má potenciální náhradní matka ví o včerejším večeru. Nakonec jsem se rozhodla vsadit na to, že vlastně netuší vůbec nic. A podle toho jsem se mínila i chovat.

Teď mě ovšem čekala daleko nepříjemnější věc, se kterou jsem se musela poprat. Vystoupala jsem po schodech až ke svému pokoji a s hlubokým nádechem vešla dovnitř.

Cameron seděl na posteli a četl si nějakou knihu, kterou našel na nočním stolku. Shodou okolností to byla jedna z Lizziných knih kouzel, takže už pro začátek jsem se začala nervózně ošívat.

"Bože, co se ti stalo?" zvedl se okamžitě, jak mě uviděl a rychlým krokem přešel až ke mně. "Ublížil ti on?!" zamračil se a starostlivě mi odhrnul pramen vlasů z očí.

"Ne," zavrtěla jsem jenom opatrně hlavou, "to by si nedovolil. Camerone... co tu děláš?" zeptala jsem se nejistě a obočí stáhla do ustaraného výrazu. Vůbec jsem netušila, jak bych se teď měla zachovat, tak jsem jenom nervózně přešlapovala z nohy na nohu.

"Přehnal jsem to, promiň. Nechal jsem si to přes noc rozležet v hlavě a uvědomil jsem si, že... že kvůli tomu nejsi jiná. Jenom mě to zaskočilo. Bylo toho na vstřebání vážně hodně." Omluvně se pousmál a upřel na mě své oříškové oči, ve kterých bylo tak moc lehké se utopit.

Po včerejším incidentu se ve mně nicméně uhnízdil až nepříjemný strach. Uvědomila jsem si, jak jednoduché je, aby se k němu někdo dostal a použil to proti mě. Až doteď jsem zapomínala na jeden důležitý fakt - jsem Mikaelsonová. Nepřátelé, které si vytvořila má rodina, jsou i moji nepřátele, ačkoliv jsem to doteď nikdy nepocítila. Možná to ale byla jen otázka času. Opravdu jsem chtěla toho kluka ohrozit kvůli vlastnímu štěstí?

"Ve skutečnosti jsi měl pravdu, Rone," vzdychla jsem a objala si hrudník rukama. "Jsme každý z jiného světa a věř mi, že Kai byl zatím ten nejmenší problém, na který jsi mohl narazit. Nechci, aby se ti něco stalo. Vážně bys měl jít." Zuby jsem si jemně přejížděla přes spodní ret a rychle mrkala.

Nechtěla jsem se s ním loučit, ale chápala jsem, že to dělám hlavně pro něj. Bylo to tak správné a já se musela chovat dospěle. "Hope," zašeptal překvapeně a položil mi ruku na rameno. Moje přesvědčení bylo najednou tak trochu v tahu, a já byla nucená sednout si vedle něj na postel a pustit se do dlouhého rozhovoru, který měl rozsoudit náš vztah. Být dospělá a zodpovědná zkrátka stálo za prd.