V pohádkách je temný černokněžník, který unesl princeznu, vždy ten zlý, kterého nakonec čeká zasloužený trest. Zlo je ovšem v každém z nás, stejně jako dobro. A občas stačí jemný závan motýlích křídel, aby rozvířil lásku v jinak černém srdci. 

Pohled Hope

Probudila jsem se na gauči uprostřed místnosti, kterou jsem vůbec nepoznávala. Chvíli jsem se rozkoukávala, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. To pochopení mě donutilo prudce si sednout a rozhlédnout se kolem dokola. Nikoho jsem neviděla, ale z vedlejší místnosti byly slyšet zvuky cinkajícího nádobí.

Poslední, co jsem si pamatovala, než jsem se probudila tady, byla lehká oranžová zář a silný pocit slabosti. Pane bože, to snad ne! První můj pohled padl na ruce a nohy. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nevypadalo to, že bych byla jakkoliv svázaná – ať už provazy nebo kouzlem. Na ten popud jsem se okamžitě zvedla z gauče, až se mi zamotala hlava, ale to mě neodradilo od cesty do bitvy. Tohle už zašlo moc daleko. Tohle byla poslední kapka.

Vřítila jsem se do kuchyně, nasupená jako býk v koridě. Do tváří se mi nalilo horko a v kombinaci se zrzavými vlasy jsem musela vypadat jako v jednom ohni. Zřejmě ze mě šel strach, protože Kai překvapeně povytáhl obě obočí a ustal v činnosti, kterou právě dělal.

"Co má tohle znamenat, Parkere?!" vyštěkla jsem hlasitě, div že jsem ho nepoprskala. Bože. Je to vůbec možné? Ten kluk prostě nebyl normální.

Během toho, co jsem netrpělivě čekala na odpověď, jsem si všimla, co tu vlastně dělal. Přes rameno měl přehozenou utěrku, v jedné ruce držel dlouhý ostrý nůž a v druhé zeleninu, kterou právě krájel.

"Co? Dělám ti snídani. Máš radši míchaná vajíčka nebo volská oka?" zeptal se bezstarostně a na tváři se mu roztáhl úsměv. To jako myslel vážně? Tohle přece musel být zlý sen, tohle si určitě jenom představuji.

Prudce jsem rozhodila rukama na znamení nechápavosti. "Snídani? Ty jsi mě unesl, abys mi udělal snídani? Jsi normální? Měli by tě zavřít do blázince, šílenče!" štěkala jsem a rozhazovala u toho rukama. Byla jsem naprosto nepříčetná a popravdě – nikdo mě nikdy nedokázal vytočit tak jako Parker.

Kai mě chvíli mlčky sledoval, a pak na mě ukázal hrotem nože. "Líbí se ti to, přiznej to," zasmál se a znovu se vrátil ke krájení zeleniny. "Krom toho, tohle byla jediná možnost, jak s tebou strávit nějaký čas, rebelko. Nějakou dobu už se mi vyhýbáš," oznámil mi, jako kdyby unášet lidi byla naprosto běžná věc. Nejhorší na tom bylo, že zřejmě nešlo o žádný jeho hloupý vtip, ale že tohle byl prostě jeho způsob řešení věcí.

"To snad ani nemůžeš myslet vážně. Bože, Kaii!" Promnula jsem si unaveně spánky, ale největší hněv už mě pomalu přecházel. V hloubi duše jsem se na něj prostě nedokázala zlobit tak, jak bych měla. Ten kluk strávil víc jak polovinu svého života v naprosté samotě a to na člověku zanechá své stopy. Stačilo se podívat na mou rodinu. I oni byli poznamenaní tím, co si prožili.

"Mám radši míchaná vajíčka," vzdychla jsem nakonec rezignovaně a sedla si k jídelnímu stolu.

Kai vypadal, že z toho má upřímnou radost a během chvilky mi donesl hrnek horké kávy a hned potom i talíř se snídaní. "Dobrou chuť," popřál mi se širokým úsměvem.

"Kde to vůbec jsme, Parkere?" dovolila jsem se zeptat během jídla. Vajíčka byla vlastně moc dobrá a celá snídaně ve mně zmizela v rekordním čase.

"V Gilbertovic domu u jezera. Půjčil jsem si od Eleny klíče, jen jsem jí to zapomněl říct." Nevinně se uculil a i on dojedl všechno, co měl na talíři. "Kdybys snad dneska neměla co na práci, pobyt v panenské přírodě ti jistě prospěje."

Pochybovačně jsem povytáhla obočí a uvažovala nad jeho slovy. Nakonec jsem mu vlastně musela dát za pravdu a přistoupila tak na jeho návrh: "Čert to vem, jeden den mě nezabije."

"To je slovo do pranice." Přikývl s téměř dětským nadšeným a okamžitě zase sklidil ze stolu.

Celé to nakonec bylo tak moc bezprostřední, že jsem ani nepomyslela na pátrání po svém telefonu, abych mohla kohokoliv kontaktovat. Přistoupila jsem na Parkerovu hru, při které svět kolem neexistoval. "Představ si, že nemusíme vůbec nic. Jenom žít," řekl. A já si to představila.

Oprostila jsem se od všeho kolem a jenom si užívala ten slunečný den plnými doušky. Vykoupala jsem se v jezeře, ač to bylo mírně nedobrovolně. Potom jsem byla nucena ležet na mole a slunit se, aby mi uschly všechny mokré věci. A během toho všeho jsme si s Parkerem povídali. O čemkoliv nás zrovna napadlo. Když pak slunce začínalo pomalu zacházet za stromy a jezero se ponořilo do temnoty, přála jsem si, aby dnešek ještě nekončil.

Den nakonec přeci jen dospěl ke svému konci, ale na druhou stranu noc teprve začínala. A s ní jsme si ven na molo vyndali lahev vína a pustili se do hraní pubertálních her, díky kterým jsme se mohli jeden druhého vyptávat na cokoliv. Kai se dokonce zachoval jako dokonalý gentleman a zachumlal mě do vlastní mikiny, aby mi nebyla zima. Vůbec jsem ho nepoznávala.

"Nikdy jsem nebyla v cizině." Začala jsem jednu z oblíbených her přiopilé mládeže. Po výroku se musel napít každý, pro koho platil. A tak jsem svlažila rty ve víně, protože to byla pravda. Nikdy jsem neměla možnost nikam vycestovat a přitom to byl jeden z mých tajných snů.

Kai tu svou ke rtům nepřiblížil. Mohla jsem čekat, že člověk jako on cestoval snad všude. "Dvacet let ve vězení, rebelko. Procestoval jsem svět. To byla jediná zábava, kterou jsem měl."

"Mohlo mě to napadnout. Bod pro tebe," zasmála jsem se a trpělivě očekávala jeho tah.

"Nikdy jsem nikomu neublížil." Začal poměrně odvážně a přitom mě zkoumavě pozoroval. Svého drinku se samozřejmě ani nedotkl, protože měl na rukou krve dost.

Ani já jsem se ovšem nenapila, čímž jsem ho mírně překvapila. "Když mi bylo třináct, měla jsem velké problémy s magií. Vzteky jsem kouzlem strhla domek na stromě, když mě tam kluci nechtěli pustit. Skončilo to rozdrcenou pánví jednoho z nich a silným otřesem mozku. Pár takových nehod jsem měla."

Jakmile se ovšem ukázalo, že Kai je ochotný rozebírat cokoliv ho napadne, rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše. Musím využít chvíle, kdy můžu získat zajímavé odpovědi. "Nikdy jsem nebyla zamilovaná." Vhodila jsem do ringu ožehavé téma. Vždycky mě zajímalo, jak to měl Parker s děvčaty. Jenom tak. Čistě ze zvědavosti.

Parker zvedl skleničku k ústům, ale na poslední chvíli se rozmyslel. Ještě chvíli koukal na dno svého pití, než na mě zvedl oči. "Vážně jsem miloval svoji rybičku. Jmenovala se Baby. Tenkrát vážně frčel Hříšný tanec." Poťouchle se usmál a já přimhouřila oči. Jestli bude takhle pokračovat, nikdy se o něm nic nedozvím.

"Nikdy jsem se nedostal na čtvrtou metu," prohlásil najednou s vážnou tváří a k mému naprostému úžasu vyprázdnil svůj drink až do dna.

Tohle mě zarazilo natolik, že jsem úplně zapomněla na to, že bych ji měla vypít stejně tak. "Počkej, počkej." Zarazila jsem ho s vážně vztyčeným ukazováčkem. "To jako vážně? To není možný. Přece... viděl ses někdy?"

Parkera moje překvapení očividně zarazilo, protože se mu mezi obočím vytvořila drobná vráska. "Jak to myslíš?"

"Já no..." zakoktala jsem se jako malé dítě, až se mi do tváří nahrnula červeň. "Chci říct... když mi poprvé ukázali, koho bych to měla přivést zpátky na zem, řekla jsem si, že to asi bude magor, ale že vypadá sakra dobře." Kápla jsem nakonec božskou a dopila zbytek sklenice, abych se na něj nemusela podívat.

Po tváři se mu mihnul letmý úsměv, když se rozhodl ptát dál. Tentokrát bez hry a na rovinu. "Proč jsi mě tenkrát zachránila, rebelko? Mohlas mě prostě nechat napospas mé rodině a měla bys o starost míň."

"Nevěřím na to, že je někdo v jádru zlý. Ani magie není dobrá a zlá, Parkere. Záleží jenom na tobě, jak ji použiješ. Proč ji používat ke špatným věcem, když dokáže udělat tolik těch nádherných."

Dobrosrdečně jsem se usmála a pozvedla obě ruce dlaněmi vzhůru. Na chvíli jsem zavřela oči a soustředila se na svou sílu. Jakmile jsem je znovu otevřela, bylo kolem nás zářivé fosforeskující světlo. Všechny květy, poletující mušky a můry, a dokonce i každý živočich ve vodě svítil jemnou modrou září. Něžně jsem ponořila jednu ruku do vody a zavířila v ní. Světla se pohnula spolu s vlnkami a rozběhla se po hladině.

"Víš, že se ti nepodaří změnit svět, že?" dotázal se Kai tiše, ale nebyl v tom žádný rýpavý podtón. Možná spíš soucit. Zřejmě mě měl za šílence, který doufá v nemožné.

"Nepotřebuji změnit celý svět, Kaii. Občas stačí někoho navést na správnou cestu a on už tvůj svět změní sám," odpověděla jsem mu bez rozmyslu.

Pane bože, co to tu plácám? Měla bych první přemýšlet, než něco vypustím z pusy. 'On už tvůj svět změní sám' – co to jako mělo být? Dělám mu tu snad návrhy? Pane bože, Mikaelsonová, tohle musí přestat!

Dovolila jsem si pootočit hlavu a po očku se na něj podívat. Sledoval mě s letmým úsměvem na rtech, ale zároveň nedal nijak najevo, že by mu došel obsah mých slov. Vždyť jsem vlastně ani nemluvila o něm, nebo snad ano?

Nadechl se k odpovědi a já v tu chvíli naprosto absurdně, zmatená vlastními pocity, zpanikařila a okamžitě ho přerušila. "To už je ale pozdě, co?" vyhrkla jsem a hraně se protáhla. "Myslím, že se půjdu natáhnout. Zítra je taky den, no ne? Takže... dobrou noc, Parkere." Vlepila jsem mu rychlou dětskou pusu na tvář a nechala ho na molu sedět samotného.

Jo, nemělo cenu si nic nalhávat. Utekla jsem jako malá vyděšená holka. Připadala jsem si tak hloupě, že bych se nejradši zavrtala do peřin a už nikdy z nich nevystrčila víc, než nos. Vlastně jsem na tom ve svém pokoji začala okamžitě pracovat a dost mi to šlo.

Dost dlouho jsem jen tak ležela v posteli a přesto nedokázala usnout. Něco mi stále znovu vracelo na mysl Kaiův polibek z narozeninové oslavy. Letmo jsem si položila prsty na rty a přejela přes ně. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem ho dostat z hlavy. Na hrudníku mi seděl podivně těžký kámen, který mě doslova dusil. A čím víc jsem se na něj snažila nemyslet, tím silnější ten tlak byl.

A když jsem pevně sevřela víčka, bylo to ještě horší. Celé to bylo tak absurdní. Proč jsem jen nemohla dostat Parkera z hlavy? Ten cvok mě unesl a odtáhl kdo ví kam do lesů. Copak mám snad nějaký Stockholmský syndrom? Jo, to bude přesně ono. Je to jen psychologické a hned, jak se dostanu z tohohle místa, to přejde.

Ani tentokrát mě ovšem má logika nezachránila a nepomohla mi usnout. Nešlo to. Nakonec jsem se na posteli dokonce posadila a položila nohy na zem. Hlavu jsem si složila do dlaní a na okamžik tak zůstala nehybně sedět.

"To je šílený," zamumlala jsem si jen tak sama pro sebe a téměř bez rozmyslu sáhla po jeho mikině, přehozené přes noční stolek. Váhavě jsem si ji přivinula blíž k tělu a zhluboka se nadechla přes jemnou látku. Tělem se mi okamžitě rozlil příjemný klid, když jsem ucítila jemný závan pánské kolínské. Voněla jako domov. Jako bezpečí. A já pomalu začínala chápat.

Zvedla jsem se na nohy a několikrát obešla ložnici kolem dokola. Byl to příšerně zvláštní pocit a já netušila, jak se s ním popasovat. Bylo to jako silný magnet, který mě odmítal pustit a přitahoval si mě blíž a blíž. A kdo jsem byla, abych vzdorovala fyzice? Nebo spíš chemii, na tom teď tak úplně nezáleželo.

Rozhodla jsem se využít chvilkové odvahy, která mě zaplnila, a vyrazila jsem udělat něco naprosto šíleného. Chlad mě sice studil do nohou, ale to jsem prakticky nevnímala. Vždyť jsem si dokonce zapomněla obout pantofle. Rozhodně jsem prošla celou dřevěnou chodbou, abych se zastavila před Kaiovými dveřmi.

Tady má odvaha poprvé zakolísala. Sice jsem zvedla ruku výš, abych zaklepala, ale neudělala jsem to. Zůstala jsem tam v tichosti stát, čelo si opřela o dveře a přemýšlela, jak moc šíleně se právě chovám. Nakonec vymizely i ty poslední zbytky odhodlání a já o krok ustoupila. "Jsi vážně pitomá, Mikaelsonová," vynadala jsem si tiše.

Hlavou se mi stále honily myšlenky, které se mě pokoušely zradit od odchodu zpátky do pokoje. Poslední dobou jsme šli od problému k problému. Jeden z nás může být do týdne klidně mrtvý. Chtěla bych snad, aby se nikdy nedozvěděl, že na něj občas v noci myslím před spaním?

Zavrtěla jsem hlavou a sama pro sebe se uchechtla. Takové myšlenky byly naprostá hloupost. My dva jsme rozhodně nebyli Bonnie a Clyde a ani jeden z nás určitě nebude v blízké době umírat, takže to byla naprosto zcestná představa. Zřejmě už jsem byla opravdu moc unavená a ráno bude moudřejší večera. A tak jsem se otočila a vyrazila zpátky do své ložnice.