Každému hrdinovi občas musí někdo přijít na pomoc. Ať už v jakékoliv formě. Od hodných mravenečků, přes magické kameny, až k vílám kmotřičkám. Jedno mají ale společné – objeví se v tu nejvhodnější dobu a zachrání den. 

Pohled Kaie

Musel jsem přiznat, že několik posledních dní bylo dost divokých dokonce i na mě. A to jsem se obvykle nadmíru vyžíval v chaosu i agónii. Na druhou stranu jsem na sebe byl částečně hrdý. Vždyť se mi podařilo dostat na lopatky samotného přeslavného Klause Mikaelsona. Jistě, že to nebylo v čisté hře, ale proč bych taky měl hrát čistě. Byl bych blázen, kdybych se s ním střetl v otevřeném konfliktu.

Daleko víc mě potrápila síla přeběhlice Josette. Nikdy v historii covenu se nestalo, že by došlo na spojení dvojčat sifonů. To nebylo žádné překvapení vzhledem k tomu, že my pijavice jsme byli považovány za něco podřadného. Něco, co nemělo sebemenší nárok na dědictví, i když jim právem náleželo.

Moc, která se mé neteři proháněla žilami, pro mě tak byla obrovským překvapením. Vlastně to bylo fascinující. Skoro jsem začal litoval, že jsem neměl sifonské dvojče – to by teprve byla jízda. Mé nadšení následně mírně polevilo, když jsem pochopil, že všechna ta síla není tak úplně její. Nebýt Inadu, která se dvojčeti pohodlně uhnízdila v těle, pravděpodobně bychom ji zvládli na místě zneškodnit. Žel bohu jsme s takovou možností vůbec nepočítali, a tak nás zaskočila naprosto nepřipravené.

No, nalijme si čistého vína, pravděpodobně bychom se s tím nepopasovali ani kdybychom to věděli, ale to už bylo vedlejší. Teď už se o tuhle malou nepříjemnost starali jiní a já měl spoustu času pro sebe. Ani to ovšem nebylo tak fajn, jak se mohlo zdát.

Největším mráčkem na nebi byl zas a znovu ten zaujatý hybrid, který se zdál mírně popuzený mou interakcí s Hope. Jeho posedlost byla vlastně mírně znepokojující. Byl trochu jako chrt na závodní dráze, který dokolečka pobíhá za hloupou plyšovou náhražkou. Dokonce byl stejně tak směšný, protože ať čmuchal jak čmuchal, stejně nic nenašel. Vždycky jsem byl o krok před ním.

Nerad bych se chlubil cizím peřím, takže bez mučení přiznávám, že mým velkým pomocníkem v tomhle boji byla Lizzie. Byla jako malý ptáček, který vynášel informace z centra odboje. Geniální. Vlastně jsem si tuhle svou blonďatou příbuznou až nečekaně oblíbil. Možná i proto, že mi dělala společnost během dlouhých a nudných dní, kdy kolem kroužil studený čumák Klaus.

"Pořád se ti neozvala?" dotazovala se tenhle týden už po několikáté, když na stůl pokládala drobný nákup, který mi přinesla. Pečivo. Sýr. Zeleninu.

"A kde jsou brambůrky? Popkorn? Čokoláda?" Probíral jsem se nespokojeně potravinami, které postupně vyndávala z batohu a nenamáhal se tak vůbec odpovědět. To po mě jako chce, abych žil zdravě? Vždyť mě tu umučí k smrti.

Lizzie jenom protočila oči a hodila po mě jedno balení mých nejoblíbenějších brambůrků. "Víc jich nedostaneš. Šetři si je," ušklíbla se a odložila batoh do rohu motelového pokoje.

"Co se stalo s tím milým a vřelým děvčetem, které jsem měl kdysi tu čest poznat?"

"Umřela, Parkere. Je dočista mrtvá, nahrazená nepovedenou krvežíznivou napodobeninou. Poděkuj Kolovi." Unaveně si promnula oči a sedla si na proleželou pohovku naproti miniaturní televizi.

"Ale i tak jsi obvykle přívětivější a usměvavější," podotkl jsem znovu. Byla to pravda. S Lizzie to bylo posledních pár dní jako na horské dráze. Občas měla úsměv přes celý obličej a druhý den byla podrážděná a útočná. Sice jsem se v ženských moc nevyznal, ale ani tak mi to nepřišlo úplně normální.

"To se těžko vysvětluje," zabručela tiše, ale já věděl, že když vydržím chvíli mlčet, sama se rozmluví. "Většinu času je to perfektní. Cítím se skvěle. Uvolněně. Jenže pak přijde hlad a ten mě ničí. Nedokážu uvažovat, nedokážu se kontrolovat. A náhražky ho nezaženou. Ta krev musí být čerstvá. Nechci ubližovat lidem, jenže pak přijde Kol a... jsem ztracená."

"Kol mi pije krev už delší dobu, neteřinko. Hned po Inadu bude další na řadě," prohodil jsem s ledovým klidem. Myslel jsem to naprosto vážně. Kol nebyl žádný můj přítel. Byl to jenom někdo, s kým jsem se byl donucen spojit. Choval se ke mně arogantně a povýšeně a já mu to mínil všechno vrátit i s úroky. A přísahám, že si to užiju dosytosti.

"Nechci, abys mu ublížil," okřikla mě okamžitě Lizzie s pohoršeným výrazem v tváři.

"Jistě, že ne," ušklíbl jsem se a považoval tím naši konverzaci o Kolovi za uzavřenou. Rozhodl jsem se trochu obrátit směr konverzace tak, jak se to hodilo mě. "A ne, Hope se mi neozvala. Ani jednou. Na žádnou ze jedenadvaceti zpráv a šestnácti telefonátů. Možná se pletu, ale skoro bych řekl, že mě nechce vidět."

"Tak trochu jsem si to myslela," přikývla a vysloužila si tím jeden z mých úšklebků.

Abych pravdu řekl, rebelčina ignorace mě trochu vyváděla z míry. Na nezájem jsem byl vcelku zvyklý, ale v jejím případě to bylo jiné. Balancoval jsem mezi několika pocity, které se ve mně neustále střídaly a mátly mě ještě víc.

Tím hlavním byl vztek. Byl jsem naštvaný na celý svět a hlavně na Hope. Tohle jsem si od ní rozhodně nezasloužil. Prostě se ode mě odstřihla bez jediného slova a bez jediného vysvětlení, a to ve mně vyvolávalo další nepříjemný pocit – křivdu.

Křivdu jsem znal velice dobře. Provázela mě celým životem a obvykle vyústila v krveprolití, kterého jsem se vždy s očividnou radostí zúčastnil. Ať to ovšem bylo jakkoliv, po násilí jsem v tomto případě netoužil. Věděl jsem, že bych zrzce nedokázal s klidným svědomím ublížit, i když bych ji občas nejradši vystřelil na měsíc.

Se vztekem a křivdou jsem se nicméně dokázal poměrně úspěšně popasovat. Přeci jen jsem v tom měl léta praxe. Jenže pak tu byly další věci, se kterými jsem si rady nevěděl. Lítost a nepříjemné prázdno, které se mi nedařilo zaplnit naprosto ničím. Bylo mi pod psa a netušil jsem, jak se toho zbavit. A rozhodně jsem se s tím nemínil nikomu svěřovat, takže jsem se navenek tvářil jako by se nic nedělo.

"Naštěstí pro tebe jsem na něco přišla."

Lizzie mě vyrušila ze zamyšlení, když se prudce zvedla z gauče a přešla k velké papírové tašce, kterou si s sebou přinesla. Okamžitě ve mně probudila zvědavost. Co tam asi mohlo být? Nic jsem po ní nechtěl, takže jsem neměl nejmenší představu.

"Co je to?" Nedokázal jsem v sobě zadržet zvědavost a taky opustil pohodlí sedačky.

"Tadá," zatrylkovala a vytáhla z tašky haldu černých hadrů. Zahlédl jsem dokonce záblesk matného kovu a popravdě vůbec netušil, na co jsem se právě díval.

"No," začal jsem trochu cynicky, "potkala jsi po cestě zubatou s kosou a sebrala jí oblečení?"

"Ha ha," ušklíbla se a hodila po mě jednu část oblečení.

Tmavý klobouk jsem stihl zachytit na poslední chvíli, jinak by mi udělal parádní otisk přímo na čele. Zvědavě jsem si ho prohlédl a téměř okamžitě si ho nasadil na hlavu. "Má to být kovboj? Nebo snad –"

Jakmile rozložila kostým na postel, okamžitě jsem poznal, co měl představovat. "Páni, to je Zorro!" vyhrkl jsem nadšeně a okamžitě se s dětskou radostí vrhnul k tmavému oblečení. Musím přiznat, že maskovaný hrdina byl můj osobní favorit. Dával jsem mu přednost před všemi superhrdiny, ačkoliv Spiderman mu rozhodně dýchal na paty.

Po několika minutách hraní si s maketou tenkého meče, které mimochodem skončilo drobnou dírou ve zdi, jsem se nad tímhle dárkem konečně zamyslel. "A co s tím mám vlastně dělat?" zeptal jsem se konečně. Až teď mě napadlo, že mi to neteřinka zřejmě nepřinesla proto, abych zabil dlouhou chvíli.

Lizzie už byla tou dobou sbalená a batoh měla zpátky bezpečně na zádech. Ani jsem si během své hry nestihl všimnout, že se chystala k odchodu. Občas jsem se nechat trochu moc pohltit okolím a ignoroval jiné věci, ale já osobně jsem to nevnímal jako žádný velký problém. Ostatní byli možná jiného názoru, ale co je mi do nich.

"Jak jistě víš, zítra je maškarní ples. Jenže nevíš, že Hope zůstala na ocet, takže na něj půjde sama. A to je přesně chvíle, kdy by se měl na scéně objevit maskovaný hrdina, který zachrání dámu v nesnázích," uculila se, pokoutně na mě mrkla, a než mi vůbec stihl dojít význam jejích slov, byla pryč.

Zamyšleně jsem se zadíval na oblečení, které ještě stále leželo roztažené na mé posteli, a chvíli zvažoval, jestli mi to vůbec stojí za to. Velice rychle jsem došel k názoru, že nemám co ztratit, a že na jeden večer moc rád vypadnu z tohohle smradlavého motelu.

Nikdy jsem nebyl na středoškolském plese a přiznám se, že jsem byl poměrně překvapený, kolik se na takové akci sešlo lidí. Očekával jsem pár zbloudilých studentů a místo toho jsem měl co dělat, abych vůbec dokázal v davu vystopovat Hope. Nehledě na skutečnost, že všude kolem mě pulzovala magie a já se dokázal jen ztěží ovládat. Tolik moci na jednom místě bylo fascinující. A zároveň znepokojivé. Pokud mi byla Josie alespoň trochu podobná, přijde. Bude to až moc velké lákadlo.

O důvod víc proč najít Hope a trochu na ni dohlédnout. Nechtěl jsem si ani představovat, jak děsivá a ničivá by dokázala být, kdyby ji posedla Prázdnota a rozhodně jsem to nechtěl vidět na vlastní oči. Dobře, možná trochu chtěl, ale to jen tak ze zvědavosti. Kdyby nešlo o Hope, možná bych to i podpořil, ale v tomhle případě jsem nad tím už dál neuvažoval.

Abych pravdu řekl, zapomněl jsem úplně na všechno, když jsem kousek před sebou zahlédl záplavu zrzavých vlasů. Teda ne že by mi vyrazila dech její krása, ačkoli jí to samozřejmě slušelo, o tom nebylo pochyb. Zarazil mě výběr jejího kostýmu. Byl jsem překvapený takovým tím příjemným způsobem. Koutky mi samovolně vyletěly do úsměvu a já se za ní rozešel.

Všechno to šlo vlastně líp, než bych čekal. Rebelka se zdála spokojená, nekřičela na mě před celým sálem a dokonce se zdála vděčná za mou společnost. Možná za to vážně mohl ten nový deodorant. V televizi tvrdili, že přitahuje ženské, tak to asi fungovalo.

Smůla se mi v tomhle ovšem asi nikdy nepřestane lepit na paty, protože stačilo pár minut a v celém sále se rozblikalo světlo. Z repráků sršely jiskry a spousta lidí se rozkřičela. Bylo mi jasné, že došlo na má slova a Josie vážně dorazila. Stejně jako jsem věděl, že Hope byla v nebezpečí. Jak bych taky mohl nevědět – Kol mi to opakoval každý den jako prvňáčkovi.

Věděl jsem, že dobrovolně se mnou nikdy nepůjde, protože bude chtít pomoct bojovat. Jenže to by mohlo dopadnout naprosto katastrofálně. Proto jsem ji bezmyšlenkovitě strhl k sobě a pár vhodně zvolenými slovy omráčil. Takhle se aspoň nemohla bránit.

"Josie!" zaslech jsem z davu křiknout blonďaté dvojče, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Tohle už museli zvládnout sami. Neplánoval jsem se k nim přidat. Místo toho jsem vsunul Hope ruku pod kolena a vyzvedl si ji do náruče. Byla těžší, než jsem si myslel. Asi by měla začít trochu sportovat.

Nikdo se mě nepokoušel zastavit, protože v tělocvičně propukla panika. Neměli čas všímat si Zorra, který si v náručí odnášel bezvědomou Rebelku. Nebyl jsem si tak úplně jistý, jak konflikt v tělocvičně dopadne, takže jsem se rozhodl zrzku uklidit do bezpečí. Nenapadlo mě, že by to její tatínek mohl považovat za únos. Asi jsem se trochu přepočítal.