Bylo brzo ráno a drobný šedo bílý kocour vylezl z válečnického doupěte, zatřepal hlavou, posadil se a začal se umývat. Když po chvilce konečně zvedl hlavu, projel mu ledový mráz po zádech.

Z velitelova kamene mu do žlutých očí hleděl ležící tmavě šedý kocour s modro, růžovo bílým obojkem a červenýma očima. Od oka až po zadní tlapu se mu táhla ohromná jizva.

Charlie..

Drobný kocour pomalu přejížděl pohledem od vrcholu krvavé skály až dolů, kde nakonec uviděl bílého kocoura s rozpáraným břichem. Červená krev se na jeho slepeném kožichu dokonale vyjímala. Byl to Krvavý Měsíc.

„Od této chvíle bude znám jako Krvetlapík."

Kočky okolo šedého kamene na něj upírali smutné pohledy. Bílý kocour se otočil na matku a pomalu k ní odešel.

Všude po táboře se válely jeho orgány. Na zemi byl okolo kamene velký kruh z jeho krve.

Kocour ležící na skále si spokojeně olízl zakrvácenou tlamu a posadil se. Zhluboka se nadechl, chvilku zadržel dech a dlouze vydechl. „Tichovánek," zašeptal a seskočil z kamene. 

Šedo bílému kocourovi, Tichovánkovi, začalo zběsile bušit srdce a naježil se mu kožich na zádech a ocase. 

Oči mu kmitali od jedné louže krve na druhou. Nebyl schopný promluvit. Jako by se mu všechna slova zasekla uprostřed hrdla, a nehodlala se vydrásat na povrch.

 Charlie elegantně překročil prázdné tělo Krvavého a stoupnul si před Tichovánka, až se skoro dotýkali nosy. Mohl tak vidět jeho bílé nehybné vousky, plameny v jeho očích a černý čumák jako uhel.

Charlie znovu vydechl.

„A to jako ten obojek budeš mít napořád?" uchechtl se mladý válečník. „To pak ale nejsi pravá klanová kočka!" 

„No tak! Je to jeho rozhodnutí," zastal se ho bílý kocour, Krvavý měsíc.

Konečně dokázal promluvit. „Co se tady pro Hvězdný klan stalo..?" zeptal se potichu Tichovánek.

Charlie se ušklíbl a naklonil se nad kocoura, až musel Tichovánek zaklonit hlavu. „Odporoval," odpověděl jednoduše tmavý kocour.

„Vím co jsi zač, teď už ano. Proto doufám chápeš, a možná i respektuješ moje rozhodnutí," řekl klidně velitel se zlomeným výrazem a postavil se.

V Charliem proudil vztek. Byl přece nejlepší válečník z klanu. Ale nevěřil mu.

Tichovánek za sebou uslyšel šustění suchých listů. Charlie nastražil uši a zacouval o jeden krok.

Ze stínů doupěte vyšel černý, rozespalý kocour, a jakmile se rozhlédl kolem sebe, upřel svůj zrak přímo na usměvavého Charlieho, který se pomalu posadil.

„T-ty..," zasyčel, vytasil drápy, naježil kožich a přešel přímo před něj. Tichovánek zacouval do doupěte, ale pořád pozoroval dva kocoury.

„Charlie.. To je ale blbý jméno! Není dokonce ani válečnické! Nejsi pravý válečník, a nikdy nebudeš," zavrčel černý mladý válečník.

S Charliem jeho slova ale ani nepohnula. 

Charlie se ještě víc usmál. „Ale ale.. hele kdo se nám právě probudi."

Černý válečník výhružně zasyčel a ukázal svoje ostré tesáky. „Co jsi to tady udělal!" dožadoval se vysvětlení.

„Tmavíku Tmavíku..," zasmál se Charlie a postavil se. „Jak.. učednické.. jméno.." S těmi slovy mu úsměv spadl z tváře a nahradil ho zamračený výraz.

Charliemu se naježily chlupy. Začal pomalu obcházet Tmavíka, který pořád upíral pohled před sebe. 

„Ty jsi byl vždycky výbušný tip, že ano..?" zavrčel Charlie. Když jednou obešel Tmavíka, černý kocour konečně odpověděl. „No to víš.. to jen díky tobě."

Tmavotlapík se se svým učitelem vrátil z loveckého výcviku. S hlavou pyšně zdviženou si v tlamě nesl dvě šedé myši, které právě ulovil.

Spokojeně dohopkal k hromadě úlovků a myši tam ladně položil.

Když se už chtěl otočit, že se půjde natáhnout, prosvištěl vedle něj tmavý kocour. V tlamě držel myš, dva vrabce a jednu malou sýkorku.

Charlie se usmál.

Tmavotlapík po něm vzhl podrážděný pohled. 

Tmavík přitiskl Charlieho na tvrdou zem a začal ho dusit. Tmavý kocour vykřikl. Tmavík se mu do hrdla bez váhaní zakousl. Pod Charliem se začala mísit jeho krev s tou Krvavého měsíce.

Charlie okamžitě začal se zavřenýma očima drápat a kopat kocoura do břicha.

Z ničeho nic z něj ta těžká váha kocoura spadla. Vedle něj na sebe syčely dvě kočky. Tmavík a bílá kočka, Nebeříčka. Matka Krvavého.

Charlie se zvedl a otřepal se. Z rány na krku se mu valila krev v proudech.

Bílá kočka zvedla hlavu a pustila zakrváceného Tmavíka. Pomalu popošla k tělu, chvíli na něj upřeně hleděla. Potom se rychle otočila a propálila Charlieho pohledem. Věděla, že to byl on.

Nebeříčka ležela v příjemném chládku stínu a sledovala tábor. Pohled se jí ale zasekl na přicházejícím Charliem.

Charlie vrhl svůj pohled na kámen kde se spokojeně vyhříval Krkvavý měsíc. Svojí zjizvenou tlapu nechal volně ležet na šedém povrchu.

Výraz tmavého kocoura se okamžitě změnil. Mračil se.

Okolo Charlieho, Tmavíka a Nebeříčky se hromadil dav vystrašených koček.

„Vím, co se chystáš říct," řekl Charlie a pomalu si razil šeptajícím davem cestu. 

Černý kocour se utápěl v jeho vlastních slzách.

Koutkem oka zahlédl zakrvácenou věc na zemi. S úsměvem k ní přišel s sebral jí.

Nemohl přestat brečet.

Uprostřed východu z tábora se otočil a s tlapou v tlamě přejel pohledem každou kočku i kocoura, kteří na něj hleděli.

Pořád myslel na to, jak mu zničil život.

Charlie se naposledy podíval na tělo velitele, usmál se, otočil a odešel.

Není konec, já se vrátím.