✞

"Protože to bylo skutečné," řekl a v tu chvíli jsem myslela, že se mi rozbořil celý svět, který jsem doteď znala. Právě mi elf, který mne přednedávnem tvrdil, že láska je výmysl, řekl, že to, co jsem k mrtvému cítila, bylo skutečné. 

Tvář se mi zkřivila potlačovanou bolestí ze ztráty někoho životně důležitého a také potlačovaným smutkem. Sklonila jsem hlavu a podívala se na jeho mrtvou tvář. Byl v ní jasně vidět posmrtný klid. Již je na lepším místě než je toto. Opustil mne. Navždy. 

Sklonila jsem hlavu ještě níž a konečně udělala něco, co jsem toužila udělat od té chvíle na té pláži. Konečně jsem ho políbila na ty dokonalé rty. Byly studené. Studené jako led. Jako smrt sama. 

Vzlykla jsem, popotáhla a narovnala se. Nedokázala jsem mít své rty na těch jeho déle než pár vteřin. Příliš mi to připomínalo to, co jsem nedokázala ocenit, dokud byl živý. Dokud byl živý, všechny problémy vypadaly jako nicotnosti. Nevážila jsem si toho. 

Stejně jako Legolase, tak i jeho jsem brala jako samozřejmost. Pokud tady nebyl jeden z nich, zastoupil ho ten druhý. Nikdy jsem nebyla bez jednoho z nich. Jenže teď je všechno jinak. 

Nyní nemám ani jednoho z nich. On je mrtvý a Legolas je pryč. Odešel. Nechal mne tady. Zlomenou, nešťastnou a smutně sedící u mrtvého těla někoho, kdo se mi dostal do srdce a ukradl mi ho. 

Možná jsem byla příliš sobecká a hleděla jsem jen na sebe. Příliš jsem dychtila po tom, abych měla při sobě oba dva a nijak jsem si neuvědomovala, že je můžu nakrásno taky oba naráz ztratit. 

"Pojď, Tauriel. Půjdeme zpátky domů," řekl král Thranduil a jeho hlas pronikl mými chmurnými myšlenkami. Domů? Po tom všem, co jsem provedla? 

Zvedla jsem hlavu ke králi a zavrtěla s ní. "Nepůjdu. Nemůžu se tam vrátit. Když bych chodila těmi síněmi, jen by to bolelo. Hodně by to bolelo. Nedokázala bych se nikam podívat. Viděla bych všude ty o které jsme přišli. Viděla bych je. Všechny. A ze všeho nejvíc je dva," vzlykla jsem a znovu se podívala na tvář mrtvého. 

"Jak myslíš. Ovšem pokud by sis to rozmyslela, jsi vítána, generálko," řekl tiše král. 

Prudce jsem se na něj podívala a vytřeštila oči. "Ge-ge-generálka?" vykoktala jsem po několik vteřinách a před očima se mi udělaly mžitky. 

Než stačil král odpovědět, tak se ozval něčí dupot. Trhla jsem hlavou směrem, odkud dupot vycházel, a rychle se postavila. Byla jsem připravená bránit mrtvé tělo před sebou a krále jakbysmet. 

Už i Thranduil se postavil po mém boku a dlouhý meč držel v obranné pozici. Jeho postoj byl jasně obranný. Vypadalo to, jakoby se mnou soucítil a chtěl mrtvého bránit se mnou. 

Už jsem se připravovala na útok, když zpoza rohu vyběhli asi dva trpaslíci. Byli to ti dva, kteří se mnou unikli z Jezerního města, když jej napadl drak. Myslím, že se jmenovali Bofur a Oin. 

"Tady je," řekl jeden z nich a ukázal na mrtvé tělo, které leželo za našimi zády. Poté se podívali na nás a zatvářili se zkroušeně. "Králi Thranduile, Tauriel. Dovolíte nám jej odnést? Musíme ho pohřbít vedle jeho bratra a strýce," oznámil nám ten Bofur a mně se v tu chvíli podlomily nohy. Nebýt Thranduila, asi bych si pořádně natloukla, ale díky tomu, že mě chytil, se nic takového nestalo. 

Ohlédla jsem se na mrtvé tělo a po tvářích se mi nanovo spustily slzy. "Já-já nemůžu," vzlykla jsem a odvrátila pohled od mrtvého. Nemůžu se na to dívat. Nemůžu. Cítím vinu za to, že je mrtvý. 

Ten starší trpaslík, Oin, ke mně přišel a položil mi ruku na rameno. "Vím, že je to těžké, děvenko, ale my ho musíme odnést. Tohle bylo Thorinovo poslední přání. Aby byl pohřben se svou rodinou. Musíš jej nechat jít. Zapomenout," domlouval mi, ale já nemůžu. 

Zavrtěla jsem hlavou a s ubrečenýma očima jsem se trpaslíkovi podívala do tváře. "Já-já nemůžu. On-já-my..." koktala jsem dál a dál, ale náhle se mi před očima udělalo temno a já upadla do bezvědomí. 

  ✞  

"Jak jí je?" 

"Není to nic moc. Časem se probudí, rozbrečí se a pak zase upadne do bezvědomí. Takhle to jde už dobré dva týdny. Pokud to takhle půjde dál, zemřou."

"Zemřou?"

"Ona čeká dítě. Je těhotná. Pokud do sebe nedostane potravu, přijde o dítě a poté zemře ona sama. Je ve třetím měsíci." 

Těhotná?! Já čekám dítě?! Ale s kým?! Já...měla jsem menší...dostaveníčko s Kilim, ale i s Legolasem....

Flashback with Legolas:

Procházela jsem lesem a hledala místo, kam jsem se uchylovala, když jsem chtěla být sama a dát najevo své pocity. Konečně jsem na to místo dorazila a posadila se do měkké trávy, která rostla kolem. Nevydržela jsem to, odložila jsem zbraně a ulehla do trávy. Zavřela jsem oči a nechala jsem slzy, aby se mi vydraly zpoza víček. 

"Co ty tady, Tauriel?" ozval se něčí hlas. 

Prudce jsem se posadila a otevřela oči. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikde nikdo. "Kdo je to?!" vyprskla jsem a chtěla se natáhnout po luku s šípem, ale nenahmatala jsem to. Vyděšeně jsem se podívala směrem, kde to mělo být, jenže tam nebyl ani luk s toulcem ani dýky. 

Něčí stín skočil přímo přede mě a já si instinktivně zakryla hlavu, abych ji ochránila před možným útokem. "Divím se, že jsi mě nepoznala, zrzko." 

Takhle mě oslovuje jen jeden elf! 

"Legolasi! Musel jsi mě polekat?" vyčetla jsem mu, ale zatvářila se uvolněně. Nebyl to někdo, kdo by mě chtěl zabít.

Světlovlasý elf se jen zašklebil. "Promiň, ale nešlo odolat," řekl a jeho úšklebek z tváře zmizel, jakmile se mi z oka vyvalila neposedná slza. "Tauriel, co se děje?" ptal se starostlivě a přešel ke mně. 

Otřela jsem slzu a nepříliš přesvědčivě řekla. "Jsem v pohodě. Nevšímej si toho." 

Legolas tomu samozřejmě neuvěřil a takže se jeho tvář stáhla v zamračený výraz. "Nelži mi, zrzko. Moc dobře víš, že na tobě poznám, když mi lžeš. Vyklop to," řekl světlovlasý elf a přešel ke mně blíž. Položil mi ruku na rameno a jemně se pousmál. 

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu do očí. Náhle jsem se v jeho modrých studánkách začala utápět. Jakoby neexistovalo nic jiného než jeho oči a on sám. Dostala jsem chuť ho políbit. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem chuť políbit jeho dokonalé rty. 

Z hlubokého dumání nad jeho dokonalými rty mne probral jeho hlas. "Tauriel? Jsi v pořádku?" 

Trhla jsem sebou a rychle několikrát zamrkala. "Jo...jo jsem. Proč bych neměla být?" optala jsem se, ale bylo mi jasné, že je to ten nejhloupější dotaz, jaký jsem mu mohla položit. 

Legolas jemně pokrčil rameny. "Nevím, jen se ti lehce rozšířily zorničky v očích a jemně jsi pootevřela ústa. Nevěděl, jestli se něco neděje," odpověděl mi a já si uvědomila, že to bohužel byla pravda. 

"Nevím, co se stalo," vyhýbala jsem se přímé odpovědi a jeho očnímu kontaktu. 

"A proto jsi zrudla jako rajče?" otázal se elfský princ a můj nadřízený pobaveně. 

Vyrazil mi tím dech. Zčervenala jsem snad ještě víc a zašoupala nohou po zemi. Mlčky jsem pokrčila rameny a podívala se na zem, jakoby tam bylo něco strašně zajímavého. 

Legolas sundal ruku z mého ramena a jeho dlaň se zastavila na mé hořící tváři. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Rudnoucí a hlavně projevující své emoce. 

"Tauriel, nevím, co se s tebou děje, ale musím ti něco říct. Nutně," zašeptal naléhavě a já se konečně podívala do jeho očí, ve kterých se zračila naléhavost. 

"O co jde?" zeptala jsem se tiše a jemně položila svou dlaň na jeho, která spočívala na mé hořící tváři. 

"Tauriel, nevím jak dlouho bych to ještě vydržel. Musím ti říct něco hodně důležitého. Chodíme vedle sebe, bojujeme bok po boku, jsi mou nejbližší osobou. Ovšem je tu něco, co musíš vědět. Trvalo mi dlouho než jsem si to uvědomil. Už dlouho na tebe totiž nepohlížím jako na kamarádku. Tvoje vlasy, které jsou v barvě ohně, jsou nejkrásnější, když volně vlají ve větru. Tvoje oči mají barvu, kterou jsem v životě neviděl. Někdy hnědé, někdy zelené a někdy také zelenomodré. A nejkrásnější je, když ti svítí ve chvílích obrovského ohrožení. Zamiloval jsem se, Tauriel. Do tebe," řekl Legolas a přejel mi palcem po líčku. 

Tak teď jsem musela být rudá až za ušima. Nikdy jsem si nemyslela, že by to takhle mohlo být. "Legolasi,...tohle přeci nejde. Ty jsi princ, já jen kapitánka stráží. Někdo na to přijde a bude z toho problém," snažila jsem se mu to rozmluvit, i když jsem věděla, že to k ničemu nebude. Pokud si Legolas něco do hlavy dal, nevzdal to, dokud toho nedosáhl. 

Světlovlasý elf se jemně pousmál. "To mě netrápí," zašeptal a spojil naše rty v jedno. 

V žaludku mi vybuchla exploze pocitů, o kterých jsem ani neměla tušení, že existují. Pohybovala jsem instinktivně rty ve stejném tempu jako Legolas a nijak nevnímala to, že jsem zády narazila na kmen stromu, ke kterému mne elf přitlačil. Soustředila jsem se pouze na jeho dokonalé rty, které podivně chutnaly po jahodách. 

Téměř po minutě jsem se od něj odtáhla, abych nabrala druhý dech, a otevřela oči, které jsem předtím zavřela, což si ani nepamatuju. "Umíš dokonale líbat, říkal ti to někdo?" usmála jsem se a rukou si projela rusé vlasy. 

Legolas se ušklíbl. "A to ani nevíš o tom nejlepším," řekl a, než jsem stačila říct cokoliv dalšího, se mi přisál na rty a začal se mi jazykem dobývat do úst. 

Zasténala jsem, protože to byl pocit, který jsem nikdy nezažila. 

Legolas mi omotal silné paže, které měl vypracované z bojů, okolo pasu a pomalinku mne položil na zem. Přejela jsem mu dlaněmi po pažích a nechala se položit do zelené trávy, která náhle dostala světlejší odstín. 

"Jsi dokonalá," zašeptal mi do ucha elf a políbil mě na líčko. 

Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale vtom se mě zmocnil jakýsi zvířecí instinkt. Pohybem, který jsem nikdy neudělala, jsem mu přejela po ramenou a stáhla mu tuniku. 

Legolas nijak nezahálel a mojí tuniku, která měla zapínání z knoflíků, začal pomalinku rozepínat také. Trhnutím ruky jsem z něj strhla zelenou košili a odhalil se mi tak jeho vypracovaný hrudník. 

"Tady je někdo nedočkavý, co?" ušklíbl se princ Temného Hvozdu a stáhl mi z ramenou nyní rozepnutou tuniku. 

"Co kdybys méně mluvil a více konal?" utrhla jsem se na něj a vášnivě ho políbila. Legolas převzal iniciativu a jemně do mě vstoupil. Byl jemný, jako bych se mu měla rozpadnout pod rukama. 

Do zad mne hladila jemná zelená tráva a Legolas dělal, jako bych byla to nejjemnější hedvábí. 

"Miluju tě," vydechl tiše a bylo po všem. Rychle jsme se oblékli a vrátili se do paláce.

End of Flashback.  

"Pak musíme najít něco, díky čemu se probere. Musíme poslat pro něj. Okamžitě vyšlete posly, aby-"

"Kde je?! Co se to stalo?! Co jí je?!" rozkřičel se třetí hlas, který mi byl až příliš povědomý. Trhla jsem sebou a chtěla se posadit, jenže to nešlo. Byla jsem příliš slabá než abych se na tak jednoduchý pohyb zmohla. 

"Legolasi, od té doby, co zemřel ten trpaslík, tak se probouzí a střídavě upadá do bezvědomí. Nevíme jak jí pomoct."

"Kili! Jmenoval se Kili!" zachroptěla jsem vztekle a zpoza zavřených očí mi stekly neposedné slzy. Vrátilo se mi úplně všechno. A hlavně ten okamžik. 

Flashback with Kili:

"Nechcete mě prohledat? Mohl bych mít něco v kalhotách," řekl ten mladý černovlasý trpaslík, kterého jsem zachránila před zabitím pavoukem.

"A nebo nic!" prskla jsem na něj a práskla mu mříží přímo před obličejem. Vztekle jsem poodešla k Legolasovi, který se na mě zkoumavě podíval.

"Proč se na tebe ten trpaslík dívá, Tauriel?" zeptal se mě a podíval se mi do očí. 

Pokrčila jsem rameny. "Kdo ví. Je dosti vysoký na trpaslíka. Nemyslíš?" dodala jsem, když jsem zahlédla ten ublížený a žárlivý pohled v Legolasových očích. 

"Vysoký možná, ale je stejně ošklivý," řekl a já v tu chvíli s ním nevydržela v jedné místnosti. 

Odešla jsem do své komnaty, kterou jsem dostala jako výsadu toho, že jsem kapitánka stráží. Zavřela jsem za sebou dveře a s brekem padla do postele. Slzy se mi začaly vsakovat do povlečení. 

Nevydržela jsem s Legolasem v jedné místnosti, protože jsem se s ním musela rozejít. Byli jsme spolu téměř dva měsíce, když na to někdo přišel a král Thranduil si mě zavolal a dal mi na výběr. Buď budu vyhoštěna z Temného Hvozdu a přijdu o Legolase nebo se s Legolasem rozejdu ale budu ho moci vídat. Raději jsem se vzdala Legolase než abych ztratila domov. Bylo to ode mne hnusné, ale co jsem měla dělat.

O několik dnů později jsem měla hlídku opět ve vězení a jaká náhoda že přímo u toho trpaslíka, který se mnou tak okatě flirtoval už od chvíle, kdy mne poprvé uviděl. A musím uznat, že jsem se cítila lépe s tím trpaslíkem než s Legolasem. 

S tím trpaslíkem, který se jmenuje Kili, jsme si povídali a já se zcela poddávala tomu flirtování. Musel jistě mít nějaký trénink, protože není možné, aby byl tak skvělý svůdník. 

Z opasku jsem si vzala klíče a otevřela mu celu. "Pojď," sykla jsem na něj, vzala ho za paži, zamkla celu a odtáhla ho do své komnaty. Cestou jsme nikoho nepotkali, což bylo jedině štěstí. "Cestou ani slovo!" zasyčela jsem ještě a odvedla ho k sobě do komnaty. 

Sotva jsem za námi zavřela a zamkla dveře, tak se na mě Kili nechápavě a trochu naštvaně podíval. "O co tady jde?!" zeptal se a skenoval mě pohledem. 

Nadechla jsem a trochu se sklonila, abych byla v podobné výšce jako on sám. "Poslouchej mě. Můžu vás odsud dostat. Pomůžu vám, protože vím, jaký král je."

Kili se nedůvěřivě zamračil. "A proč bys to dělala?" zeptal se a křupl si klouby na rukou. Ozval se onen nechutný zvuk, který nenávidím víc než pavouky a skřety dohromady. 

Pousmála jsem se a prohrábla si vlasy rukou. "Popravdě ani nevím," zamrkala jsem a Kili udělal to, co před dvěma měsíci udělal Legolas. Ovšem Kili do toho dal více vášně než prve Legolas. 

Políbil mě tak náruživě, že jsem byla sama překvapená. Nejprve jsem nespolupracovala, ale po chvíli jsem se poddala a jemně kousla Kiliho do rtu. 

Trpaslík mi to oplatil tím, že mě uchopil za pas, otočil zády k posteli a odstrčil mě na ní. Ušklíbla jsem se a vzápětí na mě nalehl celým tělem. Rukama jsem se mu dostala pod oblečení a do bříšek prstů mne udeřily pevné svaly, které Legolas rozhodně nikdy neměl. 

"Řekni mi. Jsou takové elfky pořád?" zeptal se podbarveným hlasem Kili.

"Mlč a konej," zavrčela jsem hlasem, ve kterém se jasně odrážela touha. 

Kili na nic nečekal a během minuty mne zbavil veškerého oblečení a už jsem ho cítila uvnitř mě. Užívala jsem si to víc než tehdy s Legolasem, protože Legolas byl až příliš něžný. Kili byl jiný. Byl hrubší než Legolas, ale o to více vášnivější. 

Po několika minutách bylo po všem a já se unaveně zhroutila na postel. "Byl jsi skvělý," vydechla jsem a usnula. 

End of Flashback

"Tauriel?! Jak ti je?" vyjekl Legolas a okamžitě se posadil na mou postel. Vzal mou ruku do své a tu druhou mi položil na tvář. Kdybych měla dostatek sil, tak bych jeho doteku uhnula, ale nyní jsem otevřela oči, které se okamžitě setkaly s těmi Legolasovými. "Dobré ráno, zrzko. Jsem rád, že jsi se vzbudila," usmál se a naklonil se ke mně s úmyslem, že mě políbí, ale já jen zavrtěla hlavou. 

"Nech mě být, Legolasi. Moc dobře víš, že je konec," řekla jsem tak pevně, jak jsem jen svedla. 

Legolas se na poslední chvíli odtáhl a takhle ublížený výraz jsem u něj ještě nikdy neviděla. "Proč jsi mi to udělala?" zašeptal tiše ale naléhavě. 

Zamračila jsem se. "Prostě se s tím smiř! Milovala jsem jeho a ještě pořád miluji, i když už tady není. A nyní s ním čekám dítě," utrhla jsem se na elfího prince, který po mé poslední větě zbledl jako stěna a střelil studánkovým pohledem k mému bříšku. 

"To-to není možné. Jak-kdy-kde?!" koktal Legolas a já se raději rozhodla jim to říct dřív než by se to začalo vyšetřovat. 

Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem vyprávět o tom, jak jsem Kiliho odvedla do své komnaty a poté jsem trpaslíkům nepřímo pomohla pryč. Intimnější chvilky jsem si nechala pro sebe, to vědět nemusí, i když si je domyslí. 

Legolasova tvář zrudla potlačovaným vztekem. Poznala jsem to na něm. "Jak ses mohla opovážit?!" zasyčel skrze zavřené rty. 

Syčivě jsem vydechla a rázně se na lůžku posadila. "Co prosím?!" zavrčela jsem a probodla ho tvrdým pohledem. Pravou rukou jsem instinktivně položila na bříško. 

Legolasova tvář se stáhla do nenávistné grimasy. "Jak ses mohla opovážit se vyspat s tím trpaslíkem?! Jsi moje, vždycky jsi mi patřila!" zaječel hystericky na mě a zaťal ruce v pěsti. 

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Třeba proto, že jsem se do něj zamilovala?!" utrhla jsem se na něj a po tváři mi stekla slza. Slza střídala slzu a tak po chvilince jsem měla úplně mokrý obličej.

Legolas se otočil na podpatku a okamžitě vyběhl z místnosti pryč. Na prahu se ještě zastavil a otočil se. Jeho oči se zabodly do těch mých. "Tohle tě bude ještě mrzet, zrzko!" odplivl si na podlahu a zmizel za rohem. 

Unaveně jsem si lehla do polštářů a rozhodla se. Musím to udělat. Musím odtud utéct. 

"Ty-ty jsi vážně těhotná s tím trpaslíkem?" zeptal se Thranduil. 

Přikývla jsem. "Ano. A nikdo z vás mi nezabrání, abych to dítě měla a utekla odsud. Chci pryč. Věděla jsem, že se Legolas vrátí. Musím pryč." 

"Kam chceš jít?" zeptal se Thranduil a posadil se na okraj mojí postele. 

Sklonila jsem hlavu. "Do Roklinky nebo Lóriénu. Prostě pryč od Legolase," řekla jsem a smutně se podívala do královy tváře. 

Thranduil jen lehce přikývl a položil mi ruku na rameno. "Ovšem nejdříve by ses měla zastavit v Ereboru. Jistě tě tam očekávají. Nechť jsou Valar s tebou," zašeptal Thranduil a jemně mě políbil na čelo. 

"Nechť nad Vámi stále svítí hvězdy," odpověděla jsem mu a král opustil místnost. 

  ✞

O tři dny později jsem byla propuštěna z lékařského dohledu. Okamžitě jsem odešla do své komnaty a sbalila si jen potřebné věci. Luk, šípy, dýky, teplé oblečení, náhradní boty. 

Náhle se ozvalo jemné zaklepání. Prudce jsem se otočila a do ruky vzala jednu z dýk. Schovala jsem ji za záda. "Dále," řekla jsem zvýšeným hlasem, aby mě příchozí slyšel. 

Dveře se otevřely a na prahu stál Legolas. Zúžila jsem oči a probodla ho pohledem. 

"Co chceš?!" utrhla jsem se na něj. Instinktivně jsem zacouvala, abych od něj byla co nejdál. 

Legolasův pohled padl na téměř zabalené věci. "Ty někam jdeš?" zeptal se a jeho oči se zabodly do těch mých. 

Trhla jsem hlavou, abych si ji pročistila. "Ano, odjíždím. Pryč. Někde, kde bude moje dítě vyrůstat v bezpečí," ohradila jsem se tvrdě a dala si vlasy za špičaté ucho. 

Legolas se zatvářil ublíženě. "V bezpečí? Copak tady by nebylo v bezpečí?!" 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nebylo. V tomhle ti nevěřím. Nyní odejdi, nechci tě vidět," řekla jsem a otočila se k němu zády, že si dobalím věci. Kdybych jen byla tušila, co udělá, nikdy bych se k němu zády neotočila. 

Legolas mě náhle popadl za loket a otočil k sobě. Zády jsem narazila na stěnu, na kterou mě přirazil. 

"Co to děláš?!" vyjekla jsem a se strachem v očích jsem se na něj podívala. 

"Zmlkni! Beru si to, co mělo být moje!" zavrčel a strhl ze mě tuniku. Nyní jsem děkovala samotným Valar, že jsem si pod ní vzala košili. 

Natáhla jsem druhou ruku, ve které jsem měla dýku a přirazila jí Legolasovi na krční tepnu. Ten mě okamžitě pustil. "Zkus na mě ještě jednou sáhnout a tvoje tvářička zažije nepříjemný den!" zavrčela jsem a přitlačila, takže na krku se mu objevila kapka krve. 

Legolas zalapal po dechu a odstoupil ode mě. "Jak se opovažuješ na mě jen vztáhnout ruku?!" zavrčel a těkal pohledem mezi mýma očima a rukou, ve které jsem měla dýku. 

"Nech mě odejít! Už tě nechci nikdy vidět!" zavrčela jsem, popadla vak s věcmi a vyběhl z komnaty. 

Rozeběhla jsem se do stáje, kde jsem měla připraveného koně. Byl to vraník a bílou lysinkou. Pohladila jsem koně po hlavě a vyšvihla se do sedla. Musím okamžitě pryč! 

"Hyjé!" pobídla jsem hřebce a ten se rozjel pryč po kamenném mostě pryč. Na kopci jsem hřebce zastavila a ohlédla se zpět. V bráně stál sám Thranduil a ruku měl zvednutou v pozdravu. Kývla jsem hlavou, pobídla koně do klusu a rozjela se pryč. Pryč od toho všeho. 

    ✞  

Po několika dlouhých a stereotypních dnech jsem dojela k Havranímu vrchu. Uvažovala jsem nad tím, že tam zajedu a vzdám hold padlým. Jenže to by znamenalo to, že bych opět mohla propadnout té depresi, která mě poslala do zároveň bezvědomí a zároveň života. 

Rozhodla jsem se, že se tam stavím později. Až budu z Ereboru odjíždět a vydám se na cestu do Roklinky nebo Lóriénu. 

Pobídla jsem vraníka směrem z kopce dolů a chudák hřebec začal pomalu sestupovat po nerovném povrchu dolů. 

Když jsem uznala, že by to nemusel zvládnout, tak jsem sesedla z jeho hřbetu, vzala ohlávku a pomáhala hřebci dostat se dolů. Vraník jemně zaržál a už postupoval jistěji než předtím. 

Konečně jsme dostáli svého cíle a zastavili jsme před branami Ereboru. 

"Kdo jste a co chcete?!" obořili se na mě strážní trpaslíci a položili ruce na topůrka seker. 

Zvedla jsem ruce na znamení míru. "Jdu vzdát hold padlým v Bitvě pěti armád," odpověděla jsem a oči se mi zalily slzami. 

Jeden ze strážných kývl na kolegu a pokynul mi hlavou. "Za mnou prosím," řekl a zamířil do Hory. Šla jsem za ním a poprvé uviděla Osamělou Horu zevnitř. "Král Dáin Vás přijme," zahučel strážný a otevřel už asi páté dveře. 

"Děkuji," poděkovala jsem a vstoupila do trůnního sálu. Na trůně, nad kterým zářil onen Arcikam, seděl trpaslík, který měl zrzavé vlasy společně s vousy a šedé oči. Docela jsem se ho lekla, když jsem ho uviděla. 

Poklekla jsem na jedno koleno a sklonila uctivě hlavu. "Králi Dáine. Jsem ráda, že-"

"Co chceš, elfko?!" přerušil mě hrubě Dáin a netrpělivě mávl rukou. Jak ráda bych byla aby na jeho místě byl Kili nebo samotný Thorin Pavéza. 

Narovnala jsem se a tvrdě mu pohlédla do tváře. Normálně bych si to nedovolila, ale tohle byla podpásovka. 

"Králi Dáine! Nevím kdo Vás učil slušné způsoby, ale on sám zřejmě příliš slušný nebyl! A přišla jsem vzdát hold padlým v Bitvě pěti armád. Jakožto přítelkyně padlého trpaslíka Kiliho si přeji navštívit jeho hrobku!" odpověděla jsem uštěpačně a přimhouřila oči. 

Dáin se mi podíval přímo do očí a chystal se mi něco odseknout, když se otevřely dveře a dovnitř vešel trpaslík, kterého jsem matně poznala. Bofur. 

"Omlouvám se za svou drzost, králi, ale tato elfka mluví pravdu. Ona doopravdy byla přítelkyní Kiliho. Pokud mne omluvíte, odvedu ji tam a poté opustíme Erebor," řekl trpaslík a přešel ke mně. 

Dáin se na nás jen nedůvěřivě podíval, pokynul rukou a tím nám dal najevo, že můžeme jít. "Jděte, už vás nechci dnes vidět," pustil nás.

Uklonili jsme se a naráz promluvili. "Děkujeme, králi."

Vyšli jsme z trůnního sálu a Bofur se na mne otočil. "Poslyš, Tauriel. Musíš hned pryč. Jakmile se Dáin dozvěděl, že jsi něco měla s Kilim, tak tě chtěl najít a zničit. Musíš pryč. Rozloučíš se s padlými a pomůžu ti pryč. Zbytek přeživších z výpravy jsou názoru, že musíš utéct pryč. Nejlépe do Šedých přístavů a odtamtud pryč. Odpluješ lodí a už tě tu nikdo nenajde," šeptal naléhavě Bofur a díval se mi přitom do očí. 

Oči se mi zalily slzami, když jsem si uvědomila, že to musím někomu říct. "Bofure, takhle rychle to nepůjde. Musím ve Středozemi přežít minimálně ještě šest měsíců," zašeptala jsem, zatímco jsme postupovali hlouběji do Hory. 

Bofur se zastavil a nechápavě se na mě podíval. "Proč?" zeptal se, ale poté mu to došlo. "Ty-ty jsi těhotná?" řekl tak tiše, jak jen dovedl. 

Jen jsem přikývla a dala ruku na malou vybouleninu na svém břiše. "Jsem. Jenže je tady jeden problém. Nevím jestli s Kilim nebo Legolasem. Proto musím zůstat naživu ještě šest měsíců. Musím vědět, čí je to dítě. Musím," zamumlala jsem a sklonila hlavu k zemi. 

Bofur se zhluboka nadechl. "Tak se s nimi rozloučíš a pak tě odtud dostaneme. Dáin nesmí zjistit, že jsi těhotná. Pokud by to zjistil, zabil by tebe ale i to malé. Další důvod k tomu, abys okamžitě odjela. Už jsme tady," řekl nakonec Bofur a zastavil se před zlatými dveřmi. "Mám tam jít s tebou?" zeptal se ještě, než otevřel dveře.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nemusíš. Zvládnu to," odpověděla jsem a pokývala hlavou na znamení, že může otevřít. 

Bofur dveře otevřel a já pohlédla dovnitř. Téměř na prahu jsem se skácela k zemi. V místnosti byly tři podstavce, na kterých ležela tři mrtvá těla. Thorin II. Pavéza, jeho synovec Fili a hlavně on. Kili. 

Donutila jsem vlastní nohy udělat několik kroků směrem ke Kiliho tělu. Poklekla jsem u hrobky a po tvářích se mi začaly koulet obrovské slzy. "Kili..." vzlykla jsem a pohledem hypnotizovala jeho klidnou tvář. Byl to posmrtný klid, který najdete po opuštění tohoto světa. Přišlo mi, že jsem v tu chvíli přišla o všechno. 

Zakryla jsem si ústa rukou, abych aspoň trochu mírnila vzlyky, ale nejde to. Přeji si jen jedno. Být zase s ním. Musím za ním. Hned! 

Roztřesenou rukou jsem si sáhla na záda a vytáhla z pochvy dýku. "Za chvíli budu u tebe, Kili," zašeptala jsem, natáhla před sebe ruku s dýkou a vrazila si ji přímo do srdce. 

"TAURIEL!" zaječel Bofur a vrhl se ke mně. Už jsem jeho hlas slyšela z velké dálky, takže ke mně skoro nedolehl. 

"Už jdu, Kili," zasténala jsem naposledy a už jen cítila, jak moje oslabené tělo padá k zemi. 

  ✞   

Ucítila jsem něco mezi dračím ohněm a ledovým vichrem. Otevřela jsem oči a před sebou uviděla někoho, koho jsem už nikdy neměla spatřit. 

"Kili?" vydechla jsem překvapeně a zahleděla jsem se mu do těch tmavě hnědých očí. 

Kiliho tvář se rozjasnila upřímným úsměvem. "Ahoj, Tauriel. Jsem rád, že tě konečně zase vidím," řekl a mně se v břiše rozlétli motýlci štěstí. 

Zarazila jsem se, když jsem si něco uvědomila. Já jsem zabila dítě. Nevinné dítě, které mohlo žít! 

Kili si musel té změny všimnout, protože se ke mně sklonil. "Copak se děje, Tauriel?" zeptal se a pozorně si mě prohlížel. 

"Zabila jsem ho!" vyjekla jsem hystericky a po tváři se mi začaly kutálet slzy. 

Kili jen zavrtěl hlavou. "Nezabila, Tauriel. Ty jsi těhotná nebyla. Vím to, protože to bychom tu věděli," řekl tiše a spojil naše rty v jedno. 

Konečně jsem se dočkala. Jsme oba mrtví a můžeme spolu trávit každou sekundu, která na světě uplyne. 

Dobrý večer, lidičky :)

Určitě jste se divili, proč nevycházejí kapitoly u Trianny a We are Young. Důvod je jednoduchý. Psala jsem vypravování do školy na téma Hobit, a tak mě napadlo to dát i sem :)

Snad se tohle bude líbit :D

PS. Má to cca 4443 slov bez mých keců :D :D :D

No...asi budu muset jít :D

~Jess