Ahoj!! 

Tiše jsem našlapoval ke dveřím, abych se mohl podívat na displej, kdo by to mohl být. Zděsil jsem se, když jsem viděl toho jediného člověka, kterého jsem si přál vidět ze všech nejmíň, stát před mými dveřmi. Rozhodně jsem neměl v plánu otevřít. Otočil jsem se na patě a sotva udělal krok, když najednou promluvil.

,,Vím, že tam jsi, tak proč mi neotevřeš?" nadhodil. Jako by tušil, že stojím jen kousek od dveří. 

Otočil jsem se zpět a zadíval se na obrazovku. Měl na tváři pobavený výraz. Jak typické. Stále se dobře bavil, ale byl jediný, kdo si tuhle zábavu opravdu užíval. Stiskl jsem ruce v pěst s tím, že jej nebudu nadále poslouchat a že mu rozhodně neotevřu. 

Nesmím se znovu nechat zlákat, prostě jen v tichosti počkám, až odejde, tak to bude nejlepší. Neboj se to zvládneš, pomyslel jsem si.

,,Hyungwone, na co ještě čekáš. Musíš být rád, že tu jsem, tak proč pořád otálíš?" optal se. Jeho oči mě z obrazovky propalovaly skrz na skrz a ten pobavený úsměv mě iritovala čím dál víc.

Zesílil jsem stisk tak, že jsem cítil, jak se mi nehty pomalu ale jistě zakývají pod kůži. Snad abych si tou bolesti připomněl, jakou bolest mi způsobil on.

Tentokrát jsem stihl udělat dva kroky, než se opět pokusil nakousnout mé odhodlání a trpělivost slovy: ,,Vím, že tam jsi. Budu zvonit, dokud mi neotevřeš." 

Jen jsem nad tím zakroutil hlavou. Nešlo mi na rozum, proč si tak přeje být v mé přítomnosti, když si dělá zálusk na Sanhu a nesnaží se to skrývat ani na veřejnosti. Po tomto uvědomění jsem se rozhodl jej dal ignorovat a šel si sednout do kuchyně.

,,Zvoň si, jak chceš, ale já ti neotevřu."  hlesl jsem tiše. Navíc jsem pochyboval a pravdivosti jeho slov. Vzápětí jako bych to zakřiknul.

,,Myslel jsem to vážně." zvolal hlasitě a zazvonil. Nijak než protočením očí jsem na to nereagoval.

,,Brzy tě to přejde." řekl jsem pro sebe a vzal si do ruky telefon a začal si psát s Rowoonem. Nepsal jsem mu o tom, co se tu děje. Byla to normální konverzace typu, jak se máš, co děláš a podobně. Mezitím Eunwoo stále zvonil. 

,,Snažíš se mě ignorovat? Vím, že tam jsi, tak otevři, ať už to můžeme jednou provždy ukončit." křikl s nádechem podráždění. Poslední věta mě vytočila do běla. Napsal jsem Rowoonovi, ať chvilku počká. 

Naštvaně jsem šel ke dveřím. Stiskl jsem tlačítko pro mluvení, aby mě pořádně slyšel. 

,,Jak ukončit jednou provždy? Sám jsi to ukončil, protože pro tebe jsem nic neznamenal! Vlastně žádné MY nikdy nebylo. Tak co tu ještě pohledáváš?  Proč mě prostě nenecháš, abych na tebe zapomněl? Odejdi a už se nikdy nevracej!" sykl jsem naštvaně. 

,,Tak přeci jen jsi doma. Wonnie, proč pořád mluvíš takhle? Moc dobře víš, jak to je. Nakonec mi podlehneš jako vždy." 

,,Sklapni už a prostě odejdi!" křikl jsem a křečovitě svíral ruku v pěst. 

,,Odejdu, až si promluvíme." promluvil bez náznaku ironie a pobavení...snad jako by to myslel vážně. Ne, nesmím se nechat zmást. 

,,Není o čem mluvit!" snažil jsem se těmi slovy přesvědčit sám sebe. 

Vynakládal jsem tolik úsilí, abych si uchoval zdravý rozum, ale každým jeho slovem to bylo těžší. Nechtěl jsem ho ve své blízkosti, ale mé tělo vyžadovalo opak. Moje srdce bilo jen pro něj a já nemohl přijít na způsob, jak to zastavit. Kdyby se jen pořád nevracel a sešel mi z očí, možná by se to nějak podařilo, jenže on to nechtěl dopustit. Veděl, že mě má v hrsti, a rád toho využíval, když potřeboval ukojit svou touhu. A přes to, po tom všem, co udělal, jsem se jen stěží držel, abych ho nepustil dovnitř.

,,V tom případě mi nezbývá jiná možnost..." pověděl klidně a sumál se. Viděl jsem, jak pohnul rukou. Než jsem si uvědomil, covlastně dělá, dveře byly otevřené. Zděšeně jsem se na něj díval a instinktivně jsem začal ustupovat dozadu. 

,,Řekl bych ti, aby sis změnil heslo, ale to už nebude potřeba, jsem tu naposled." pověděl a zlehka se usmál. Zavřel za sebou dveře a začal se ke mně přibližovat. 

,,Nepřibližuj se ke mně! Řekl si, že si chceš promluvit, tak mluv!" vyhrkl jsem. Stačil by jediný dotek, jediné jeho pohlazení a byl bych jeho. Takhle vypadá posedlost. 

,,Nechceš, abych šel blíž?" nadhodil pobaveně. Oh ano, opět se skvěle bavil. 

,,Ne!" křikl jsem, ale bylo to spíš tak, že jsem ořikl sebe než jeho. Potřeboval jsem si ujasnit prioritu a tou bylo nepouštět ho k sobě, abych zase neudělal tu samou chybu. 

,,It's dangerous, so I like it even more
Irrejectable beautiful lie
I even forgot myself I'm blind
I kiss you, I love your lie." 

Zpíval slova písně, kterou jsem napsal. Slova, jež mě dokonale vystihovaly. Nebyl jsem schopen na to reagovat ničím jiným než pouhým mlčením a upřeným pohledem do země. 

,,Promiň, s mým hlasem ty vysoké tóny nezní tak pěkně jako když to zpíváš ty. Zbožňuji tuhle část, přál bych si slyšet ji od tebe." promluvil. Nijak jsem nereagoval a jen dál tupě zíral do země. 

,,Vidím, že mi nevyhovíš ani v tomhle. Možná jsem to opravdu přehnal..." na chvíli se odmlčel. Unikal mi význam jeho slov, ale ani tyto zvláštní slova mě nedonutili se na něj podívat. Až když se ke mně začal znova přibližovat, jsem na něj pohlédl. Stačilo jen natáhnout ruku a dosáhl by na mě.

,,Pořád se snažíš odporovat, ale pak tě tu vidím stát v mé mikině. Kdybys opravdu chtěl zapomenout, už bys ji dávno vyhodil spolu s ostatními věcmi. Vsadím se, že sis nechal i ty ostatní. Mám ti pomoc se jich zbavit?" nadhodil a chtěl se dotknout mé tváře. 

Cukl jsem hlavou do strany. Ustoupoval jsem krok po kroku, nemohl jsem dopustit, aby byl tak blízko. Náhle se mi však podlomila noha, já zavrávoral a ztratil rovnováhu. Zachytil mě a přitáhl k sobě. 

,,Měl bys dávat pozor, kam šlapeš, nemuselo to dopadnout dobře." šeptl a ještě více mě na sebe natiskl. Jako by snad měl strach, že se mi něco stane. Podíval jsem se za sebe. Ano, kdyby mě nechytil, přerazil bych se o stůl. Ale u něj jeden nikdy nevěděl, zda to myslel vážně., neboť jeho herecké schopnosti byly zkrátka dokonalé. Vždy věděl, co udělat nebo říct. Proto jsem se od něj odtáhl hned, jak povolil stisk. 

,,Kvůli komu by to asi tak bylo? Buď řekni, co máš na srdci, nebo odejdi!" prohodil jsem ostře. 

,,Jsem tu, abych se rozloučil a konečně to ukončil." 

,,Mezi námi přeci nic není ani nikdy nebylo, tak sis mohl tuhle návštěvu ušetřit." nevěřícně jsem nad ním kroutil hlavou. 

,,Nerad se loučím jen slovy. Možná bych sem ani nepřišel, kdyby mě neiritoval ten tvůj zachránce. Uvidíme, jestli tě bude chtít i po tomhle..." poslední větu řekl tak tiše, že jsem si nebyl jistý, zda jsem rozuměl správně. Udělal dva kroky. 

,,Nepřibližuj se! Nevím, co to pořád plácáš za nesmysly, ale už jsem slyšel dost tak odejdi. Mnou se zabývat nemusíš, když máš teď Sanhu, nebo je..." skočil mi do řeci. 

,,Se Sanhou není taková zábava, přece jen mě zná, takže je těžké se k němu dostat, ale ty...ty jsi tak snadná kořist. Jsi mnou posedlý. Chceš, abych byl v tvé přítomnosti. Toužíš po tom, abych se tě dotkl, abych tě políbil, abych si tě vzal, proto se nakonec vždy poddáš. A ať už tě to štve sebevíc, nedokážeš s tím bojovat." uchechtl se. 

Ignoroval má slova a přistoupil ke mně. Měl pravdu, všechno tohle jsem chtěl, ale nejvíce jsem toužil potom, aby to alespoň zčásti cítil stejně. Jenže to u něj nehrozilo, a proto jsem se s tím snažil bojovat. 

,,I v tomhle stavu, jsi pořád tak neodolatelný." hlesl s úsměvem a natáhl ke mně ruku. Ihned jsem ji odstrčil. Pousmál se a zkusil to znovu, ale opět neuspěl. Navrch jsem mu vrazil facku. 

,,Přesně na tohle jsem čekal, teď už se nemusím držet zpátky, když jsi tak hrubý. Udělal jsi to už tolikrát, teď ti ukážu, čeho jsem schopný já." prohodil pobaveně. Chytil mě za ruku a odtáhl mě do ložnice. Snažil jsem se bránit, ale dnes jsem byl tak vysílený, že jsem jej nedokázal přemoc. Poprvé v životě jsem se ho bál. 

Hodil mě na postel a obkročmo si na mě sedl. Sklonil se ke mně a chtěl si přivlastnit mé rty.  Držel jsem je pevně semknuté k sobě. Nechtěl jsem mu to dovolit tak snadno. Byl chytřejší a rukou zajel k tomu nejcitlivějšímu místu a stiskl jej. Zasténal jsem a tehdy se dostal svým jazykem dovnitř. I když jsem neměl sílu, snažil jsem se ho od sebe odstrčit. Nepomáhalo to, ale nakonec se sám odtáhl, když nám došel vzduch. 

,,Jestli  se budeš vzpírat, bude to pro tebe jen horší." 

,,Proč už mě prostě nenecháš být? Jestli jsi mě chtěl zničit, povedlo se, tak mě prosím nech být." hlesl jsem prosebně. Slzy se mi hrnuly do očí. 

,,Neboj se, dneškem to končí, ale jelikož je to naposled, chci si to pořádně užít...takže si tě budu brát, dokud nebudeš mít dost. Ať už chceš nebo ne." prohodil jako by nic a znovu si přivlastnil mé rty. Kousl jsem ho, ale tím jsem jej ještě více naštval. 

,,Tak ty takhle?" nadhodil a chladně se na mě díval. Stáhl si pásek z kalhot a svázal mi s ním ruce. Věděl jsem, že tohle pro mě nedopadne dobře. Sundal si kalhoty a hned poté z nich vysvlékl mě. Dal mi nohy od sebe, aby měl prostor. Neměl slitování. Několikrát si přejel po údu. Následně jej nasměroval k mému vstupu a naráz pronikl celou délkou. Bolestně jsem vykřikl a prohl se v zádech. Na nic nečekal a začal tvrdě přirážet. Když jsem se pokusil bránit, akorát přitvrdil. Slzy mi volně stékaly po tvářích, ale on se stále usmíval. Stočil jsem pohled do strany, ale on mě chytil za bradu a natočil mi hlavu zpět. 

Pro tentokrát jsem mu opravdu nechtěl vyhovět, avšak neměl jsem na výběr...

Chtěl, abych se mu podvolil a já to udělal. Chtěl slyšet své jméno a já mu vyhověl v domnění, že to skončí o to dřív, ale on nepřestával. Stále si mě bral. Neměl jsem ponětí, jak dlouho to trvá, ale cítil jsem se každým jeho přírazem slabší a slabší. Nesnesitelná bolest ustupovala. Všechno kolem se točilo a na mě padaly mdloby. 

Všechny ty iluze o našem šťastném konci, všechny ty hřejivé pocity, které jsem k němu pociťoval, všechny ty hezké okamžiky, jež jsem si pamatoval rázem zmizely a s tím i mé vědomí...

O několik hodin později: 

Probudil jsem se s příšernou bolestí těla. Několikrát jsem zamrkal, abych zbystřil, ale moc to nepomohlo. Byla tma. Rukou jsem lampičku na nočním stolku a rozsvítil. Zvedl jsem se do sedu a zaskuhral bolestí. Rozhlížel jsem se po místnosti ve snaze najít svůj telefon, ale místo něj jsem našel vzkaz. Vzal jsem jej do ruky a začal číst. 

Vydržel jsi míň, než jsem čekal, ale přece jen jsem si to užil. 

Jednou ses ptal, jestli jsem ti city někdy opětoval. Lhal bych, kdybych řekl ano. Nemiloval jsem tebe, ale tvé tělo. To jediné mi taky bude chybět. 

Věřím, že po tomhle se konečně zbavíš těch hloupých citů a budeš mě nenávidět. Poslední věc, co jsem pro tebe mohl udělat. Nemusíš mi děkovat. 

Líbám tě, Eunwoo <3 

S nepopsatelným vztekem jsem zmuchlal kus papíru a zahodil na zem. Slzy se opět draly na povrch. Přitáhl jsem si deku víc k tělu a dal jim volný průchod. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem to nechal zajít tak daleko. Nenáviděl jsem ho, ale víc jsem nenáviděl sebe. Bylo mi ze sebesamotného špatně. CHtěl jsem usnout a už se nikdy neprobudit, ale ani tohle sobecké přání jsem si dovolit nemohl. Ostatní by to těžce nesli. 

Když jsem se uklidnil, opatrně jsem vstal z postele. Přehodil jsem přes sebe triko a šel najít svůj telefon. Ležel v kuchyni na stole. Odemkl jsem jej otiskem prstu. Měl jsem tolik nepřečtených zpráv od Rowoona, jako by snad tušil, že se něco děje. Než jsem mu stačil odepsat, poslal mi další zprávu, ve které mi oznamoval, že je na cestě ke mně, protože už nevydrží déle čekat. 

I když bych byl rád v jeho uklidňující přítomnosti, nechtěl jsem, aby mě viděl v tomhle stavu. Napsal jsem mu, ať nikam nejezdí, že jsem v pořádku a jen jsem vytuhl. S tím jsem telefon zamkl a položil. 

Došel jsem do koupelny. Svlékl jsem se a vlezl si do sprchového koutu. Pustil jsem na sebe vodu a postupně smyl všechny nechtěné doteky. Jak mi to mohl udělat? Ptal jsem se. Opět se ve mně mísil vztek s bolestí a slzy se též vracely. Stiskl jsem ruku v pěst a bouchl s ní do studených dlaždiček. Několikrát jsem to zopakoval. Nakonec jsem se zvedl po studené stěně až dolů. Hrdlo se mi stahovalo a hruď mě spalovala nepopsatelnou bolestí. Nevěděl jsem, co dělat, abych se toho zbavil. Myšlenka na to, se vším skoncovat se stále vracela a zkoušela mé pokušení. 

Naneštěstí jsem neměl čas se tím nechat zlákat, protože se objevil další nezvaný host. 

,,Hyungwone, kde jsi?" zaslechl jsem Rowoonovo hlas. 

,,Počkej chvilku!" zavolal jsem nazpátek a doufal, že mu přes tu tekoucí vodu nebude připadat můj tón divný. Zvedl jsem se, vypl vodu a vylezl ven. Hodil jsem přes sebe župan a zavázal jej. Než jsem vyšel z koupelny zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Musel jsem působit normálně, aby co nejdříve odešel. 

Stál v kuchyni a s nakrčeným obočím se díval na linku. 
,,Chtěl jsem si uvařit, ale nakonec se mi to nějak vymklo kontrole. Co tu děláš?" optal jsem se ho, ale než odpověděl stáhl si mě do objetí. Po chvilce se odtáhl a zadíval se mi do očí. 

,,Měl jsem o tebe strach. Psal si, že mám chvíli vydržet, ale pak už ses neozýval. Přišlo mi divné, že ten idiot odešel tak brzy, ale ještě divnější bylo, když se vrátil s tím svým samolibým výrazem. Ptal jsem se ho, kde byl, a on odpověděl, že šel někoho navštívit. Bylo mi jasné, že šel za tebou. Stále jsi neodepisoval, a tak jsem poprosil Minhyuka, aby mi dal tvou adresu, ale byl tak štědrý, že mi prozradil i tvůj kód od dveří. Měl o tebe strach, ale nebyl ve stavu, aby mohl jet se mnou." vysvětlil mi. 

Stočil jsem pohled do strany. 
,,Strachovali jste se zbytečně, jsem v pořádku. Prosím, odejdi..." snažil jsem se, aby se mi tolik neklepal hlas. 

,,Tak se mi podívej do očí a zopakuj to, pak teprve odejdu." pověděl rázně. Nevím proč, ale hrozně mě to naštvalo. 

,,Proč mi pořád rozkazujete!? Nemusím tě poslouchat! Nikoho z vás!" křikl jsem a naštvaně na něj hleděl. Až pak jsem si uvědomil důvod mého náhlého vzteku. Byl jsem naštvaný na toho parchanta ne na Rowoona, a přesto jsem křičel právě na něj. Kroutil jsem nad sebou hlavou 

,,Nechtěl jsem, aby to vyznělo jako rozkaz. Jen se o tebe vážně bojím. Poslední dobou ses choval tak divně...promiň." hlesl ublíženě.

,,Ne, já se omlouvám. Nechtěl jsem křičet. Jen je toho na mě poslední dobou moc. Ale jinak jsem v pořádku." řekl jsem a pokusil se o úsměv. Náhle se mi zamotala hlava. Rychle jsem se za ní chytil a druhou rukou jsem se zapřel o stůl. Chytil mě za ruku, se ktrou jsem si držel hlavu. 

,,To ti udělal on?" optal se. Zvedl jsem k němu pohled a setkal se s očima plné nenávisti. Tohle jsem u něj zažil poprvé. 

,,Rowoone..." hlesl jsem tiše.

,,Takže ano. Neříkej mi, že si tě..." 

,,Nechci o tom mluvit, prosím." přerušil jsem ho.

,,Toho bude litovat!" křikl zlostně a pustil moji ruku. Chtěl se vydat na odchod, ale zastavil jsem ho. Nemohl jsem ho nechat takhle odejít. Neměl jsem ponětí, proč by kvůli mě zacházel tak daleko, ale tušil, že by teď udělal nějakou hloupost. 

,,Zůstaň tu se mnou..." 

KONEC!!! 

Takový konec jste asi nečekali, že?