6. Alternativní konec

Před pár kapitolami jste četli: "Já...já...já..." nadechoval se k něčemu."Ano?" usmál jsem se a sotva držel víčka otevřená."Můž-žu tě zachránit." vzlykl."A..jak?" zeptal jsem se ho. "Mohu z tebe udělat to, co jsem já. Předat ti mé prokletí..." vysvětlil."No...já...nevím, nech mě na malou chvilku zamyslet..." špitl jsem tiše. Kdybych se nechal, byl bych s ním a žil bych. Ale byl bych...liškodlak. Tedy vzezřením monstrum.  

"Já...nemůžu být...stvůra." ani jsem si neuvědomil, co jsem právě řekl.

"S-s-stvůra?" zavzlykal a oči mu zalily slzami.
"Já jsem podle tebe stvůra?!" vyhrkl a odvrátil zrak.

"Ne, nejsi...takhle jsem to...nemyslel..." pohladil jsem ho po tváři, ale ucukl.
"Nebudu tě nutit být zrůdou..." špitl už klidněji, ale za malou chvilku znovu propukl v pláč.
"Neplač, prosím..." hladil jsem ho po hlavě, ale nepomáhalo to. Proměnil se do té třetí podoby - napůl člověk, napůl zvíře - a vzal mě na záda.
Odnesl mě do zámku, kde si mě hned převzali a utekl. Neměl jsem sílu na něj zakřičet, ať se vrátí, že jsem to tak nemyslel.
Sice jsem se uzdravil z rány i z chudekrevnosti, ale Jinxe jsem už neviděl. Uplynuly 3 roky a on se nenašel. Pátrání bylo neúspěšné, stopy žádné.
Nedokázal jsem se zamilovat. Svět zešedl a já byl stále mrzutý a dost chladný.
Jednoho dne, byl podzim a vanul chladný vítr, jsem se jel projet do lesa. Jak jsem tak šel mýtinkou, nalezl jsem liščí rodinku. Bylo to malá liška se třemi mláďaty. Byl jsem tak mrzutý, že jsem ze zad stáhl kuši a zamířil na ní. Třeba mi to zlepší náladu.
Stiskl jsem spoušť, když před šíp někdo skočil. Ně někdo, ale něco...

Uběhly 3 roky. Rozhodl jsem se žít jako liška a ne jako ,,stvůra". Našel jsem si i liščí partnerku, sice ne Liškodlačici, ale obyčejnou lišku. Narodili se nám tři malá liščátka...byl jsem na ně pyšný, protože moje rodina alespoň trochu přebila ten smutek, který ve mě byl od doby, co mě ON nazval stvůrou.
Zrovna jsem nesl k rodince čerstvě ulovenou rybu na jídlo, když jsem viděl známou  lidskou postavu s kuší, jak míří na má zlatíčka. Stiskl spoušť.
Neváhal jsme ani vteřinku. Skočil jsem před šíp a nechal ho, ať se zavrtá do mého těla. Spadl jsem o několik metrů dál, ale moje poklady byly v pořádku. Díky bohu. Opřel jsem si hlavu o zem a čekal na smrt. Trochu mě tlačil starý obojek, ale co naplat...za chvilku už nebude.

"Panebože..." vydechl jsem, seskočil z Galaxie a doběhl k lišce. Byl to Jinx. Měl obojek a stejné zelené oči.

"Co jsem ti to udělal?!" vyhrkl jsem. Z očí mi začaly téct slzy jako hrachy a kreslit na mých tvářích slané cestičky. Vytáhl jsem ho do náruče a vytáhl z jeho boku šíp.

"Omlouvám se, tak moc se omlouvám..." vzlykal jsem smutně a snažil se zastavit krvácení.
"Proměň se, prosím...Jinxi, prosím..." prosil jsem ho šeptem. Uposlechl a proměnil se. Zíral jsem, jak zmužněl. Byl z něj docela fajn mladík a ještě lepší chlap.
"Vyrostl jsi...." šeptl jsem s mírným úsměvem.

"Já vím..." usmál se.
"Já se omlouvám...nejsi žádná zrůda, to já...málem jsem je zabil, jsem sobec...sobec, sobec, sobec!" brečel jsem a tiskl své čelo na jeho. Opatrně mě pohladil.
"Nikdy jsem tě nepřestal milovat...." špitl a spojil naše rty v jeden celek.

Nevydržel jsem to. Prostě jsem to nevydržel a políbil ho. Byl to ten nejsladší polibek po třech letech. Nikdy jsem na něj nepřestal myslet, pořád jsem ho miloval. Byl v mých snech skoro pořád, už dávno jsem mu odpustil, jen jsem si to nechtěl přiznat.
"Miluji tě..." ušklíbl jsem se na něj.
"Nechci už bez tebe žít..." šeptl zkroušeně.

"Musíš na mě zapomenout." zakroutil jsem hlavou.
"Ne, to neudělám...nikdy..." vzlykal.
"Zabij mě, prosím...já tě prosím, zab mě..." začal prosit.
"To nemohu..." vrněl jsem. Síla mě rychle opouštěla.
"Prosím...prosím...prosím Jinxi..." pípl a jeho hlas se ztrácel.

"Nenuť mě, prosím..." odvrátil jsem zrak a podíval se na svou rodinu. Byli v pořádku. Rukou jsem je odehnal, kdyby náhodou něco ještě přišlo.

"Tak....to udělám já." špitl jsem víceméně pro sebe, od pasu si odepnul malou dýku a její hrot namířil proti svému břichu.

"Ne..!" vytrhl mi jí Jinx.

"Ale ano...." vzal jsem si jí nazpět a už už jí chtěl zaboudnout, když jí v poslední chvilce otočil proti sobě.
"Sakra, Jinxi!" vyhrkl jsem, když se horká krev začala vsakovat do mého trika.
"Musíš....žít..." šeptal z posledního.

"Ne bez tebe Lišáčku..." spojil jsem naše rty a zabodl si nůž do břicha.
"Blbečku..." uchechtl se do polibku a zajel mi rukama do vlasů. Promnul jsem mu ouška a klesl s ním na zem. Oba nás zakryl ocasem a stále mi hladil vlasy. Oba jsme rychle krváceli...
"Tak moc tě miluji Lišáčku..." políbil jsem ho naposledy, než přišel chlad a tma.

"Taky tě miluji Barnabáši...taky tě miluji..." šeptl jsem a zavřel oči. Uvolnění přišlo velmi brzo. Moje tělo pohltil chlad a nicota. Tohle je konec? Asi ano...20 let života...
Doufám, že moc netrpěl...

*pohled třetí osoby*

...o několik desítek let později...

Žena pocítila menší kopnutí svého nenarozené syna. Už pro něj měla i jméno. Bude ho nosit s hrdostí, je to přeci Wallere...Bude z něj jednou významný člověk a ona ho k tomu i dotlačí.
Žila v Irsku, daleko od rodného města Green Terase. Odstěhovala se už před lety, takže netušila, jak to tam teď vypadá.
Malý chlapec už chtěl na svět. Byl docela neposedný a pořád matku kopal, šťouchal, nebo sebou šil. Doslova se nemohl dočkat, až se dostane na světlo boží a uvidí mámu, tátu, přírodu,...
O měsíc později se skutečně narodil. Měl tmavě hnědé vlasy, oči jako vycházející slunka a hlas jako zvon. Odmala ho fascinovali koně a rolničky. Narodil se jako jedináček do bohaté rodiny, byla mu přidělena veškerá pozornost za cenu toho, že neznal život...
O několik tisíc kilometrů a o 2 roky později přišel na svět druhý chlapec. Malý zrzounek se zelenýma očkama byl citlivý a hodně stydlivý. Vždycky miloval zvířata a hlavně lišky. Rád slýchal rolničky.
Ani jeden netušil, že jsou spojení zvláštním poutem, které se jako smyčka stahovalo a táhlo je tak blíž k sobě. Stále blíže a blíže,....
Mladý muž, syn Wallerových se z Irska přestěhoval do Green Terase, když předčasně dostudoval vysokou školu a začal pracovat jako typický kancelářský člověk. Jeho inteligence a nasazení do práce ho vyneslo až na jeden z nejlepších postů ve firmě multimiliardáře Sebastiana Smithwooda, známého nejen v celém Green Terase, ale i ve světě.
Nadruhou stranu, zrzounek se uchytil ve svém rodném městě jako prodavač zverimaxu. Práce ho bavila a neměl s ní problémy,....
Smyčka se stahuje, osudy obou mladíků přibližují, pouto sílí,....

Ok, tak tohle byl úvod pro sequel, který začne vycházet....už brzy :D vlastně po Be my little foxie....
Tak, příští kapitola bude taková kecací, tak aby jste to věděli :D