1. Alternativní rozhodnutí - Proměnit se do člověka

Rozhodl jsem se. Proměnil jsem se do člověka a vyklouzl z neviditelného lana. Rozběhl jsem se k Barnabášovi a pevně ho objal.
"Barnabáši...omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit..." šeptal jsem tiše. Hrozně jsem se bál, že mě už nebude mít.
"V pořádku, chápu, žes se nemohl ovládat..."  špitl mi na oplátku a vtiskl polibek.
"Jak jsi věděl, že se zvládnu proměnit nazpět a uniknout?" zeptal jsem se.
"Víš, já ti lhal, jenom jsem chtěl, abys bojoval." řeknu lehce provinile, ale já ho zase objal.
"Moc hezké hrdličky, ale teď na to není čas." ozvalo se za námi a Barnabáš mě jen tak tak stihl odstrčit od sebe, když mezi nás dopadla tlapa plná drápu hodně velkého démona. Rychle jsem po zadku couval, když jsem se rukou opřel o prázdno a po zádech přepadl přes útes.

"Mám tě!" někdo mě držel. Ale nebyl to Barnabáš.

"Evo?" vzhlédl jsem.
"Podej mi ruku!" řekla s vypětím sil a jí podal druhou. Neměla dost síly, aby mě vytáhla, ale podařilo se jí mě uchytit na větev pod okrajem.
"Jseš docela hezkej jako člověk." řekla ledabyle a pomáhala mi se držet.
"Co chceš dělat?" zeptal jsem se.

"Vytáhnout tě, nechci tě tu nechat viset jako ozdobičku na stromku." prskla a pevně mě chytila za zápěstí. Nohama jsem se zapřel o kameny, které trčeli z útesu a hrabal se nahoru.
Najednou něco tlumeně vyhrkla a na mé tváři ulpěla horká krev. Podíval jsem se na ní a s hrůzou viděl, že jí nějaký démon probodl a doslova přišpendlil k zemi. Měla probodlý bok, ale rána byla příliš velká. Z posledních sil mě vytáhla nahoru. Ten hajzl mezitím někde zmizel.
"Evo!" vytáhl jsem jí do náruče. celý jsem byl od krve.
"Jdi..." špitla.
"Nejdu." odmítal jsem.
"Jdi sakra! Jdi za ním, dokud ho máš..." kašlala krev a odstrkovala mě.

"Ale já nejdu! Nemůžu tě tady takhle nechat..." vzlykal jsem.

"Panebože, jdi...potřebuje tě víc než já...stejně umírám a s tím nic neuděláš." vykašlala další krev na mou hruď.
"Evo..." prosil sjem.

"Tak jdi už..." odstrčila mě úplně a já opatrně vstal. Usmála se a tiše zopakovala slovo jdi. Pak jí úsměv ztuhnul a oči zesklovatěly - zemřela.
Dostal jsem vztek. Ohromný vztek na všechno kolem sebe. Takhle naštvaný jsem byl naposled, když umřela moje sestra. Cítil jsem, že se do mě zase vrací to zlo, od kterého jsem se před chvílí odprostil.

Viviane se po mně ohnala. Konečně sesedla z démona a udělal výpad svým kopím. Vždycky dávala přednost kopí před mečem nebo kordem. Vytasil jsem meč a provedl výpad. Vybrala ho a taky zaútočila. Neměla sice sílu jako já, ale byla neskutečně rychlá, takže když jsem měl v plánu jí zasáhnout do břicha, ohnula se v zádech a udělala dokonalý most. Zvedla se přes stojku a uculila. 
"Že bys zapomněl? Jsem přeci bývalá gymnastka." ušklíbla se a provedla výpad. Zastavil jsem ho a přetlačoval se s ní. Naše obličeje byli u sebe pouhý kousek. Oba jsme na druhého cenili zaťaté zuby a po čelech nám tekl pot.
"A tys snad zapomněla?!" štěkl jsem a odmrštil jí 3 metry vzad.
"Mám sílu, podstupuji tvrdé tréninky když je nutno." doplnil jsem myšlenku a otřel si meč.
"Pche..." oddechovala zmoženě a rozběhla se na mě, že zaútočí. Než ale stihla cokoliv udělat, skočil mezi nás Jinx, zase v podobě napůl člověk-napůl  zvíře a na oba vrčel. Jeho oči nebyly krásně zelené, jako hrášek nebo jarní louka. Byli černé, celé černé jako půlnoc.
"A do háje..." zaklel jsem si pro sebe a pomalu položil meč na zem. Věděl jsem, co to je za stav. Vrčel a prohlížel si mě.

"Já jsem s tebou..." řekl jsem pomalu a zvedl prázdné ruce, aby viděl, že nemám už žádnou zbraň.
"Nenene, já jsem s tebou. On je tady to zlo." ozvala se Viviane, která evidentně taky věděla, o co tu jde.
Jinx byl ve stavu naprostého odtržení. Teď se neovládal už vůbec, byl to démon. Dlakům se velmi často stává, že vlivem nějaké události propadnou zlu, nebo přímo Peklu, a stanou se z nich démoni. Jejich srst vypelichá, oči začnou žhnout jako uhlíky a drápy se zvětší. Začnou být šílení po krvi a mase. A já nechci, aby z něj byla velké vraždící monstrum. Chci, by z něj byl můj maličký Lišáček.
Jinx se otočil na Viviane. Z tlamy mu kapaly sliny a dopadaly na zem jako sliz.
"Lišáčku...věř mi, že já jsem ten pravý...Věř mi, prosím..." zkusil jsem ho pomalu svést na svou stranu.
"Kdepak...jeho bys časem omrzel jako já, ale mě ne. Byl bys můj princ zla..." zkoušela to Viviane. Udělal krok k ní a á jen nasucho polkl. To není dobré, už je zle.
"Chce si z tebe udělat límeček na kabát, to chceš?" vyhrkl jsem rychle a Jinx stočil svou pozornost na mne.
"To byla jenom legrace, nic víc...ale ty jsi pravý král a já ho z tebe udělám..." snažila se.

"Lišáčku..." šeptl jsem, když se pomalu vydal k ní.
"Tak si jdi! Fajn!" vyhrkl jsem bolestně. Z očí mi crčely slzy, když jsem ho viděl blížit se k ní.
"Jinxi, věř mi to nebo ne, ale já tě miluju a nikdy bych ti neublížil. Miluju tě od okamžiku, co jsem si tě vzal poprvé do náruče. Měl jsi ty nejkrásnější oči, co jsem kdy mohl vidět..." teď už jsem brečel. Brečel jsem jako holka.
"Vždycky jsem tě měl rád a omlouvám se, že jsem tě tak podvedl s touhle vochechulí...Nikdy jsem ti nechtěl ublížit..." pokračoval jsem ve svém monologu.
Stočil ke mě svou pozornost a sledoval mě. Jedno oko měl zelené a zalité slzami a druhé černé se začínajícím plamínkem zla.
"Už ti nikdy neublížím, slibuji. Slibuji ti, že tě nikdy neopustím. Nikdy...protože tě stále miluji..." vzhlédl jsem k němu a slabě se usmál.
"Zab ho..." řekla Viviane.

Tady to utnu :D počkejte si na alternativní konce :P Bude jich celkem 6, označený kódy (například AK1, AK2, apod.). Každé rozhodnutí má 2 (rozhodnutí jsou 3).