2. Alternativní rozhodnutí - Proměnit se na lišku
5. Alternativní konec

Před pár kapitolami jste četli:

  "Utíkej Jinxi!" zavolal Barnabáš. Mám na výběr - myslím, že bych se už zvládl proměnit, ale na co? Člověk či liška? Musím myslet rychle, nebo toho budu litovat...  

Proměnil jsem se na lišku, vyklouzl z toho divného, neviditelného lana a pádil k Barnabášovi. Chytil mě do náručí a objal.
"Mám tě..." šeptl. Spokojeně jsem zavrněl a olízl mu tvář.
"A teď vypadnem, ano?" usmál se, pískl na prsty a zvedl se. Vlezl jsem si mu zase za krk, jak jsem měl dlouho ve zvyku. Barnabáš jedním švihem mečem od nás odrazil několik démonů a rychle se vyhoupl do sedla Galaxie, která ani nezastavila.

Pobídl jsem klisnu a ta tryskem vyrazila mimo vřavu.
"Brzy budeme v pořádku Lišáčku, to ti slibuju." šeptl jsem a zabejčil se, že z toho nás dva vysekám, ikdybych měl přijít o končetiny nebo čest.
Galaxie běžela krokusy jak nejrychleji jen mohla a já si koutkem oka všiml, že nás Viviane na tom svém přežraném praseti - či co to bylo, já nevím - samosebou pronásleduje.

Viděl jsem, že nás pronásleduje a bál jsem se. Bál jsem se, že mu něco udělá, což nechci. Nesnesl bych, že by se takhle obětoval a pak bych přežil jenom já. Pevně jsem si jeho kabát sevřel tlapičkami a v duchu se modlil, aby to dobře dopadlo. Nechci ho ztratit.

Pobízel jsem stále víc a víc Galaxii, ale nebylo to nic platné. Ač byla rychlejší než vítr, démon jí doháněl. Neměl jsem moc věcí na výběr, tak jsem zvolil metodu kličkování. Strhl jsem otěže prudce vlevo a mířil přímo tak k menšímu lesíku. Démon neměl moc problém zabočit taky a následovat mě, ale nabrali jsme alespoň trochu času. V lese jsem kličkoval mezi stromy co nejvíce mi dovolovala Galaxie a moje rovnováha. 
"Útes!" vyhrkl jsem, když jsem si včas všiml nečekaného problému. Prudce jsem stál otěže k sobě, Galaxie si při brzdění sedla na zadek a kopyty dělala dlouhé, hluboké rýhy do země. Jen tak tak, necelé dva metry před jistou smrtí, jsme konečně zastavili. Rychle jsem vytasil meč, sundal Jinxe z ramenou a sesedl z udýchané Galaxie. Postavil jsem se před Viviane a toho jejího démona.
"Chceš bránit toho chcípáka a toho osla? Pff.." rýpla si do mě a já jen pevněji sevřel rukojeť meče. Sesedla a šla pomalu ke mě svým svádivým krokem. Dřív mě vždy odrovnal, ale ne teď.
"Zničím tě stejně, jako má matka tvého otce..." zasyčela, zamračila se a natáhla před sebe ruku. Nechápavě jsem jí sledoval, když najednou.

"Ááááu!" dostal jsem ze sebe. Mého těla se zmocnily nehorázné křeče, zase jsem se dostával pod moc té čarodějnice. To nesmím dopustit. Mohl bych ho zabít...A to neudělám. Začal jsem s tím bojovat, potlačovat to v sobě. Zabejčil jsem se, třásl se a jenom kňučel.
"Lišáčku!" vrhl se ke mě Barnabáš, ale já na něj zavrčel a pokusil se ho kousnout. To už nejsem já! Nesmím mu ublížit. Prostě nesmím. Zvedl jsem se a pomalým, roztřeseným krokem se vydal k útesu. Skoro jsme už ani přes tu temnotu neviděl, ale stále jsem bojoval. Bojoval jsem za vlastní smrt.
"Jinxi!" volal mě, ale já nereagoval.
"Vidíš? Já mu jen dávám sílu, to on jí obrací v sebevražedné sklony!" smála se ta ženská a měla pravdu. Když jsem stál na kraji útesu a díval se dolů, uteklo mi několik slz.
"Jinxi! To nedělej!" vrhl se ke mě Barnabáš, ale já ještě blíž popošel ke srázu. Viděl jsme v jeho očích slzy, smutek, nechápavost, překvapení a plno jiných, smutných emocí.
"O-o-mlou-vá-á-á-m-m-m...s-e-e-e-e...." dostal jsem ze sebe a vrhl se dolů. Bylo to jen tak tak, protože v letu jsem se proměnil do té odporné, poloviční podoby a začal sebou škubat jako šílený. Pak náraz a nic. Temnota. Vůbec nic...

"Jinxi!" nestihl jsem ho chytit a jen bolestně sledoval, jak ho pohltila stříbřitá voda. Pak vyplaval. Byl zase člověk...Jeho zrzavé pramínky byly nasáklé krví, ouška měl také od krve a ocas..panebože, ten ocas...byl zničený.
Z očí se mi vyvalily litry slz. Spustil jsem a rozbrečel se.
"Jsi tak slabý a bezmocný..." hladila mě Viviane. Navalil se do mě vztek. Popadl jsem ve vteřině meč a probodl jí. Vyprskla na mě krev a nevěřícně sledovala.
"Nenávidím tě..." špitl jsem a shodil jí z útesu.

*o několik desítek let později...*

Pozoroval jsem stříbřitou hladinu jezera. Stál jsem tu každý rok v ono smutné výročí. Tak moc mi chyběl...Vyrazil jsem na hřbitov. U jednoho maličkého, skromného hrobečku, který byl přesto neskutečně krásný, jsem se zastavil a prsty, potaženými zašedlou kůží, jsem přejel po náhrobní desce, do které byla vytepaná jeho podoba - jak lidská, tak ta liščí.
Od jeho smrti se mé srdce změnilo na ten stejný led, jakým bylo předtím. Nikdy jsem se nezamiloval, neměl potomky,...teď mi je 75, mám život za sebou. Většinu jsem strávil nad zvelebováním nového města, které nastoupilo namísto Dínaje, který lehl popelem. Bylo to přepychové město, rychle s rozrůstalo a nabíralo den ode dne na své kráse a hodnotě.
Vím, určitě by nechtěl, abych takhle smutnil po zbytek života, ale jinak to nejde. Jeho ztráta mě zdrtila. Nejdřív zemřel on, několik týdnů po něm i Galaxie. Pak Peter. Zůstal jsem sám, samotný, jediný a opuštěný. 
Nebylo noci, kdy bych nemyslel na jeho krásné tělo, přátelskou a hravou povahu, jemná ouška a hebounký ocásek. Nikdy jsem nevynechal ani jeho lásku a vášeň, se kterou mě vzrušil víc, než kterákoliv jiná žena kdykoliv v mém životě. Od té doby jsem držel celibát a to dost přísný, ikdyž...nejsem andílek, občas mě ty vzpomínky rozrušily vzrušily natolik, že jsem si prostě musel ulevit. Nikdy jsem nemyslel, že takhle ukončím rod Darkheartů, bez potomka, bez jediné příčiny, vlastně jenom z mé sobeckosti, ale už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Možná...je to takhle lepší. Jednou bude Green Terase, město, které vyrostlo na ruinách Dínaje, ovládat ještě mocnější rod, než ten můj.
Zmožen jsem se vrátil na zámek a začal sepisovat svou závěť. Cítil jsem, že už se poslední zrnko v mých přesýpacívh hodinách života právě dostalo k ostatním. 
Veškerý svůj majetek jsem dal Green Terase - když už nemám dědice, dám vše do města, to tu bude ještě dlouho, dlouho po mé smrti. Jakmile jsem odložil brk a vstal, zatočila se mi hlava a já spadl na zem. Poslední moment, který jsem viděl, byla jasná, oslepující záře a jeho tvář. Usmíval se. Byl v pořádku.
"Lišáčku..." špitl jsem a zavřel oči. Pocit uvolnění projel mým tělem jako vlna tepla, když se napijete v zimě teplého čaje. Konečně, budu s ním...

Abych pravdu řekla, u tohohle konce jsem se sama rozbrečela :( jo, jsem divná, rozbrečí mě vlastní knížka :/ :D
Každopádně, právě na tento konec bude navazovat sequel "Renember me for centuries", tak si ho rozhodně nenechte ujít ;)
Těším se na vás u další kapky, btw: kód dobrých konců je "AK-246" a kód špatných je "AK-135"