Instinktivně jsem si chtěl vzít Jinxův obojek, ale nenahmatal jsem ho. Šel jsem zkontrolovat i oblečení, co jsem měl včera, ale nebyl tam. Musel jsem ho ztratit při cestě domů nebo mi ho vzala Viviane.
Ač jsem obojek neměl, měl jsem informace o Liškodlacích. Zjistil jsem toho dost, abych si toho svého odchytil, "vyléčil" a dovedl domů.
"Pane? Co chcete dělat?" zeptal se mě Peter, když viděl, že se oblékám.
"Chci si jít odchytit svého Lišáčka." řekl jsem naprosto klidně a šel pro Galaxii. Nechal jsem jí dát pouze obyčejný postroj a nasedl. Pobídl jsem jí a rozjel se do lesa. 

Potloukal jsem se kolem ostatních, spíš pokukoval po svých ,,přátelích". Byli tu hlavně démoni, ať už úplně maličký jako slepice, kočka nebo králík, nebo takový střední, o velikosti psa nebo prasete, až po takové macky o velikosti krav nebo medvědů. Dlaků, jako já, tam bylo pomálu, možná 15 nebo 18, ale ne víc, než 20. Byli to hlavně Vlkodlaci, ale setkal jsem se i s jiným Liškodlakem. Byl to vysoký, už na první pohled vychytralý podvodníček. Měl jedno oko slepé, ostrou, nehebkou srst jako sláma. Byli tu i dva Medvědodlaci a potkal jsem asi jedno z nejvzácnějších prokletí. Byl to sněžný irbis, mladá žena, která tu asi také byla proti své vůli. Odvodil jsem si to spíš sám, protože stejně jako já nepromluvila ani slůvko. Třeba taky nemohla a byla odtržena od svých nejbližších...
Zasáhla mě ale hrozný myšlenka - co když je na mě Barnabáš za tohle naštvaný? A už mě nemá rád a nechce mě vidět...

Pomalu jsme se blížili k oné mýtině. Sice tam ještě nemám být, ale bez Jinxe odmítám bojovat. Je jako můj talisman...
Stáli jsme na louce plné krokusů fialové barvy. Byla rozlehlá, táhla se až k obzoru. Bylo to moje tajné místo, našla ho prý má matka, ukázala ho poté otci a někde tady jsem byl údajně počat. A právě tady jsem se zamiloval do Viviane a posléze i Marion. A tady bych chtěl být teď s Jinxem, ať to stojí co to stojí.

Ta irbiska přišla ke mě. Měla hluboké, modré oči, které si mě prohlíželi.
"Ty jsi tu z nevlastní vůle, da?" řekla s těžkým ruským přízvukem.
"A-ano-o." vykoktal jsem s obtížemi. Pozorovala mě.
"Neumíš se ovládat." zabručela a kolenem mi vrazila přímo na citlivé místo mezi nohami. Bolestně jsem zavyl a chtěl jí vrazit pěstí, ale chytila jí ve své dlani, jako bych byl pomalý jako jarní větřík.
"Jsi hrozně slabí. Umřeš během pár minut." řekla mi klidně.
"Já-á ne-nech-ci u-umřít-t." zabručel jsem pohotově. Tak asi nikdo nechce umřít, no ne?
"Tak trénuj. Když neumřeš, neumře ani ten tvůj kralevic." řekla tvrdě a odešla.
"Počkej!" rozvázal se mi jazyk a já už mohl mluvit, jak jsem chtěl. Tělo ale bylo stále napůl paralyzované.
"Co chceš?" otočila se.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se lehce zoufale.
"Eva. Nevím jak dál, prostě Eva." řekla klidně a odešla. Cítil jsem se lépe, protože jsem nebyl sám. Teda, nevím, jestli Evu považovat za kamaráda, ale...už to není samota.

Lehl jsem si do květin a nasával jejich vůni. Nějak na mě dolehlo strašně moc emocí a já se rozbečel. Nikdy jsem jen tak neplakal, jenom když jsem měl důvod, ale teď...hrály si se mnou moje city. Ztratil jsem všechny, co jsem miloval. Moje skutečná matka zemřela při porodu, můj otec o 12 let později, macecha - ikdyž jsem jí ze srdce nenáviděl - rok po něm, Viviane spadla ke zlu, Marion je pravděpodobně mrtvá a teď se mi někde zatoulal i Jinx...
Je mi vůbec souzeno někoho milovat? Můžu být vůbec šťastný?
Zavřel jsem oči a uklidňoval svou mysl myšlenkami na toho malého rošťáka. Jak jsem si ho vzal, jak mi zdemoloval ložnici,...jak jsem ho podrazil s Viviane...ale jak jsem se do něj i zamiloval...tak hebké rty, dokonalé tělo...jeho úžasný hlas a to sténání, které vzrušením vydával. Neodolal jsem a nechal svoje tělo, ať se pohrouží do těch vzrušujících lechtivých vzpomínek. Žena už pro mě neměla cenu jako sexuální partner. Jenom a jenom můj Lišáček a pokud ho ztratím, už nikdy se nezamiluji. Nikdy...
Cítil jsem, jak do mé krve proudí vzrušení. Moje srdce divoce bušilo, dech se mi zrychlil a já se mohl sotva nadechnout. Vsugeroval jsem si na malou chvilku jeho přítomnost, že když jsem otevřel oči, zdálo se mi, že leží u mě a hladí mé tělo. Usmíval se a byt tak realistický...
Vztáhl jsem po něm ruku a chtěl se ho dotknout, ujistit se, že tu je, ale dlaň prošla přeludem. Halucinace zmizela a já byl zase sám. Z očí mi utekla osaměla slza, po tváři mi skanula na rameno a po něm na zem, kde se vsákla do země pode mnou. Několik dalších jí následovalo. Cítil jsem nevýslovnou samotu, odloučenost, prázdnotu...jako bych už to nebyl já, silný kníže a pán Dínaje a okolí, Barnabáš Adam Darkheart z Dínaje, ale pouze vzduch, přelud, vize, sen někoho jiného. Měl jsem pocit, že se každou chvílí vypařím jako ranní mlha nad lesem. S polohlasným výkřikem Jinxova jména jsem se znovu rozbrečel a prosil nebesa, aby mě buď vzala k sobě, nebo mi ho vrátila. Sliboval jsem hory doly černý les, ale nic. Nikdo mě neslyšel. 
K večeru jsem vstal a šel si pro Galaxii, kterou jsem přivázal v lese k větvi.
"Půjdem domů holka..." špitl jsem a nasedl. klidně se rozešla sama k domovu a nechala mě, ať si na ní lehnu a zabořím obličej do její voňavé srsti. Voněla jako seno, sláma a stáje.
Trvalo dlouho, než jsme došli domů. Rychle jsem se najedl a zapadl do postele. Neměl jsme na nic chuť, prostě to pro mne ztratilo význam. Sotva jsem snědl večeři...

Už zítra prý budu muset bojovat s Barnabášem. Zítra, za úplňku, kdy bývají Dlaci v plné síle. Kdy ho prý zabiju. Kdy se prý stanu legendou. Nechci nic z toho. Upřímně, teď bych si přál Barnabáše nikdy nepotkat. Ušetřil bych tam nejen sebe od trápení, ale i jeho. A hlavně jeho. Eva, která se mě tady ujala, už spala a já zíral na hvězdy. Tak nějak jsem si zvykl na svou neovladatelnost těla. Teda, neovladatelnost. Už jsem se zvládal ovládat, ale ne se například zvednout a utéct pryč, prostě ve mě bylo něco, co mě drželo.
Přemýšlel jsem o zítřku. Kdy budu vrahem své lásky...

Omlouvám se za takové vylévání srdéčka Barníka, ale musela jsem :D Jinak, v další kapitole nás čeká první rozhodnutí :3
Pokud nevíte, co má Kiruša v plánu, vysvětlím: Jednoduše jsem milovnice alternativních konců a abych jich bylo co nejvíce (bude jich 6) tak jsem musela udělat dvě dějové linky - tedy rozhodnutí, ze kterého vedou 2 cesty. Nejprve se vydáme po jedné a poté se vrátím ke druhé, tak abyste nebyli zmatení :D samozřejmě tam překopíruju zčásti nějaký úvod proto, abyste byli v obraze kulíšci :3