"Tak...d-dobře..." souhlasil a já ho šťastně políbil. Potom jsem mu začal pěkně pomalu stahovat kalhoty. 
"P-proč to ch-chceš udělat?" zavzdychal, když se mi předvedl v plné velikosti.
"Chci tě činit šťastným..." políbil jsem ho na špičku. Prohnul se v zádech a držel svoje steny dost na uzdě. Když jsem byl mladší, často jsem se potloukal kolem domu jednoho muže, který si často dělal dobře s cizím mužem. A tak jsem už věděl nějaké základy.
"Ji-Jinxi..." vzdychal. Mučil jsem ho pomalým tempem, letmými polibky a občas jsem ho olízl po celé délce. Samozřejmě jsem neopomenul ani jeho varlata. Pak jsem pomalu pojmul celou jeho délku do pusy. Pravda,dalo mi to zabrat s dávicím reflexem, ale touha to přebila. Samozřejmě jsem začínal mít i svůj osobní problém, ale tajil to.
"Já...u-už...bu-budu..." zasténal a chtěl se ode mě odtáhnout, ale já mu to zabránil. Chytil jsem ho za ruce a naposledy ústy přirazil. S tlumeným výkřikem se mi udělal do pusy a já vše poslušně spolykal a ještě ho olízal do čist.
"To...tos nemusel..." usmál se a klesl na bok. Zakryl jsem ho.
"Musel..." přitulil jsem se a klidně usnul Už jsem byl spokojený.

Když usnul, natáhl jsem si nazpět svoje kalhoty a ještě chvilku ho hladil, ale pak přišel čas jít. Políbil jsem ho na spánek a tiše se vytratil. Nechtěl jsem ho tam nechávat, ale je to pro jeho dobro. Bylo okolo desáté večer, tak jsem šel rovnou spát.
Ráno jsem byl vzbuzen svým generálem, že se démoné skutečně stáhli a neútočí. Povzdechl jsem si a posadil se. Vzpomněl jsem si na včerejší večer a zachichotal se jako malá holka když jí dá kluk květinu. Měl jsem tváře rudé jako rajčátka a hned jsem se rozhodl jít za svým miláčkem. Doufal jsem, že už za pár dní touhle dobou bude klid a budeme spolu, svobodní a šťastní.
Rychle jsem se oblékl a svižným krokem zamířil do sklepení...

*o několik hodin dříve*

V noci mě vzbudil chlad. Byl jsem zase sám, Barnabáš odešel, když jsem spal. Posadil jsem se a protáhl. Byla tma a noc, ale já byl vyspalý. Když jsem uslyšel zvláštní zvuk, zastříhal jsem ušima. Rozhlížel jsem se, odkud to jde. Bylo to nějaké vytí, ale nevím jaké.
Čím více se zvuk přibližoval, tím více jsem cítil, že přestávám ovládat své tělo.
"Volání rodu..." zabručel jsem pro sebe trochu zděšeně a snažil se ovládnout, ale bylo pozdě. Křeče, které nyní vládly mému tělu, mě donutili postavit se. Moje tělo začalo rychle porůstat hustou srstí zrzavou jako ta liščí. Bál jsem se, co se to se mnou děje...Moje tělo byl protáhlé, přesto velmi podobné zvířecímu. Jenom jsem stál na zadních a třásl se.  
Moje mysl byla zatlačena Voláním dozadu a mohla pouze sledovat, jak tělo bez nejmenších potížích proráží kovové dveře a pádí po čtyřech do noci lesa.
Doběhl jsem na jakousi mýtinku. Choulil jsem se v rohu temna - moje mysl byla pohlcená zlem. Alespoň, když jsem teď pryč, neublížím Barnabášovi...
"Mhmm...nejsi ty náhodou ta opelichaná liška od knížete?" oslovil mě známý ženský hlas. Nic jsem nedělal, jen pozoroval, jak se ke mě blíží na zádech velkého černého monstra o velikosti medvěda. Byl to ten stejný, co nás srazil před několika měsíci ze saní do srázu. Vrčel, z tlamy mu kapaly sliny a vypalovaly do země horké stopy. Nasucho jsem polkl.
Žena se přiblížila a vrazila mi facku, až jsem spadl na zem.
"Jsi jen bezcenná, odporná věc..." odplivla si na mě a pomalu kroužila kolem.
"Nenechala bych si tě přivolat, kdybych pro tebe neměla úžasnou práci..." mluvila už klidněji, až honosně jako by mi svěřovala život celého města Dínaj do mých rukou.
"...Budeš to totiž právě ty, kdo zničí Barnabáše." sklonila se ke mě a dlouhým kopím mi pozvedla bradu. Začal jsem vrčet. Nebylo to nesouhlasné ani výhružné vrčení. Bylo totiž souhlasné.

"Pane?" Jakmile jsem dorazil do sklepení, čekal mě šok. Dveře od Jinxovi kobky byly vylomené ohromnou silou, okolo postávalo několik vojáků.
"Co se tady stalo?" zeptal jsem se nechápavě. Že by ho našli...?
"Je nám to líto..." mumlal jeden voják. To mě naštvalo. Zamračil jsem se, trochu vycenil zuby a ve vteřině ho popadl pod krkem. Měl jsem sílu, nejenom díky výšce skoro 198 cm, ale i díky tvrdému tréninku, který jsem jednou za čas podstupoval, abych si udržel svaly ve formě. Natlačil jsem ho na zeď a začal prskat:
"Co se tady stalo?! Kde je můj Lišáček?!"
"P-Pane...j-já ne-ne-nevím!" dusil se voják.
"Barnabáši..." někdo mi položil ruku na rameno. Otočil jsem oči a viděl Petera. Znal jsem ho odmalička a on věděl, že mám tyhle cholerické záchvaty vzteku od smrti otce.
"Hmm..." pustil jsem vojáka a uklidnil se trochu.
"Musel utéct sám. Je to divoké zvíře, nemůžeš se divit..." šeptl mi a objal mě. Nechal jsem se. Petera jsem bral jako otce, teda...spíš něco mezi otcem, strýčkem a dědou.
"Půjdu ho najít." řekl jsem a vykročil ke schodům.
"Riskuješ. Musel mít velkou sílu, když tohle vyrazil." věděl jsem, na co naráží. Aby nabral dostatečnou sílu, musel jít do třetí podoby - něco mezi člověkem a zvířete, vlastně nejsilnější forma Dlaků. A takovou může nabrat až poté, co alespoň jednou uslyší Volání rodu...Místo pro svou klisničku jsem zamířil do jídelny, kde stále ležel na stole Bestiář Dlaků. Nalistoval jsem si Liškodlaka a pohroužil se do čtení.

Ale já to nechci udělat! Nechci ho zabít! Prostě ne! Několik vlkodlaků mě popadlo a někam táhlo. Tělo se nebránilo, ale mysl se bouřila jako příliv. Nechtěl jsem nikam. Nechtěl jsem nikomu ublížit... Ztratil jsem pojem o tom, kam mě vlastně vlečou, prostě jsem se nechal táhnout. Hodili mě do nějaké jámy a vršek zakryli listím a větvemi. Seděl jsem na zemi klidně a vyrovnával se s tím, co jen budu dělat. Svoje tělo ovládat nemohu. Došlo mi, že jakmile jsem jednou uposlechl Volání, už se mu nevymaním.
Musel jsem usnout, protože mě vzbudili ti stejní vlkodlaci jako mě sem hodili včera. Chtěl jsem křičet, řvát a bránit se, ale místo toho jsem vylezl ven a šel klidně s nimi, jako by to bylo normální.
"Tohle se vem." hodila mi velitelka - nevím, jak se jmenuje, prostě jí budu říkat Velitelka - obojek. Poznal jsem ho, byl můj.
"Barnabáš si ho chtěl vzít, ale nenechala jsem ho. Tak nějak tohle budeš potřebovat víc." uculila se. Nasadil jsem si ho. Kdybych mohl, propukl bych v pláč. Tohle bolelo. Zabiju ho jako mazlíček, ne jako neznámý Dlak či démon...