Ani nevím jak, ale usnul jsem. Zdál se mi divný sen. Po probuzení jsme ho stejně zapomněl. Myslel jsem si a doufal, že se probudím vedle Barnabáše na posteli a všechno bude v pořádku, ale ne. Stále jsem byl v té blbé kopce. Přemýšlel jsem, jak se odsud dostat. Dveře ani okno nepřipadalo v úvahu, stěny vypadaly pevně. Neměl jsem moc šancí, jak ven a tak jsem se smířil s tím, že tu asi budu vegetit, dokud se nějakým zázrakem nebesa neslitují a nepropustí mě ven. Co asi teď dělá Barnabáš...?

Jeden démon po mě skočil a zakousl se mi do ramene. Adrenalin moje tělo už víceméně ovládal a tlumil bolest, takže jsme ho jen odtrhl a hodil pryč. Ty bastardi se prostě nevzdají...
Dostal jsem se před kostel, kde byl trochu klid, takže jsem si otřel meč. Byl od nějakého černého slizu z červů a bylo to dost odporné.
"Ale, ale..." ozval se za mnou pobavený ženský hlas.
"Ty..." zavrčel jsem a připravil se k boji.
"Vždycky jsi byl tak hloupý a naivní..." posmívala se mi. Nesmím se nechat vyprovokovat. Seděla na jedné z těch velkých černých stvůr a pohrávala si s něčím.

"Víš..." začala posměšně. Zároveň s tím roztočila nějaký kruh kolem prstu a točila jím kolem dokola.
"Vždycky jsem si přála jen pár věcí, až tak jsem skromná. Chtěla jsem vždy kožich s liščí kůží a tvé utrpení. Nu, jak vidím, ty mi dáš oboje..." uchechtla se a hodila mi onen kroužek. Byl to kožený obojek s plíškem.
"Knížecí liška, není to tak?" přečetla za mě a s démonem se pomalu začala přibližovat. Galaxie znejistěla a začala se trochu vzpírat být blízko té slizké věci černé jako noc.
"Viviane..." sykl jsem na ní a obojek si schoval.
"Ta tvoje opelichanost není sice tak dobrá na krásný límeček, ale lepší než drátem do oka. A při pomyšlení, že ty uvidíš, jak ho pomalu stahuju z kůže...mhmm" byla už u mě a kroužila kolem.
"To neuděláš. Nedovolím ti Jinxe zabít. Chceš mě, ne?" vrčel jsem. Při pomyšlení na jeho hebounký kožíšek, ouška a ocásek na jejím krku se mi zvedl žaludek.
"Mhmm...to je pravda. Proto tě vyzývám do boje." řekla vesele.

"A tohle je podle tebe co?" strhl jsem si z ramene další černou potvoru a mrštil jí k zemi.
"Hmm, co třeba pozvánka? Potřebovala jsem tě oddělit od toho prcka a jak tě znám, zase budeš přehnaně opatrnej. Navíc vím, že by mohl uposlechnout Volaní rodu..." mumlala pro sebe a mě teprve teď došlo, jak mě přesně zná. S hrůzou se mi stáhly zorničky.
"Proto - teď se stáhnu a tys jakože vyhrál, ale pozítří tě očekávám na naší mýtině. Klidně si vem armádu, ale nebude ti k ničemu. Mám totiž silné spojence...ani bych se nedivila, kdybych mezi nimi zahlédla i toho tvýho chcípáka..." byla nebezpečně blízko u mě. neměl jsem na výběr, jinak je neporazíme.
"F-fajn..." povzdechl jsem si. Slib skutečně splnila a já jen vyčerpáním a stresem omdlel. Pamatuju si jen, jak jsem spadl z Galaxie na zem a nic víc...

Neskutečně mě to štvalo. Už jsem nebyl smutný, ale spíš naštvaný. Nevěděl jsem co se děje, ani proč jsem tady zavřený. Najednou jsem něco zaslechl. Jakoby...volání...
"...Je jen v bezvědomí, je v pořádku..." hlas patřil lékaři.
"Měli bychom ho odnést do jeho komnat." ozval se hlas jedné dvorní dámy.
"Počkejte! Probírá se!" ozval se veselý hlas někoho cizího. Dál jsem nic neslyšel, jenom rychlé kroky ke mě. Vyděsil jsem se, že mi chtějí ublížit, takže jsme se stáhl do rohu a obmotal ocáskem kolem dokola, jen abych byl chráněný před tím, co přijde.
"Jinxi!" vrhl se mi někdo kolem krku, ale já ho instinktivně odstrčil, oběhl ho a utekl na chodbu. Tam jsem zakopl a abych to nebyl já, ještě jsem udělal pěkný kotrmelec, za který by se nemusela stydět žádná gymnastka.
"Jinxi...to jsem já..." někdo mě držel v náručí a hladil po vlasech.

"Barnabáši...?" oslovil jsem ho a v duchu si nafackoval. Jak jsem se ho mohl bát, já baka...
"Omlouvám se, že jsem tě tady zavřel, ale...je to pro tebe..." šeptal. Na tváři jsem ucítil jeho horké slzy. Nechápavě jsem ho objal. K čemu mi je dobré, když jsem zavřený v hnusné kobce?
"P-proč?" zeptal jsem se.
"Abys neuposlechl Volání... Volání rodu." vzlykl a vtiskl mi polibek.
"Co je to?" zeptal jsem se.
"Řeknu ti to potom. Teď se prosím vrať. Přinesu ti jídlo a něco na spaní." řekl mi a odešel. Poslušně jsem si zalezl a čekal. Vrátil se s dekou a jídlem, které mi podal a zabalil nás oba do deky. Nechal se se mnou i zavřít.
"Budu tady s tebou. Ale pozítří budu muset odejít." šeptl a políbil mě. Snědl jsem jídlo a objal ho. Moje naděje se mi vrátila.
"A teď k tomu, proč musíš být tady zavřený. Volání rodu spočívá v tom že jakmile je zmanipulován zlem jeden Dlak, může takhle svolat další, aby dorazila posila...A...já tě tu zavřel abys to neslyšel a neutekl mi. Protože...pak už z toho není cesta zpět a musel bych tě za-..." tady se mu zlomil hlas a on se rozbrečel. Objímal jsem ho a hladil. Aby se trochu uklidnil, rozhodl jsem se, že něco zkusím. Začal jsem mu okusovat jemně ouško, hladit ho po hrudi a trochu se o něj tělem otírat. Všiml jsme si, jak se vždy zachvěl, když jsem mu přejel přes prsa, konkrétně přes bradavky. Ne, že na uších nebyl citlivý, ale tohle byl záchvěv vzrušení. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme se milovali...políbil jsem ho s beze slova mu začal stahovat bílou halenu z těla. Neprotestoval,naopak. Svým sténáním mi dával najevo, že mi to projde. Trochu jsem se poodtáhl.
"Nechci abys byl kvůli mě smutný. To je špatné..." zakňoural jsem a vrhl se na jeho rty ještě dřív, než stihl odpovědět. Prodral se mi do úst jazykem a já ho napodobil.
"Já...dobře...ale slib mi, že teď neuděláš žádnou blbost..." usmál se, když jsem se odtáhl z nedostatku kyslíku.
"Já ale chci udělat blbost - chci tě potěšit, vždyť..." zastavil jsem se, vzhlédl k němu a udělal pěkná kukadla.
"...jsem přeci tvůj Lišáček." dokončil jsem myšlenku, vrhl se mu po krku, abych mu udělal hezký flíček, jednou rukou ho hladil po hrudi a druhou mu přes kalhoty zmáčkl pořádný problémek.
"Ji-Jinxi..." zavzdychal a odtáhl se.
"Můžu?" zeptal jsem se opatrně. Barnabáš se na mě prosebně podíval a bylo vidět, že něco vymýšlí...

Pokračování příště :D jo jo, jsem hrozná že to useknu tady, ale...ale já no xD doporučí mi někdo dobré yaoi? :3