Opatrně jsem otevřel oči. neskutečně mě bolel zadek a cítil jsem, že ležím v nějaké zaschlé kaluži. Opatrně jsem se podíval a tlumeně vykřikl. Ležel jsem na prostěradle nasáklém spermatem a mou krví.
"Co se děje?" zebrumlal ze spaní Barnabáš a zamžoural na mě jedním okem.
"No...jo, jenom jsem se lekl..." začervenal jsem se a posadil, ale moje pozadí mi dalo jasně najevo, že to takhle nepůjde. Zničeně jsem zaskučel a stáhl se do klubíčka. Sklopil jsem ouška k tělu a ocasem se obmotal.
"Co se stalo? Ublížil jsem ti?" objal mě opatrně Barnabáš, ale jakmile se dotkl, byť jen nepatrně, mého zničeného zadku, zaskučel jsem bolestí. Neskutečně to bolelo.
"P-promiň..." odtáhl se a koukal na mě.
"N-nemůžeš z-za to..." vzlykl jsem a trochu se pousmál.
"Ne, můžu....měl jsem být trochu jemnější..." špitl. Nenechám ho vzít vinu na sebe. Já jsem to chtěl a byl jsem připravený na tu bolest, jen jsem nevěděl, že to pak bolí až tak.
"Tekla ti krev..." všiml si krve, kterou jsem se snažil zakrýt nohama a dekou. Jeho oči se třpytily, jak byly zalité slzami. Bodalo mě u srdce a tak jsem se i přes pekelnou bolest posadil a objal ho. Ocasem jsem si ho pevně sevřel kolem pasu a šimral ho pramínky vlasů.
"Přestaň s tím. Já to chtěl. Zlepšíme to. Pak mě to bolet nebude." šeptal jsem mu do ucha a lehce ho za něj zatahal.
"Dobře...nebudu se s tím už trápit." špitl za chvilku a stáhl si mě do náruče. Proměnil jsem se a nechal se drbat na bílém bříšku.
"Kde máš obojek?" usmál se. Sklopil jsem oči, slezl na zem a stáhl ouška k tělu.
"Co?" nechápal. Proměnil jsem se.
"Z-ztratil jsem ho, promiň..." špitl jsem, aby mě raději neslyšel.
"Nevadí, stane se...Udělám ti nový, jen co si něco vyřídím, ano?" podrbal mě mezi ušima a šel se obléct. Proměnil jsem se a cupital za ním. Alespoň v liščí podobě mě zadek tolik nebolel.

Měl jsem nějaké otravné vyřizování, které mi zabralo půl dne. Byl jsem z toho otrávený, ale protože se mnou byl Lišáček a mazlil se se mnou, bylo mi lépe. Uvelebil se mi na klíně a já ho ak měl možnost hladil po sametovém kožíšku. Přemýšlel jsem nejenom nad prací, ale i nad jeho životem. Nevěděl jsem, jestli si vybere žít se mnou jako člověk, nebo že bude raději stále můj mazlík s příležitostnými výhodami. 
V poledne jsem ale už dostal hlad. Jinx spal a já ho opatrně vzal do náruče a nesl do jídelny. Tam mi mlčky předložili jídlo a odešli. Neměl jsem rád, když jsem musel jíst za jejich pozornosti. Nechal jsem Jinxe spát a sám se nimral v kuřeti. Neměl jsem chuť, byl jsem stále lehce otrávený.
"Mhmm..." zívl Lišáček a protáhl se. Pohladil jsem ho po zádech a usmál se. Podal jsem mu zbytek kuřete, do kterého se hladově pustil.

*pohled třetí osoby*

Černý démon přičichl k obojku a po tváři se mu roztáhl velký úsměv.
"Copak to tam máš Satsumire?" ozval se z jeho hřbetu ženský hlas. Oslovený démon, velký jako medvěd s pevným sedlem na hřbetě, vzal do tlamy plné zubů obojek a jemně ho podal své paní. 
"Knížecí liška, jo? Mhmmm..." zabroukala a uchechtla se.
"To bychom měli vrátit knížeti a té jeho oškubané kočce..." rozesmála se, pobídla své černé monstrum Satsumira a rozjela se tak rychlými skoky k zámku. V jejích patách běželi desítky, poté stovky a tisíce černých bytostí ze chřtánu pekel.

Zpozorně jsem, když jsem uslyšel rychlé kroky a dovnitř vtrhl generál.
"Pane! Dínaj je napaden démony!" hekl, když vpadl dovnitř. Rychle jsem skočil pod stůl a Barnabáš vstal.
"jak jsme na tom my? Co vojáci?" ptal se a na mě docela zapomněl.
"Máme k dispozici veškeré své vojáky. Už jsme poslal posly do sousedních měst s prosbou o posily." řekl generál. Barnabáš s ním někam rychle odcházel. Rozběhl jsme se za ním, ale stihl zavřít dveře a já do nich jen bezmocně vrazil čumáčkem a upadl do bezvědomí.

Rázoval jsem si to přímo za generálem a po cestě se zbrojil a oblékal.
"Démonů je odhadem asi 500 000, rychle se množí. Jdou až podivně synchronizovaně, jako by je někdo vedl. Museli se shromáždit z půlky Pekla, protože jejich počet je až příliš vysoký na náhodný útok a ještě k tomu jich tu bylo pomálu. Počítáme, že mezi nimi jsou i Dlaci. Sám víte, že jakožto prokleté duše musí sloužit zlu..." říkal mi a mě poslední věta odrovnala. Věděl jsem to, ale nějak mi to vypadlo.
"Do jakého rozsahu musí Dlak vyposlechnout volání?" zeptal jsem se.
"Nemělo by to být moct. Asi do dvou kilometrů maximálně." pokrčil generál rameny.
"Dobrá. Pod zem se to nemůže šířit." zamumlal jsme pro sebe a rychle si přivolal Petera.
"Zavři mou lišku do kobky. Ne, jako věznit, ale chránit, jasné?" nakázal jsem mu.
"Jistě." odběhl.

Probralo mě až to, že mě někdo chytil za kožich a někam nesl. Kroutil jsme se a házel sebou, ale sevření se jen a jen svíralo víc. Nechal jsem se nakonec podrážděně dovést do sklepení. Tam mě hodil do jednoho vězení a zavřel za mnou. Mříže tam nebyli, jenom pevné železné dveře, holé stěny a maličkaté okénko vysoko nade mnou. Dost mě to vyděsilo. 
Nakázal to snad Barnabáš? A pokud ano, proč? Udělal jsem něco špatně? Urazil ho? Rozplakal jsem se. Bolelo to. Neskutečně to bolelo. Proměnil jsem se a kecnul na zem. Na zadek jsem úplně zapomněl, bolest v srdci byla větší.

"Je uvězněn pane." poklonil se přede mnou Peter a já mu jen kynul.
"Pane, vy půjdete bojovat?" zeptal se mě.
"Ano. Je to moje povinnost." přitakal jsem a šel do stájí ke Galaxii. Pomáhal jsem nasazovat její brnění z pevného železa.
"Pane...nemyslíte si, že příliš riskujete...?" zkoušela mě přemluvit služka, ale jí odbyl.
"Neriskuju. Jednou jsem dostal zodpovědnost za město a tak ho budu bránit!" štěkl jsem po ní, nasedl a rozjel se k městu. Už zdálky jsem viděl že mě potřebují.
Vtrhl jsem přímo do středu celého dění, na náměstí, a několika ranami mečem stihl zabít 6 démonů. Bylo to tak nechutné, když se z jejich ran začaly sypat červy, kteří se na zemi začaly hned mrskat.
Už po chvíli mi došlo, že je o ničem. Když jsem zabil několik malých potvor, ti červy se spojily v jednu větší. Vlastně jsme jen navyšovali jejich sílu. I tak jsem bojovat dál, jen abych zmenšil jejich počet a usilovně hledal jejich vůdce.