Sotva mi stačil dech, ale doběhl jsem to. Zabouchl jsem dveře a zarazil je na petlici. Ozvalo se bouchání a já se proměnil. Vyděšeně jsem sledoval chatrné dveře, jak jen tak tak zvládají nápory úderů do svého shnilého dřeva.
"Svačinko! Jsi tady?" ozval se pisklavý, vlezlý hlásek a malou škvírou pod dveřmi se protáhl nechutný dráp, černý jako půlnoc a ostrý jako břitva.
"Nechte mě!" vypískl jsem a couval.
"Ono to mluví!" ozvalo se zase pobaveně a ještě urputněji se to dobývalo dovnitř. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem začal panikařit. Rozhlédl jsem se a dostal spásný nápad - nacpal jsem se, už jako malá lištička - pod postel, až úplně do rohu a doufal, že budu neviditelný. 
Dveře se rozrazili a dovnitř vešlo to černé stvoření. Dvě nohy s drápy držely masivní tělo se dvěma pařáty. Právě na jednom z nich byl ten obrovský dráp. Z trupu vystupovali dva dlouhé krky, které nesly ohyzdné hlavy. Jedna byla taková masivnější než ta druhá, plná zubů. Ze zadní části lebky jí trčeli ostré, pokřivené výrůstky. Druha měla protáhlejší, menší hlavu, její lebka byla stočená jako do vlny a také jí ze zátylku trčelo několik výrůstků. Bylo to...odporné.
"Svačinko? Kdepak se nám to schováváš?" mluvila ta menší hlava, podle vzhledu byla samice.
"Jo, Sváčo, vylez." podpořil samičí hlas té větší hlavy. Klepal jsem se strachy, když jsem si všiml, že dveře jsou téměř nehlídané.

Když jsem vyřešil svůj problém a douvažoval o svých citech, vrátil jsem se k Marion. Měl jsem náladu na houby, prostě jsem byl mimo.
"Dobré ráno zlato." usmála se a já si k ní mlčky přisedl. Líbala mě na tváři, jemně laskala na krku a hladila po těle. Se mnou to ani nehnulo. Prostě mě už nevzrušovala.
"Copak se děje?" zeptala se mě a odtáhla se.
"Já...jenom nemám náladu. A ty bys měla dávat pozor na bříško..." zamumlal jsem tiše a pohladil jí.
"Já vím, ale s tebou něco je..." znovu se mě pokoušela svést, ale nic. Samotného mě to šokovalo.
"Co s tebou je?" byla už maličko podrážděná.
"Jsem v pohodě, jenom chci klid." pokrčil jsem rameny, šel se obléct a vyrazil si pro Galaxii. 
Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Poslední dobou si jí čistím líp než moje uklízečka celej zámek...
Pomalu jsem jel lesem k plesu v horách na druhé straně, než je můj zámek. Galaxie klidně kráčela a já stále přemýšlel. Ještě včera bych Marion miloval klidně celou noc, ale teď nic. Teď spíš Jinxe. Vlastně, co se mi na něm líbí? Vždyť je to...ehm...liškodlak? Ale...ty jeho zelené oči. Možná, že kdyby se usmál, byl by úžasný.
Najednou jsem uslyšel nějaké vrčení a pištění. Prostě zvuky zvířete. Zastavil jsem Galaxii, přivázal jí ke stromu a od pasu si vytáhl menší nožík. Plížil jsem se porostem, když jsem uviděl pohyb.

V nestřežené chvilce jsem vyběhl ven, následován rychlými skoky té příšery. Dohonila mě, jedním pařátem mě chytila a povalila na zem. Vykroutil jsem se a pomalu couval, až jsem si leknutím sedl na zadek. Jazyk samčí hlavy mě pohladil po tváři, která mě začala pálit a já si jí hned začal škrábat.
"Dobroučké..." zkonstatovala hlava a už se po něm natahovala i ta druhá.
"Kšá!" ozvalo se najednou, mezi mě a tu věc skočil páníček s nožem a ohnal se po té černé kreatuře. Zasáhl jí do jednoho z krků. Z rány netekla krev, jenom se mrskající červy. Mě se zvedl žaludek a málem vyhodil jeho obsah, ehm...teda asi jen žaludeční šťávy.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Barnabáš. Ucouvl jsem. Nechtěl jsem k němu.
"No tak...proměň se a řekni mi, jestli tě něco nebolí..." zaprosil. S nelibostí jsem se proměnil a sklopil oči. Měl jsem opařenou tvář horkými slinami.
"Ukaž..." vytáhl kousek látky a začal mi to otírat. Bolelo, takže jsem se kroutil.
"Někdo by se ti na to měl podívat." šeptl a objal mě. Neopětoval jsem mu to, jenom se nechal.
"Odpusť mi to, prosím....vrať se mi nazpět, chci tě mít u sebe..." cítil jsem, že tiše vzlyká a jeho slzy dopadají na mé rameno.
"Já nechci..." odstrčil jsem ho po chvilce. Ikdyž moje jedna část chtěla, chtěla ho obajmout, jít s ním a políbit ho, druhá naopak.
"Proč? Marion si na tebe zvykne, bude to fajn...prcek tě bude mít rád..." přemlouval mě.
"Ta tvoje Marion není jak se zdá..." odsekl jsem a otočil zády. Byl jsem vyčerpaný obranou té věci.

Smutně jsem se díval na loužičku mrskajících se červů. Já ho chci u sebe. Ale když vyslovil poslední větu, nevěřícně jsem ho sledoval.
"Jak to myslíš?" podíval jsem se na něj pomalu. Co blábolí? Marion je Marion.
"Přeber si to po svém. Zvířata hold vidí i to, co vy lidé nevidíte." vysvětlil stručně, vstal, proměnil se a zmizel mi v porostu větví a listí.
"Jinxi!" zavolal jsem, ale marně. Zmizel.
Smutně jsem se vrátil a přemýšlel nad jeho slovy. Zvířata vidí víc než lidé? Když tomu tak je, tak...on je poloviční zvíře, poloviční člověk, takže...asi něco zahlédne. Že by Marion byla...?
Vtrhl jsem do komnaty. Hnal mě vztek, že jsem se nechal obelstít někým tak poníženým, že se vydává za mou milou.
"Barnabáši? Děje se něco?" zeptala se mě udiveně.
"Jsi Marion?" zeptal jsem se jí.
"Jistě...kdo bych byla jiný?" nechápala mě.
"Zvířata vidí i to, co je lidem skryto..." pomalu jsem se k ní blížil a v ruce za zády svíral nůž.
"P-počkej...co?!" ucouvla.
"Nejsi Marion." řekl jsem s ledovým klidem. Vytáhl jsem nůž a připravil se k útoku. Marion, vidíc, že už to nezachrání, se postavila a rozesmála jako šílenec.
"Jak jsi mohla..." zavrčel jsem. Její podoba se změnila a přede mnou stála moje stará známá.
"Vždycky jsi byl tak hloupoučký Barnabáši...tak hloupý a prostý..." smála se.
"Ty svině..." zaútočil jsem, ale zmizela mi před nosem. Objevila se za mnou a vyběhla ven. Následoval jsem jí. Ikdyž byla rychlá, já jí na své Galaxii, sic neosedlané a bez uzdy, rychle doháněl, když jsem si všiml ležet těla na pěšině v lese. Hřívou jsem Galaxii pobídl k zatočení, protože to tělo jsem znal. A miloval.

Neběžel jsem dlouho. Únava mě dohnala a já omdlel na zem. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem tam ležel, ale když jsem se vzbudil, byla tma. Celé tělo mě bolelo, tvář pálila a byl jsem slabý. Kňučel jsem a pomalu plazil až na pěšinu. Ztrácel jsem nad sebou kontrolu. Byl jsem zesláblý...
Usnul jsem a vzbudil se až v poledne, kdy mě olizoval nějaký toulavý pes a chtěl mě asi i sníst. Proměnil jsem se a rukou ho odehnal.
"Kšá...kšá..." pes odběhl a já se pomalu posadil. Byl jsem hodně slabý. Až příliš slabý...I na proměnu.
Slunce dost pralo, ikdyž bylo jaro, takže jsem se pomalu pekl. Snad bude smrt rychlá. Chtěl jsem nad sebou brečet, ale neměl jsem z čeho, protože jsem byl vyprahlý jako step. Ozval se dusot kopyt, ale já stejně nečekal záchranu. Vždyť jsem už mrtvý, ne?

Tak tady to je :D mimochodem, nechtěl by někdo, čistě náhodou, se mnou psát RPG? Pokud ano, napište mi do komentů nebo na můj profil :D děkuji :3