Uběhli 3 měsíce. Přijmul jsem, že Lišáček se mi už nevrátí. Můj smutek ale brzy vystřídala částečná radost. Marion byla v očekávání. Ačkoliv byla od té doby často nervózní a dost mluvila o tom, že to dítě je možná mrtvé nebo že se mrtvé narodí, nenechal jsem jí takhle mluvit. Budu mít dědice a to je pro mě důležité. Přesto vše mi v mém srdci stále zůstávalo bolavé místečko po mém Lišáčkovi...
Ležel jsem zrovna v posteli vedle Marion a jemně jí hladil po bříšku. Venku zářil Měsíc a hvězdy. Přemýšlel jsem nad svým potomkem. Musel jsem se pousmát při nápadu na jméno. Najednou se ozvalo zavrzání dveří. Ani jsem se nehnul, zavřel oči a dělal, že spím.

Opatrně jsem se vplížil dovnitř jako člověk, abych si otevřel dveře a po chvilce jsem byl v Barnabášově ložnici. Spal v posteli s tou ženou. Prohlédl jsem si jí v její pravé podobě. Černé vlasy, ostré rysy tváře, temné kruhy pod očima, pohublé tělo, přesto dobré proporce. Byla v jistém smyslu i hezká, taková nebezpečně hezká, ale...šlo z ní cítit zlo. Nechápu, že ho necítí i on, je to tak silné...
Vkradl jsem se do jeho šatníku. Potřeboval bych najít nějaké teplé oblečení, jinak venku umrznu.

Nějaká neznámá postava se mi vkradla do mé šatny. Co to? Pomalu jsem se zvedl, vzal si kord z rohu místnosti a potichu se naboso plížil ke dveřím. Prudce jsem je otevřel a bleskurychle natáhl ruku s kordem k osobě. Měsíční světlo ho osvítilo skrz dveře a já ztuhl.

Mířil mi kordem na krk. Opatrně jsem zvedl ruce nad hlavu, aby viděl, že se vzdávám. Nechci, aby to bral, že ho chci napadnout. Stejně bych to nedokázal.
"Kdo jsi?" přišel blíž a zděšeně sledoval má ouška. Odvrátil jsem hlavu stranou a začervenal se hanbou.
"Jsem...tvůj...Lišáček..." šeptl jsem tiše a z očí mi unikla malá slzička.

"Ty?" nechápal jsem.
"Já měl lišku, ne...zrůdu." řekl jsem trochu hnusným tónem. Jo, bylo to ode mě trochu moc, ale nebyl jsem si jistý, kdo to je, takže jsem hodlal být ten silnější.
"Nevěříš?" zeptal se.
"Ne." odsekl jsem. Povzdechl si a najednou přede mnou stál můj milovaný Lišáček. Jeho až příliš velká ouška a huňatý ocásek, malé tlapičky a růžový čumáček a hlavně jeho zelená, smaragdová očka. Upustil jsem kord na zem a padl na kolena.
"Kdes byl celý ty tři měsíce..." natáhl jsem k němu ruku, ale ucukl. Zabolelo to. Proměnil se nazpět.
"Máš jí, to ti stačí..." odpověděl mi.
"Ale...já tu chci i tebe...budeme mít rodinu a-" chtěl jsem pokračovat, ale zastavil mě. Přiložil mi ruku na ústa a utřel si slzu.
"Nejdřív bys měl vědět, s kým vlastně sdílíš své srdce, než se pustíš dál." špitl, vstal a šel pryč.
"Kam chceš jít?" vyskočil jsem na nohy a šel za ním.
"Pryč. Nechci tu překážet, promiň..." ani se neotočil a šel dál.
"Počkej, prosím..." chytil jsem ho za ruku a otočil k sobě.
"Co...?" vzlykl.
"Zůstaň tu, prosím..." do očí se mi  nahrnuli slzičky smutku a já ho objal. Neopětoval mi obětí.
"Nech mě jít..." vykroutil se, proměnil a utekl do noci. 
"Lišáčku!" zavolal jsem do noci. Zastavil se, proměnil nazpět a pootočil hlavu.
"Jsem Jinx. Jinx Joshi..." řekl tiše, změnil se nazpět a běžel dál.
"Ne..." klekl jsem si a schoulil na zemi. Brečel jsem a bylo mi jedno, že mě někdo uvidí.

Utíkal jsem, co mi noha dovolila, po cestě vrážel do stromů a křoví, protože jsem přes slzy neviděl. Spadl jsem po několika kilometrech na zem, kde jsem už zůstal. Choulil jsem se na zemi plačíc sám nad sebou.
,,Já měl lišku, ne...zrůdu.,, zněla mi v hlavě jeho slova stále dokola a dokola. A pokaždé mi brala sílu žít. Byl jsem jen stočené kolečko chlupů, nic víc.
"Ale, ale, ale...cítím smutek, žal a bolest..." ozval se slizký hlas. Zvedl jsem hlavu.
"Nevinné liščátko, nevšímej si ho..." ozval se druhý, ještě více slizký než ten předchozí.
"Podívej se blíže...rudá aura značí Falešného..." povídal ten první. Hledal jsem zdroj onoho rozhovoru, ale nic.
"Mhmmm....Máš pravdu Kato, máš pravdu. Jeden z Falešných a tady..mhmmm, to si pošmákneme..." vrněl druhý. Všude byla tma a tak jsem nic neviděl. Zakňučel jsem strachy. 
"Tady ho máme..." první už byl blíž. Vyskočil jsem na nohy a rozhlížel se. Po liščím jsem výhružně zavrčel.
"Ono to na nás vrčí Toka..." ozval se první hlas.
"Dlouho nebude..." uculil se druhý a z temnoty na mě vrhlo něco černého se dvěma hlavami. Vypískl jsem a uskočil stranou.
"Neutíkej svačinko!" volalo to, ale já už pádil do své chatičky.

"Zlato! Co tady děláš?" za mnou se objevila Marion a klekla si ke mě. Pevně jsem jí objal.
"Vem si mě...ať na něj zapomenu..." špitl jsem jí. 
"Jistě lásko..." usmála se a políbila mě.
"Ale teď pojď zpátky..." pomohla mi na nohy, vzala za ruku a vedla zase do ložnice. Smutně jsem se díval na cestu, po které mi utekl můj milovaný Lišáček.
Lehl jsem si k Marion a hladil jí. Ucítil jsem, že už spí, ale můj spánek nepřicházel. Přemýšlel jsem nad svým Lišáčkem. Vlastně se mi moc líbil Byl tak...tak roztomilý. Ty ouška a ocas. Byl výjimečný. Ale na co to myslím?! Já jsem kluk, on je kluk...a já mám Marion...
Konečně jsem usnul, ale moje sny mě vrátili k posledním chvílím, co jsem ho viděl. Litoval jsem, že jsem ho nazval zrůdou. Za to mi jeho slzy opravdu nestály. Viděl jsem, jak utíká, ale nemohl jsem nic dělat. Jen sledovat, jak mizí v dáli. Kvůli mě. Ale já Marion miluju, budu s ní mít dítě, ale...proč pořád myslím na něj? 
Sny se konečně změnily na něco pozitivnějšího. Na mé posteli seděl Jinx...polonahý. Jeho chlapecká hruď byla tak...jemná a já se k ní přitulil. Hladil jsem ho, byl tak krásný. Políbil jsem ho a on to jen prohloubil. Obmotal mi ruce kolem krku a nohy kolem pasu. Povalil jsem ho pod sebe, hladil a laskal po celém těle.
,,Miluji tě Barnabáši..." vrněl tiše.
,,Já tebe taky Jinxi..." usmál jsem se.
Pak jsem se vzbudil s docela slušným problémem tam dole.
"Herdek filek..." zanadával jsem tiše a odběhl do koupelny si ho vyřešit, než se vzbudí Marion. Ten sen...mě vzrušil? Jako vážně...? Že bych byl...? Ne, to nesmím, to je proti světu...ale je to jen láska. Nebo co je to za pocit? Miluju ho? Marion nebo on?

Ták :D vůbec jsem se tady neozývala :D hehe...tak jak se líbí? Hodí mi sem někdo komentík? :3