Páníček mě k sobě přivinul a mně se tak nic nestalo. Když mě ale pak pustil a odkutálel se ode mě, dostal jsem strach. Rychle jsem k němu doběhl a olízl mu tvář. Na jazyku jsem pocítil kovovou pachuť krve. Trochu jsem se zděsil a otřel se mu o krk. Ucítil jsem tep, sice slabý, ale tep. Uvažoval jsem a rozhlédl se okolo. Jeden kůň bolestně řechtal z posledních sil a druhý už byl mrtvý. Bez dalšího rozmýšlení jsem se rozběhl na kopec a rychle stoupal vzhůru. Běžel jsem k zámku, nedbal na své zadýchávání a špatný dech, prostě - dokud ho nezachráním, nepolevím. Uviděl jsem nějakého čeledína a hned se k němu připletl. Zuby jsem zaryl do jeho nohavice a tahal s vrčením k bráně. Snažil se mě shodit, ale já se držel. Tahal jsem ho a když mu konečně docvaklo, co po něm chci a uviděl ve srázu saně, zavolal ještě několik lidí a postupně se dostali dolů. Běžel jsem s nimi a vecpal se k mému páníčkovi. Tiskl jsem se k němu a celou dobu mu olizoval obličej od krve.
Když ho donesli do zámku, vysadili mě venku a nechtěli pustit dovnitř. Škrábal jsem na dveře a kňučením prosil o vstup dovnitř, ale ignorovali mě. Přitiskl jsem ouška, velká jak půlka mého těla, k sobě a smutně se usadil venku. Ťapkou jsem si čmáral ve sněhu.

Pootevřel jsem oči. Byl jsem doma. Byl to celé jen sen?! Prudce jsem se vymrštil do sedu, ale prudká bolest po těle položila zase na záda.
"Pane, odpočiňte si...naštěstí jste to odnesl jen s modřinami." oslovil mě doktor a položil mu ruku na rameno.
"Kde...Kde je Lišáček?" zeptal jsem se ho pohotově.
"Kdo že?" nechápal. Lekl jsem se, že to byl vážně jen sen. Smutně jsem zapřel hlavu o polštář a zadíval se do stropu.
"Ach ano...jednu lišku jsme od Vás museli odtrhnout." promnul si spánky a já ožil.
"Kde je?" vyhrkl jsem hned a trochu se podepřel lokty.
"No..nechali jsme jí venku..." řekl nechápavě.
"Chci jí u sebe. Nutně ho potřebuju..." řekl jsem už lehce podrážděně, že si dovolili ode mě oddělit mého Lišáčka... Za chvilku mi seděl na klíně a nechal se drbat za ušima.
"Ty jsi mě zachránil, viď? Bez tebe by mě nenašli..." usmíval jsem se na něj. Měl tak hebounkou srst...
Večer jsem ho položil vedle sebe a dál hladil. Už spal stočený v kolečku, ale když jsem ho opatrně přesouval, probudil se.
"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit..." pohladil jsem ho. Přetočil se na záda a packami držel mou dlaň.
"Ty jsi teda..." uchechtl jsem se, otočil na bok a hrál si s ním necelou hodinku, dokud nezívl a zamlaskal si pro sebe. Usmál jsem se. Byl tak roztomilý...v mihotajícím světle svíčky se mu třpytila očička jako malé smaragdíky...
"Jsi tak krásný..." zakryl jsem ho trošku dekou a lehl si. Sfoukl jsem svíčku a ještě chvilku se díval z okna, dokud si i mě nevzal spánek.

Ráno jsem se vzbudil dřív. Páníček ještě spal a tak jsem se usadil a sledoval ho. Věděl jsem o obě, že jsem homosexuál, ale... neměl bych milovat svého páníčka, navíc, on si přeci myslí, že jsem liška a pochybuji, že by mohl být i on jako já. 
Neudržel jsem se a lehce se mu otřel o obličej. Seskočil jsem z postele a proměnil se. Stále jsem byl vlastně skoro nahý, tak jsem se šel převléknout. Vzal jsem si váhavě jeho trenky, ale...snad si toho nevšimne. Trochu jsem se i umyl a pořádně vykartáčoval ocásek a ouška. Uslyšel jsem vrcení v posteli a poočku viděl, že se páníček probouzí. Rychle jsem nabral svou liščí podobu a běžel k němu, abych ho přivítal.
"Dobré ráno.." usmál se pohladil mě po hlavě. Vylezl jsem k němu a nechal se drbat.
"Nemáš hlad?" zeptal se. Nemám...
"Měl bych si dojít pro jídlo..." pokusil se zvednout, ale já na něj skočil a povalil ho do lehu. Nechci, aby se teď přetěžoval, co když je nějak vážněji zraněný?
"Dobře, dobře, zůstanu ležet." uchechtl se a zůstal ležet. Začal jsem se s ním mazlit. Ne proto, abych působil jako liška, ale protože jsem chtěl. Měl nádherně hebkou kůži, teplou na dotek jako kamínka. Miloval jsem, když mě hladil. Vylezl jsem mu na klín a mazlil se, když jsem si uvědomil, že je nahý. Trochu jsem stuhl. Já mu právě rajcuju na jeho...? Ehmm... nenápadně jsem se poposunul dolů a začal přešlapovat u dveří.
"Ty chceš ven, co?" usmál a já se na něj podíval, jako že ano. Opatrně vstal a otevřel mi dveře. Vyběhl jsem ven a pádil do lesa, Sníh mě šlehal do tváří, ale já věděl, kam běžím.
Skončil jsem v maličké chatce vprostřed lesa. Proměnil jsem se a rychle vklouzl dovnitř. Zatopil jsem v krbu a oblékl si nějaké oblečení. Sedl jsem si na pelesť a zabořil hlavu do dlaní. Já mu seděl na jeho nahém rozkroku...Při té vzpomínce jsem nabral odstín čerstvě přezrálého jablíčka. Pocítil jsem, že to se mnou něco dělá. Něco, co by se mnou zrovna tohle nic dělat nemělo. Musel jsem si trochu stáhnout kalhoty a bázlivě zjistit, jak moc velký problémek to vlastně v těch gatích mám. Velký...

Lišáčka jsem pustil ven a zase se vrátil do postele. Nudil jsem se a trochu mi bylo líto, že musel jít ven, ale držet ho tady nemohu. Vím, že se vrátí...
Musel jsem usnout, protože mě probudila tma. Byl už večer. Já spal celý den?!
"Lišáčku?" rozhlédl jsem se. V koutku oka jsem viděl mihnout se zrzavé chloupky ocásku a za chvilku už kolem mého krku ,byla obtočená hřejivá dečka.
"Tak dobrý?" ujistil jsem se ještě a nechal ho mi olízat tvář.
"Hodný kluk..." usmál jsem se a hladil ho. Z nočního stolku jsem si vzal knihu a otevřel jí. Lišáček mě pozoroval.
"Eh, to je knížka. Koukej - Romeo a Julie, od Shakespeara. Je to romantický, chceš přečíst kousek?" objasnil jsem mu. Otevřel jsem na náhodné stránce, protože jsem jí už několikráte celou přečetl, a začal číst nějaké úryvky, které jsem měl rád.
"Směje se jizvám, kdo nepocítil rány...I nejvyšší zeď pro lásku je nízkou..." předčítal jsem mu dlouho do noci.
"Taky bych chtěl potkat takovou ženu..." povzdechl jsem si a poočku si všiml, jak smutně svěsil hlavičku.
"Ty bys asi chtěl nějakou lišku, viď?" usmál jsem se a stáhl ho do náruče.
"Měl jsi někdy někoho? Mámu, tátu, sourozence...? vyptával jsem se, aniž bych očekával odpověď, která skutečně nepřišla.
"Já měl tátu a macechu...a měl jsem i Marion, ale...ta se mi někde zatoulala a ztratila už před půl druhým rokem..." vyprávěl jsem mu a vyhlédl z okna. Vzpomínal jsem na svou milovanou Marion. Její dlouhé, hebké vlasy černé jako noční tma. Oči modré jako nebe v jasném poledni, úsměv, pro kterých bych zabíjel bratry a tísíckráte umíral.
"Ale teď máš mě a já tebe." vrátil jsem se rychle k mému miláčkovi a uložil ho vedle sebe. Hrál si s mými pramínky vlasů. Hladil jsem ho, dokud neusnul a sám se poté nechal uložit ke spánku svými sny.