Jinx – normální písmo
Barnabáš - tučně

Prudce jsem se posadil. Noční můra, která mne vzbudila, zmizela. Oddechl jsem si a zkusil se víc zachumlat do teplé deky, jenž mi alespoň částečně bránila před všudypřítomnou tmou, zimou a sněhem, který poletoval a snášel se k zemi. V tomhle chladu už neusnu, navíc se brzy ozval i žaludek s prosbou o potravu. Rozhlédl jsem se, abych zvážil své možnosti.
Jmenuji se Jinx Joshi a už 15 let žiji na ulici. Nikdy jsem rodiče nepoznal, první dva roky se o mne starala tetička a starší sestra, ale když tetička zemřela, já i sestra jsme skončili na ulici. A právě dneska to je přesně 8 let, co sestra zemřela. Spadla pod kola drožky a koně jí udupali.
Neměl bych na tohle myslet a spíš se soustředit na sehnání potravy. Postavil jsem se na zem a protáhl. Moje slabé svaly, ztuhlé chladem, nechtěly moc spolupracovat. Z hlavy jsem si oprášil poprašek sněhu a zvláštní pozornost věnovat zrzavým ouškům a pečlivě je uhladil, ačkoliv nešly přes hustou hřívu velmi podobně zbarvených ani skoro vidět. Nezapomněl jsem ani na ocas se sněhobílým koncem hebkým, jako ptačí chmýří.
Podle přítmí jsem odhadl čas asi na čtvrtou hodinu odpolední – dobrý čas na přeměnu.
Zavřel jsem oči. Moje tělo se zmenšilo, porostlo hustou, zrzavou srstí a nabralo jiné anatomie – liščí. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Nikde nikdo. I když, stejně by moc lidí nevěnovalo pozornost malé, zrzavé lišce, která jen proběhla kolem.
Ačkoliv jsem tohle uměl vlastně od narození, stejně byl můj lov velmi špatný. Dělalo mi problém chytit cokoliv zdravého, natož velkého. Můj nejlepší úlovek byla stará, opelichaná slepice.
Proběhl jsem zašlou uličkou, přes náměstí za kostel a pak ven tajnou uličkou. Zamířil jsem k lesu a po cestě sledoval zámek, který se tyčil vysoko nad rodným městem. Nikdy jsem jeho obyvatele neviděl, takže jsem netušil, jak náš kníže vypadá. Když už byl ve městě, vždycky jsem ho přes dav neviděl, nebo jsem tam ani nebyl, protože jsem byl v lese a lovil.
Z myšlenek mě vytrhla směs pachů. Byl to bažant, to bylo bezpochybné. A pak ještě pár koní a psů. Byl to lov!
Rychle jsem zamířil podle pachu hluboko do lesa a snažil se vystopovat toho bažanta a vyfouknout ho lovcům. Konečně – spatřil jsem ho na mýtině, jak se klidně promenáduje po čerstvém sněhu a hledá něco k snědku, přesně jako já, ale já už našel. Přikrčil jsem se, zalezl do křoví a počkal, až se oběť maličko přiblíží. Dva metry, jeden a půl, jeden,...Konečně byl ode mne jenom malý kousíček a já tak mohl vystartovat. Skočil jsem mu přímo po krku, ale než jsem ho stihl sevřít a zabít, padla rána, něco se mi zabořilo do stehna a bažant uletěl. Vrávoravě jsem spadl a vyděšeně se podíval, co to bylo. Šíp z kuše. Z mojí rány mi crčela krev a já bolestně zabořil hlavu do sněhu. Bezva, teď si mě asi zabijí, stáhnou z kůže, z té si udělají bačkory a z mojí hlavy trofej nad krb. Kolem mne se seběhli lovečtí psi a začali do mě šťouchat čumáky, kousat a škrábat. Bránil jsem se jako lev, ale moje noha mi toho moc nedovolovala, takže jsem to musel za chvilku vzdát.
„Broku, Azore, Brute, Nero!" ozval se mužský hlas a psi ode mne odběhli pryč. Nade mnou se skláněl nějaký muž v knírku a pečlivě si mne prohlížel.
„Pane...trefil jste nějakou malou lišku..." otočil se na někoho druhého a oznámil mu to.
„Podej mi ho..." ozval se hodně zvláštní hlas. Musel patřit velmi mladému muži, tipuju tak 20 let, možná méně. Byl velmi chladný, přesto s lehkým náznakem zájmu.
„Jistě..." muž mne zvedl a podal někomu na koně. Vzhlédl jsem a moje oči se setkaly s jinýma, zlatýma jako zapadající slunce. Tvář byla orámována tmavě hnědými prameny dlouhých vlasů. Měl velmi klidnou tvář, lehce přivřené oči a sledoval mě.

Z huňatého zrzavého kožíšku se na mne podívala dvě zelená očka jako jarní louka. Byla opravdu nádherná, až příliš lidská na takové zvíře. Musel jsem je mít.
„Nechám si jí." Řekl jsem rozhodně a položil malé stvoření před sebe na sedlo. Pobídl jsem koně a rozjel se k domovu.

Doma jsem ho osobně odnesl do své ložnice a položil na kabát. Ihned jsem přivolal svého nejlepšího hajného.
„Za tvou hlavu a čest ti ho svěřuji. Zemře-li, zemřeš také." Poručil jsem mu chladně a on se raději bez řečí pustil do práce.
„Pane, je zde ta delegace." Oznámil mi můj osobní sluha Peter.
Peter byl asi jediný, na kterého jsem nebyl chladný a dost i zlý. Znal jsem ho v podstatě od malička a tak jsem neměl důvod se k němu chovat jako ke kusu hadru, stejně jako ke všem svým podřízeným.
„Jistě, uveď je." Řekl jsem mu a protřel si oči. Zasedl jsem za stůl z masivní borovice a počkal, až dovnitř vstoupí starší muž zavalité postavy s velkým knírem a usměvavou tváří. Za ním vcupitala velmi podobně tvarovaná dívka a loknami až po lopatky a červenými tvářemi jako jablíčka.
„Pane..." vstal jsem a šel mu potřást rukou.
„Dobrý den...." Zasmál se bodře a usedl ke stolu.
„Takže...o čem jste chtěl mluvit?" zeptal jsem se s pozdviženým obočím.
„Víte...no...na rovinu. Chtěl bych vám nabídnout mou dceru ke sňatku. Je má jediná a tak bych pro ní chtěl dobrého muže." Začal a já na něj nevěřícně zíral.
„Nerad Vám kazím plány, ale já se ženit nebudu." Řekl jsem stroze.
„No...jistě, ale..." chtěl namítnout a doslova mi tu jeho kdouli vnutit, ale já už trochu podrážděně bouchl pěstí do stolu.
„Už jednou jsem Vám řekl, že nemám zájem." Stále jsem se snažil udržet si klidný hlas, ale šlo to stále hůř a hůř.

Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se. Postel se závěsy, velká skříň, pár křesel a stolek. Byl jsem v ložnici, ale nevím čí. Nade mnou se skláněl neznámý člověk a ošetřoval mi ránu na stehně.
„To je ono maličký..." šeptal. Dost jsem se vylekal, vyskočil na nohy a začal před ním utíkat. Skočil jsem na stolek, z něj na křeslo, z křesla na postel a z ní se vydrápal na vysokou skříň, z níž jsem vítězoslavně hleděl na mého věznitele.
„Pojď dolů!" volal na mě, ale já na něj jen vyplázl jazyk.
„Herdek filek..." zaklel a přitáhl jedno křeslo ke skříni. Trochu ve mně hrklo, když mi došlo, co chce dělat. Stále klel a hrabal se neohrabaně na křeslo. Ucouvl jsem, když začal šmatat nahoru, ale podařilo se mu chytit můj ocas. Drápky jsem se zasekl do dřeva, takže ať páčil, jak chtěl, nepodařilo se mu mě odtrhnout. Už už jsem se chtěl začít radovat, že to vzdá, když se mnou škubnul a jak jsem se pevně držel skříně, tak se začala nebezpečně naklánět dopředu. Chlap mne leknutím pustil a uskočil před padajícím nábytkem. Skříň, místo ab spadla na zem, se zachytila za závěsy a zasekla se. Oddechl jsem si, když po mě zase začal ten chlap šmatlat, že mě chytí, ale to byla chyba. Skříň se s ohlušující ránou poroučela k zemi.

Jak jsme se tak dohadovali, jestli je sňatek dobrý nápad nebo ne, přerušila nás ohromná rána, po které Josefína, dcera toho divného chlapa, co mi jí pořád vnucoval, omdlela, a kdybych jí nechytil, tak leží na zemi. Rána šla z mé ložnice.
„Omluvte mě. A tady máte dcerku." Přehodil jsem mu tu prasnici, která měla nejméně metrák, a rozrazil dveře od mé komnaty.
„Co se to tady děje?!" štěkl jsem dovnitř zlostí bez sebe.
„P-pane, omlouvám se, ale ta liška začala jančit jako pominutá!" lekl se mne hajný.
„A ven." Ukázal jsem na dveře.
„J-jistě..." proplížil se kolem mne a já měl co dělat, abych ho nenakopl.
„Hledej si jiné místo, máš vyhazov." Zasyčel jsem ještě za ním.
„Pane, prosím!" klekl si přede mnou.
„Neřekl jsem to dost jasně?" otočil jsem se na něj.
„Pane, prosím, mám ženu a děti. A dcera potřebuje dobré věno!" snažil se.
„Hmm..." zamyslel jsem se. Nechtěl jsem vypadat moc tvrdě, ale zároveň ani jako měkota.
„Vypadni, vyřídím si to s tebou později." Řekl jsem nakonec a on skutečně utekl. Vrátil jsem se do ložnice a hledal toho prcka. Našel jsem ho krčícího se na skříni, která ležela na zemi i s roztrhaným závěsem.
„Vyděsil tě?" opatrně jsem k němu došel a natáhl k zrzavému klubíčku ruku. Vyděšeně mně sledoval. Když jsem se ho chtěl dotknout, ucukl.
„Neboj se...já ti neublížím..." usmál jsem se a opatrně ho vytáhl do náruče. Drbal jsem ho na bříšku. Nechal se a když jsem se vracel ke dveřím, uvelebil se mi kolem krku jako nějaký límec, na jedné straně mi visel ocas a druhé zase koukala hlava. Vrátil jsem se takhle k tomu delegátovi.
„Krysáááá!" vyjekla Josefína, která už nabyla vědomí.
„Ženská, uklidněte se, to je liška." Řekl jsem jí a pohladil ocásek hebký jako hedvábí.
„Liškááá!" zaječela znovu.
„Papá, jdeme domů, já ho nechci!" začala ječet jako šílená a tahala delegáta pryč.
„J-jistě..." i on asi měl z mého lišáčka dost nahnáno, protože zmizeli jako pára nad hrncem.
„Šikovný kluk..." podrbal jsem ho mezi ušima.
„Jakpak ti budem říkat, co lišáčku?" uculil jsem se na něj stáhl ho do náruče.
„Nebo ti vyhovuje tohle? Co Lišáčku?" pohladil jsem ho a on pokýval hlavou. Trochu mě to zarazilo, ale přičítal jsem to raději náhodě, než tomu, že by mi rozuměl.

Tak jo :) Tohle je moje nová povídka, tak snad se vám bude líbit. Už předem házím, že  nevím, jak to bude vycházet atd atd, ale snad se s tím smíříte :D A ráda bych se zeptala, jestli tu není někdo, kdo by měl zájem si se mnou střihnout nějaké RPG? Určitě napište do komentů nebo do zpráv nebo já nevím kam :D