V zrcadle svou tvář vidíš,
však duše, ta se skrývá,
světelný paprsek o němž sníš,
láme tvůj odraz, tak už to bývá.

Střípky duše v naší hlavě,
zachytává lesklá plocha,
s tělem poradí si hravě,
zrcadlová zeměplocha.

Slza skápla, čas se tříští,
půlnoc právě odbila,
mnohých věcí se lid štítí
a víla svou zbraň nabila.

Letmý úsměv a sklopené oči,
chytí i největšího rváče,
víla tančí, muž si skočí,
dokud mlha se ráno neukáže.

Mlha padla avšak běda!
Jezero odraz slunce zobrazí,
víla tančí, ale sama,
každému v těle zamrazí...