Od posledně se to dost změnilo,
S Patrikem už dávno to skončilo,
Návštěvou lázní to započalo.
Jistě, že mě to mrzelo.

Nerad končil jsem tento vztah,
Však byl jen přes internet.
Filip dost se mi líbil,
Zamiloval jsem se skoro hned.

Tohle byl pravý začátek vztahu,
Nenucený, bez jakéhokoliv poměru.
Romantika, vyhledávání společných chvil,
Čím tohle vše jsem si zasloužil?

Hned, co jsi přijel,
Promluvili jsme na sebe.
Měl jsem o Tebe zájem,
Zálusk měl jsem na Tebe.

Chodili jsme ven,
Stále, rozhodně každý den.
Byl jsem Ti blíž a blíž,
Bál se, že mi uletíš

Poprvé společně,
Viděli jsme totiž letadlo.
Bylo to směšné,
za nějakou chvíli uletělo.

Ptal jsem se, jestli uletíš mi,
Řekl jsi, že ne a uklidnil jsi mě.
Pak smáli jsme se.
Smáli jsme se pod stříškou na klouzačce.

Nějaká maminka,
Jednou nás vyhnala.
Sklouzl jsem se,
A hned Tobě utíkal jsem.

Po nějaké době,
Srandu jsme si dělali,
Ze srdíček s různými iniciály.
A já jsem nám udělal taky.

Věděl jsem, že chci,
Že chci, aby to byla realita.
V tu chvíli však dělal jsem si legraci.
Ach, ta moje absurdita.

Po nějaké době,
Věděl jsem, že jsem na tom bledě.
Musím ukončit ten vztah přes internet,
Ale jak? Co teď?

Nevím, jak se chovat,
Nevím, co mám dělat.
Ale ukončit to vážně musím,
Jiného v srdci nosím.

Paťa, v pohodě to vzal,
Všechno, dobře to toleroval.
Ovšem už nikdy nebylo to jako dřív,
Vztah mezi námi, to byl hřích.

Čekala mě budoucnost s Filipem,
Doufal jsem, že dlouho spolu budeme.
Ale jiná věc měla by mě trápit,
Jak takový vztah vůbec začít?

Bylo to obrovské dilema,
Vůbec nevěděl jsem, co mám teď dělat.
Kamarád mi říká: „dej mu pusu.",
Tak udělat to mám, dle jeho vkusu.

Veliké obavy jsem měl,
Zvládnu to? Nebo ne?
Jestli já na to vůbec mám,
Jestli vůbec udělat to se odhodlám.

Lidé plní otázek,
Od začátku spolu nás spojovali.
Může to snad býti realita?
To jsme my dva opravdu netušili.

Nadešel ten večer,
kdy všechno změnit se mělo,
kdy jsem za ním přišel,
"Nepůjdeme ven, Fílo?"

Ty jsi souhlasil,
jako každý den.
Mou touhu uhasil,
ale v lazních, budu už pouze týden!

Šli jsme ven,
Jako každý den.
Byl jsi nervózní strašně.
Ničeho jsem si nevšiml.

Má nervozita také obrovská byla.
Ale ve Tvém objetí se schovala.
Začal jsi hloupé kecy mít.
Co bys měl snad zkazit?

Ta slova mě mátla.
Ty přeci nic nemůžeš zkazit.
Myslel jsem na nás dva.
Měl jsem chuť Tě políbit...

Pak jsem plácl hovadinu,
Že asi nejsme ve vztahu.
Proč řekl jsem to asi?
Začal chrlit jsi otázky.

Jak to myslím?
Neptej se prosím.
Že chtěl bych vztah,
To nepřiznám, nech to tak.

„Jak myslíš, že to myslím?"
„No to já nevím."
Pak zkusil jsi to hold,
„Že mě máš rád moc?"

Ztuhl jsem a hlavou pokýval.
„Tak moc?" Ty ses mě optal.
„Tak moc teď zkazím to,
Ale tohle? To stojí za to."

S těmito slovy ses přiblížil,
Na rty poprvé jsi mě políbil.
Po chvilce ses odtáhl,
Ovšem já zase zpět Tě přitáhl.

Očka příjemně zavřená,
Ústa lehce pootevřená,
Okolo Tvého těla ruce,
A spousta motýlků v břiše.

Bylo to jako splněný sen,
Byl to hned krásný den.
Jako rozkvetlá louka,
Každý šťastný, každá moucha.

Bylo to jako zrození nového života,
Jakoby na světě byla jednota.
Všude rovnost, vše růžové,
Jako když zpívají ptáčkové.

"Teď už je to vztah?"
Nebo tento okamžik zvěční se v prach?
"Ano, teď už jsme ve vztahu."
Řekl jsi a chytl mě za ruku.

"Jenom bych to nikde moc neříkal."
Řekl jsem a pak se pousmál.
S úsměvem jsme se vrátili,
Nevědomě na sebe pozornost poutali.

Každý den s Tebou krásný byl,
Pokaždé, když jsi mě políbil.
Každé chycení za ruku,
Či kráčení s Tebou po boku.

Ke konci dny plné pláče,
Naše láska se ukáže.
Po víkendu odjíždím,
Snad často Tě uvidím.

U mě na pokoji,
Celý víkend strávili jsme.
Pořád se jen objímali,
A taky dost líbali se.

Byly to dny plné slz,
Skoro pořád zvýšený pulz.
"Nechci ještě domů."
"Neboj, my zvládneme to spolu."

"Budeš mi chybět, Míšo."
"Notaaak, neplač Fílo."
Spolu jsme se zasmáli.
Rozesmáli nás naše slzy.

Poslední den, hrajeme aktivity.
Jsme společně ve dvojici.
Jo, vyhráli jsme!
Mami, prosím, ještě nejezdi...

Pořád v utajení jsme,
Jen letmo obejmul jsi mne.
Já jsem potom odjel,
Už jsem jen smutnil.

Den celý byl skvělý,
Zároveň bez Tebe prázdný.
Večer naštěstí volali jsme.
Hned zářivě usmíval jsem se.

Introvert obrovský jsi,
Ani na to psaní moc nejsi.
Dalo mi občas zabrat,
Donutit Tě alespoň volat.

Občas smutný jsem z toho byl,
Ze smutku jsi mě vždy vysvobodil.
Volávali jsme každý den,
Dříve tři, pak už hodinu jen...

Když přijel jsi z lázní,
A já na intr začal jezdit.
Bylo možné naše setkání.
Ale jak to zařídit?

Rodiče naši o nás netušili.
Samotné autobusem by nás nepustili.
Co se to stalo za nedopatření?
Jak že Tvoji rodiče to zjistili?

Přes nějakého kamaráda?
Který zahlédl nás na Tvém Instagramu?
Tohle není žádná důvěra.
Ale aspoň jedno sdělení máme z krku.

Jednou měl jsi za mnou přijet.
Stále tvrdil jsi, že to nejde.
Já vždy našel nový způsob,
Příště zkus výmluvy jiné.

Přijel jsi, byl jsi u nás asi na hodinu,
Vysmál ses náměstí našemu malému.
Smál jsem se s Tebou moc,
Nejraději byl bych s Tebou i celou noc.

Ale realita byla zcela jiná.
Ani jsem se nanadál,
Nasedal jsi do auta,
A já jen už mával.

Bylo mi smutno,
Ale byl jsem štěstím nabít.
Byl jsi mé všechno,
Pak na vlak na intr musel jsem jít.

Pomalu upadalo naše volání,
A co teprve to mizerné psaní?
Chyběl jsi mi, opravdu moc.
Jakou zvolit pro to pomoc?

Musím přijet za Tebou,
Ale jak řešit to s rodinou?
S prosbou o osvěžení jdu za tátou.
Bojím se, snad rodiče mě do háje nepošlou.

Táta s úsměvem řekl,
Že klidně mě odveze.
Chce jen mou radost,
O tu mu jde nejvíce.

U Tebe bylo to nádherné,
Hřbitov naproti mateřské školce?
To přijde mi opravdu šílené.
Po celém odpoledni už mrznou mi ruce.

Když už musel jem jet,
Naposledy jsem Tě obejmul.
Řekli jsme si pár posledních vět.
"Miluji Tě." Ještě jsi mi připomenul.

Potom doma táta chrlil otázky,
Příběh kamarádství, nebo lásky?
Vůbec nic jsem mu neřekl,
Ani když do Jihlavy mě vezl.

Štěstím jsem jenom zářil,
Nejlepší chvíle s Tebou jsem zažil.
Pořád myslel jsem na Tebe,
Jako dostal bych se do nebe.

Mohl jsem to snad nějak vědět?
Šlo tomu nějak náhodou zabránit?
Jak mohl jsem to já tušit?
Když s Tebou srdce začíná mi bušit

Chtěl jsem brzké setkání s Tebou,
Nějaké chvíle se snad najdou.
Hrozně chtěl bych Tě moc vidět.
Zase vedle Tebe sedět.

Pár víkendů vymlouval ses,
Byla to hrůza, byl to děs.
Vůbec nechceš mě vidět snad?
Nemusíš si na nic hrát.

Jak vážně ta slova myslel jsi?
Jsem jediný, kdo myslí to vážně, asi.
Miluju Tě, hrozně moc,
Píšu Ti to každý den a každou noc.

Hrozně moc chtěl bych Tě vidět,
Ale co jiného mohu dělat, než tu sedět?
Vážně tak moc nemůžeš?
Nebo prostě jen nechceš?

Pomaličku přestali jsme volat,
Téměř jsme si přestali i psát.
Úplně přestali jsme se setkávat.
Nezbývalo mi nic jiného, než plakat.

Plakal jsem dny i noci,
Byl jsem jako v nemoci,
Ve zcela úplné bezmoci.
Copak mu není pomoci?

Hádka, řeči, že chybím Ti,
Je mi ze všeho na blití.
Přiměl jsem Tě, aby jsi nesmutnil.
Myslel jsem, že jsem Tě uklidnil.

Působil jsi už celkem dobře,
Možná zase šťastně,
Věřil jsem, že mě miluješ,
Nevěděl jsem, že odejdeš.

Ten víkend pro mě byl hrozný,
Před očima měl jsem všechny hrozby.
Říkal jsem si, že už je to v pohodě.
Věřil jsem naší šťastné dohodě.

Slíbil jsem, že budu tu pro Tebe,
Seslal bych Ti všechno z nebe.
O víkendech za Tebou bych jezdil,
O Tvou přítomnost boha jsem prosil.

Po hádce, od dalšího pondělí,
Nic o sobě už jsme nevěděli.
Začal ignorovat jsi mě téměř úplně.
A tohle, to mě dostávalo na dně.

Lidé na intru si toho všímali,
Předstírali, že rádi by pomáhali.
Nevěděl jsem, co se asi dělo,
Co se asi ve Tvé hlavě dělo?

Bez Tebe byl jsem tak osamělý,
Jako byl bych smyslů zbavený.
Jako byl bych bez duše, prázdné tělo,
Vůbec nevím, co se se mnou dělo.

Tři dny jsem to vydržel,
Bez Tebe jsem se obešel.
Pak už se to nedalo,
Něco mě tak napadlo.

Kamarádovi Tvému napíšu,
On určitě dá Ti vědět.
Abys mi poslal nějakou zprávu,
Abys mi přišel cokoliv povědět.

Abys mi alespoň zavolal,
Bojím se, že jsem něco zvoral.
Bojím se, že se rozejdeme,
Vyhnul se tomu? Je tam ta naděje?

Po hodině a půl jsi zavolal.
Tohle jsem já podělal?
Tvá slova tak moc bolela,
Celkově mě dost zasáhla.

Normálně pozdravil jsi mě.
Řekl jsi, že miluješ mě.
Ale že to prostě nedáváš,
Že už na to vůbec nemáš.

Několikrát ses omluvil,
Taky ta slova lásky vyslovil.
To asi zabolelo ze všeho nejvíce,
Nešlo tomuhle nějak vyhnout se?

Ihned v slzách klesnul jsem k zemi.
Nic nádherného na světě už není.
Ty jsi byl pro mě úplně vše,
Bez Tebe ještě jít to může?

Ani nezvládal jsem nijak žít,
Už vůbec nemohl jsem vůbec snít.
Je to jako biliarda střípků v srdci.
Občas hnusní jsou kluci.

Je to jako v obřím dešti louka,
Jako obrovská bouřka.
Jako když padají všechny stromy,
A bortí se všechny možné domy.

Žaludek stahuje se mi velice,
A to bolí snad asi nejvíce.
Možná chce se mi i zvracet.
Květů donesl bych mu klidně tucet.

Byla to bolest bodavá a ostrá.
Na mě smůla snad je přilepená.
Všechny ty dny plné pláče,
Byl jsem jako zraněné malé ptáče.

Bude to snad někdy úplně v pořádku?
Jak mám na to jít? Celkově na lásku?
Proč tak moc problémové to je?
Proč tak špatně s tím se vždy skoncuje?

Častokrát jsem Ti potom psal,
Občas jsem i volával.
Však nakonec jsem to vzdal.
Snad sis se mnou jen nehrál.

Když přišly Vánoce pak,
Snažil jsem se Tě kontaktovat.
Nejspíš sis toho nevšiml ani.
Bylo to bez Tebe přesně 75 dní.

Dokonce o čtyři dny později,
Měl jsi pak narozeniny.
Ten den doslova jsem chlastal,
Zase jsem Tě kontaktoval.

Na Nový rok to nebylo jiné,
Nebylo to nic, co by bylo nové.
Ani sis žádnou zprávu nezobrazil,
Sám sis to holt takhle nastavil.

A já dal jsem úplně bez Tebe,
Jsem jako tělo bez duše.
Jak se člověk z lásky dostane?
Bolí to, jako šípem z kuše.

Dneska je to bez Tebe přesně stovka dní,
Právě blíží se téhle básně ukončení.
Nezvládl jsem se s Tebou pořádně rozloučit.
Prostě si nemůžu vůbec poručit.

Nepotřebuji s Tebou žádný vztah,
Ani, aby všechno změnilo se v prach.
Chtěl bych o Tobě alespoň občas něco vědět.
A ne jen doufat, a na zadku sedět.

Kdybych věděl alespoň z doslechu,
Že o dobrou náladu nemáš nouzi.
Hned zapomněl bych na depku,
A byl bych šťastný jako nikdy.

Stačilo by mi pouhé vědomí.
Vědomí toho, že jsi v pořádku.
Netíží Tě snad svědomí?
Tohle je víc škody, než úžitku.

Nedokážu ignorovat ani nepřítele,
Natož potom ještě Tebe.
Proč Ti to šlo tak jednoduše?
Copak tohle snad dělá se?

Zkazil jsi to ignorováním.
Ignorance bolí o dost víc,
Než kdybys byl s někým jiným.
Takhle nevím vůbec nic.

Zbývá mi jen rozloučit se.
S tímhle vším hned smířit se.
Rozmyslet to ve své hlavě,
A dát Ti jedno velké sbohem.

Budu Tě mít navždy ve svém srdci🧡🧡🧡
________________________

Tak fajn, stihl jsem to! Nevím, jestli je tam úplně správně dějová linka, abych pravdu řekl, nejsem zvyklý si po sobě něco číst a jakmile bych to udělal, tak bych to celé předělával a možná bych to i smazal.

Proto to po sobě ani nečtu.

Navíc jsem to dopisoval teď v noci... (Jsem opravdu dost otupělý..)

Takže jen doufám, že jsem správně navazoval.

Doufám, že tam mám úplné minimum chyb. Byl bych rád, kdyby se vám to líbilo, jelikož mi to dalo poměrně dost práce a zároveň vzalo poměrně dost času.

Ovšem pokud máte připomínky, nebojte se jít ani do toho!

Za každý váš názor budu neskonale vděčný.

Mně osobně to přijde jako hovadina. Samo o sobě, jako příběh je to nádhera. Ale v této básni.. nevím nevím.

Mějte se krásně, mám vás všechny moc rád.

U další básně, ahoj!🧡

Říjen 2021 - má, dle Instagramu super vztah. Stále jsem s ním nenavázal žádný kontakt, a už jsem s tím nejvíc v pohodě, i když mě asi navždy bude hlodat, že nevím důvod.🧡