Ach, ta samota,
Jakoby každý den byla sobota.
Máme dlouhé prázdniny.
Najednou jsem všem neznámý.

Ráno, nejdéle v devět vstanu,
A jdu si udělat ranní hygienu.
Většinou už ani nesnídám,
Hnedka oběd vařívám.

Po dovaření jídla skvělého,
Vše snědl bych z hrnce plného.
Poté umyji všechno nádobí,
A poklidím v obývacím pokoji.

U toho všeho celý den,
Sleduji nějaké ty seriály,
Šel bych raději s někým ven,
Seriály vůbec mě nebaví.

Kéž by někdo se mnou ven jít chtěl,
Každý na mě dávno zapomněl.
Po úklidu menším celkovém,
Zavřu se v pokoji svém.

Začnu uklízet i tam,
Vše třídit, co kam uklidit mám?
Tohle strčím na polici, nebo do skříně,
Tamto zase určitě zůstane na stole.

Celé odpoledne většinou volné mám.
A tak si třeba kreslívám.
Nebo sednu si ke svým klávesám,
A už přemýšlím, co zkusit zahrát mám?

Pak přijde otec můj z práce domů,
Utahaný, jako celé stádo koní,
A mamka přijde z obchodu,
Do kterého každý den pracovat chodí.

Jemu ohřeji polévku, pak jídlo hlavní,
Se vším mamce pokusím se pomoci,
Poklidím, umeji, uklidím nádobí,
Pak další čaj jdu udělat si.

Krom čajů nepiji už vůbec nic,
Přemýšlím, co měl bych dělat víc.
Popovídám si o všem s mamkou,
Ale brzy s tátou spát jdou.

Začíná to přituhovat,
Karanténa je už maximální.
Proč každý chce to rozebírat?
Pro mě již není co k řešení.

Mám celkem rád samotu,
Ale zároveň mě hodně děsí.
Sám doma klidně budu,
Samotu psychickou? Ne prosím.

Po dvou týdnech stereotypu,
Táta dodělal svou zakázku.
To znamená, že bude doma.
Snad nebudu jako jeho sluha.

Další velká novinka.
Mamka někde nastydla.
Neschopenku si vezme,
Na Coronavirus se testuje.

My, i doktorka víme, že nic to nebude,
Ale jistota je jistota.
Minimálně dva týdny do práce nepůjde,
Doma nebude prázdnota.

Je čtvrtek, naši první den,
Oba dva doma jsou.
Vždyť teď to začlo jen!
Už se spolu nesnesou.

Často utíkám nahoru,
Jsem tam sám.
Pustím si nahlas hudbu,
A už se vyřvávám.

U notebooku sedávám,
A do výzvy kreslívám.
Ale až po tom, co dozpívám.
Ale sám se pořád cítívám.

Všem snažím se psát,
Je někdo, kdo chce odepsat?
Už mě nebaví se tolik vnucovat.
A pořád jen nocovat.

Málokdo má nějaký čas.
A pak vnucuji se zas.
Tomuhle rozumím,
Na ně se nezlobím.

Ale někdo, kdo tvrdí, že má rád,
Nechce ani pár zpráv psát.
Ale na ostatní spoustu času má,
Protože si ho prostě udělá.

A tak zůstávám sám,
Alespoň se tak cítívám.
A i když se celkem dost hroutím,
Tak ostatním se pomáhat snažím.

Děje se toho tolik,
Ale na co zas vyvolávat povyk.
Nechám si to pro sebe,
Za nějaký čas to odejde.

Jediné, s čím bych se mohl svěřit,
Mrzí mě tahle karanténa, tenhle vir.
Protože ani sestřičku nesmím u sebe mít.
Co teď si mám počít?

Bytost, co dokáže vytvořit úsměv na tváři,
Jen když se jakkoliv zatváří.
I když mě tahá za vlasy,
I to se vyplácí.

Kolik měsíců ji ještě nemusím vidět?
Bude mi hrozně moc chybět.
Ta radost v jejich nádherných očích,
Pokaždé, když někoho z nás spatří.

Je tu jedna věc, přeci jen,
Která radost mi dělá.
Když vylezlo slunko ven,
Každá kytička se vzpamatovala.

Zase uběhlo týdnů pár,
Už jsem zase trošku dál,
Nepřipadám si už sám.
Lepší život teď mám.

Na všechno mám klid,
Na intru nemusím být.
Pořád je tu samota,
Ale to není žádná novota.

Jsem zvyklý být sám,
A asi lépe se tak mám.
Ani na zahradu moc nechodívám.
Sluníčko moc si neužívám.

Můj stav fyzický,
Je jako kdejaké babičky.
Jsem totálně na prašky.
Ale dokonale je mi psychicky.

Radost mám ze života.
Všude optimismus a dobrota.
Všechno k lepšímu se obrací,
Naději vážně neztrácím.

............
Mělo toho být o dost více, ale nedopsal jsem to a vracet se k tomu nebudu, jelikož to už dle mě opravdu nemá smysl.
Ale vlastně to i takhle končí docela dobře.

Mějte pěkný den🧡