Tento pokus o báseň vznikl na základě výzvy od Inerat, které jsem se zúčastnila. Už to budou asi tři měsíce. Jak si ji tak zpětně čtu, tak sama nevím, co si o tom myslet, ale třeba se vám aspoň trošku zalíbí. 😊

Probudil mne Alík, toť kocour náš.
Poslední den prázdnin, lkám.
Čas jde neúprosně dál,
k tomu kočičí chlupy v hubě mám.

U stolu v kuchyni pojím, co najdu.
Pohlavku matčinu úspěšně se vyhnu
a zadními dveřmi od domu
jak matčin milenec nenápadně prchnu.

Šest večer,
času mám stále dost.
Sedím na gauči,
zadek s ním už prakticky srost.

Přede mnou sic televize stojí,
pouze na to ale myslím. 
Sedmá, osmá, devátá odbíjí.
Čas zastavte, prosím.

Držel jsem se,
jen co je pravda.
Únava však na mě padla.
Spánek odnesl mne, zrada!

Budík proťal ten božský klid.
Kolik jen hodin může být?
Pět hodin a dvě minuty.
Smí se tak brzy ráno klít?

Máma vlítla do pokoje,
chvíli mluvila, chvíli mne prosila
a pak odešla.
Já v ostražitosti polevil
a draze za to zaplatil.
Bránil jsem se marně.
Postřikovač použila na mě.

Nechci tam, ne a ne,
smrtelná choroba leze na mne.
Má matka je však neoblomná.
Můj názor nic neznamená.

V koupelně jsem našel chvíli klidu,
aspoň si učísnu tu svou čupřinu.
Vyčistím zuby, zobnu si aspirin
a, dráha máti, už vyrážím.

V jedné ruce kafe, v té druhé veka.
Na zádech bágl, přede mnou škola.
Nohy se šinou, hlava padá,
zas budu za toho vola.

Na chodbě řev, kafe na košili.
Já říkal matce, že to takhle skončí.
Zapadnu na záchod, obličej opláchnu.
Svět celý se se mnou točí.

Osm hodin, zvonek zvoní,
já do své třídy vcházím
a hlasem odevzdaným hlásím.
„Dobrý den, posaďte se žáci."