Vítr vane, sníh už padá,
poďte ke mě, hříbátka.
Já vám povím uspávanku
o vichřici, jemném vánku,
o sněhu a o vločkách.
Jak v zimu padla klisna mladá.

Zima byla zrozena už s Equestrií samou.
Ta už od počátku věků bývávala tak chladnou.
Její bratři, windigové, duchové strachu, nočních děsů,
smáli se, smáli, když lavina padala z útesů.

Znechutili poníkům celou zimu slavnou
a stejně bavili se tím, jak poníci slábnou.
Jak úrodu už nesklízejí,
protože není sklízet co,
jak v zoufalství upadají,
jak nad nevinností má navrch zlo.

Zima byl duch vychytralý.
Napověděla poníkům,
aby se na cestu vydali
k lepším místům, půdě a časům.

Windigové pokusili se je rozeštvat,
ale plamen přátelství je zvládl odehnat.
Slavili pak poníci porážku zlých duchů,
jen Zima, celá popálená, zůstala s nimi v tomhle vzruchu.

Každý rok k nim přicházela,
hlídala a chránila.
Oni však jí nadávali,
chtěli aby i ona odešla.

Začala plakat, Zima milá.
Opustit je nechtěla.
Aniž by to ovládala,
sníh svých bratří spustila.

Bílé malé chuchvalce létaly povětřím,
zem pokrývala bílá barva,
zoufalství Zimy s neštěstím,
že bude navždy jenom sama.

Přesto vracela se dál,
poníky dál hlídala.
I přesto, že se jí každý bál,
poctivě je chránila.

Uplynulo spoustu let,
poníci zapomněli hrůzy.
Počítali prostě jídlo,
co vydrží do zimy.

Zima byla samozřejmost,
už ne žádné prokletí.
Každý rok nabral tutéž stejnost
větru a častých závějí.

Zima chodila po kraji a zoufala si stále.
Že každý si dveře zavírá a jí neřekne dále.
Teplo bylo cennější, než zachránkyně.
Lépe býti uvnitř v teple, než venku v hrozné zimě.

Jednou v noci uviděla, že někdo se v teple neskrývá.
Klisnička modrá, s bílou hřívou a očka šedá, mlživá.
Poslouchala o čem rozjímá.

Ze všech poníků, které mohla znát,
ze všech, které slyšela nadávat,
z nich jen jedno hříbě vidělo v ní krásu,
jen to, které postrádalo zrak.

Šeptala klisničce do ucha,
každou noc chodila za ní.
Šeptala, že správně si počíná,
šeptala, že miluje ji.

Díky ní pak ostatní
byli schopni vidět, co skrývá sníh.
Ocenili krásu Zimy,
věčně chladný sever, i horký jih.

Z hříběte vyrostla klisna mladá,
patronka sněhu jí říkali.
Jméno Snowdrop se jí dává,
tak kronikáři ji nazvali.

Nezmínili se ve svých knihách,
že Zima chodila k ní dál.
Děkovala, šeptala a líbala ji v jejích snách.
Tak jak milenec by k ní chodíval.

V pokoji jejím otevřené okno,
jako by čekalo na Zimu.
I svíčku se bála zapálit,
aby neublížila milému.

S jinovatkou po tváři i po těle vždy se budila.
Ani nemoc ji nedonutila, aby okno zavřela.
Doktoři radili teplo na nemoc zákeřnou.
Však ona stejně dál scházela se Zimou.

Vločky i bez jejího zasažení,
stále byly nádherné.
Poníci těšili se na sněžení,
až zimy čas zas vypukne.

Dny léta moc se ploužily,
rozdělovaly šílený pár.
A sotva se Snowdrop vyléčila,
Zima zas přišla pro rozmar.

Horšil se stav klisny bledé,
jež z lůžka už vstát nemohla.
Jediné, co po všech chtěla,
aby okno bylo otevřené.

Jednou, v temné zimní noci,
jen týden před Útulnoci,
někdo okno zavřít přišel,
venku silný vítr kvičel.

Zima už k své milé šla,
však přes okno k ní nemohla.
Sklo ve střepy chtěla títi,
se Snowdrop jen chvíli býti,
s láskou svou se rozloučit,
než vzal ji k sobě věčný klid.

Zamrzlé ráno okno bylo,
mrazem málem popraskalo.
Ten rok přišla brzy obleva,
když chladná klisna mrtva ležela.

Když zima přišla další rok,
už neměla tak svižný krok.
Bloumala smutně po mracích,
hledala milou v závějích,
hledala ji pod tuhou zemí,
byť věděla, že nikde není.

Už nechtěla dál přicházet,
dál bloudit a jen obcházet.
Neměla už důvod svůj,
za kterým šla by stůj co stůj.

Doba suchá nastala,
když Zima chodit přestala,
když uzavřela se v zámku z ledu,
v horách někde na severu.

Poníci zoufalí sníh zpátky chtěli,
sami tvořit se ho pokoušeli,
ale nepřinesli změnu žádnou,
báli se toho, že horkem padnou.

Tu přišla malá klisnička,
co zimu ráda měla,
s oblibou vždy každý rok
poníky ze sněhu stavěla.

Odešla do hor, bloudila dlouho,
nikdo o ní nevěděl.
Dokud ji poník, co tam bydlel,
zmrzlou na kost nenašel.

Už nebylo jí pomoci,
snad i srdce v ledu měla,
Ale tu noc, po půlnoci,
Zima se ukázala.

Vyběhla ze svého paláce,
plakala na Equestrii sníh.
Že už chápe, ví kdo je zrádce,
že sama zavinila další hřích.

Poníci se radovali,
oslavovali oběť ušlechtilou.
Že klisnička, co už se nevrátila,
obdařila je zimou.

Od té doby každý rok,
aby Zima přišla,
na jedno hříbě má nárok,
jak první hříbě vzala.

Ona už k poníkům nemluví,
tiše jen naříká.
Spoustu a spoustu závějí
jim bez řečí vydává.

Jak můžou být tak bezcitní,
zvyknout si na oběti,
aby prokletí Snowpony
spočinulo na hříběti.

Kletba Snowpony trvá,
kdo nezapomněl, ví,
vítr vane, sníh už padá
a Snowdrop navždy spí.

Tak jak sem nemocná, múza se nebojí nakazit a parazituje na mě spolu se zánětem hrtanu x'D
Berte to jako předčasný dárek k Vánocům? xD
Seděla sem nad tím bez přestávky asi hodinu :'D
Nuž a o Vánocích vydám Úvod k Bez dozoru: Zatmění slunce (pokračování Srdce)
Už mám (nepočítaje Úvod) 7 kapitol a chci jich mít 11 než začnu xD
A to bude teprve asi třetina plánované knížky x')
No nic, vydržte to vy, co chodíte do školy a můžete mluvit! <3
Vánoce, Vánoce přicházejí!