Každý ptáček prý vyletí z hnízda,
ať už ho má rád sebevíc.
Pak ve světě své místo hledá
a děsí se toho, že nenajde nic.

Že družku nikdy nenajde si.
Že ptáčata mít nebude.
Že bude létat po nebesích
a nic jiného mu nezbude.

Však potom, někde u krmítka,
zamiluje se vzápětí
a když vyrostou jarní kvítka,
hnízdo je plné k prasknutí.

Vajíčka se pak vyklubou
a pár jich na zem spadne.
Během chvilky vyrostou,
Když první kvítek zvadne.

Ptáčci sou najednou dospělí
a chtějí už vyletět z hnízda.
,,Už už abychom letěli!"
- Každý z nich nadšeně hvízdá.

A když i poslední odletí,
rodiče sami zůstali.
Doufaje, že zpět přiletí,
vyčítají si, že SVÉ rodiče rmoutili.

Když začali plánovat životní osnovu.
Když nadšení ze světa,
neměli čas se ohlédnout k domovu...

Tahle básnička je ještě z doby kdy sem pořádala soutěž, kde se měla napsat smutná báseň. xD
Ještě mám k té soutěži jednu.