Už druhý večer po sobě vynechal účast na slavnosti. Nepochyboval o tom, že princ Wooyoung bude s jeho rozhodnutím nesouhlasit, byl však příliš unavený na to, aby se několik dalších hodin přetvařoval před ostatními, naparoval se cizími úspěchy a obludně nafukoval ty vlastní.

Večeři si poručil přinést do svých osobních komnat: útulně zařízeného prostorného pokojíku v západní části hradu. V klidu pojedl a následně se uchýlil k psacímu stolu. Zažehl vysoké svíce na svícnu přistavenému ke zdi, ze zásuvky vylovil kus nepopsaného pergamenu a brk a kalamář, a jal se sepisovat události toho dne.

Obzvláště velký zájem projevil princ Wooyoung o prince Hongjoonga. Téměř po celou dobu z něj nespustil oči, jako by pro něj byl cizí princ zajímavější než ptactvo a divoká zvěř, jejímž lovem jsme strávili celé dopoledne. Kdybych ho neznal lépe, skoro bych řekl, že se v princi Hongjoongovi zhlédl.

Drápání brku o pergamen utichlo. Hrot se váhavě pohupoval ve vzduchu, kousek nad deskou stolu, jako by si ruka, která brk držela, nebyla zcela jistá, jak pokračovat.

Jongho si po sobě s podmračeným výrazem četl řádky, které se ještě leskly čerstvým inkoustem. Nakonec dospěl k rozhodnutí. Namočil špičku brku do kalamáře, přeškrtl poslední větu a pokračoval následovně:

Řekl bych, že se hon vydařil. Princ Wooyoung sám skolil dva dravce, byl však nevídaně štědrý a několikrát se vzdal první rány ve prospěch svých hostů, zejména pak prince Hongjoonga. Tomu štěstí tolik nepřálo – podařilo se mu zasáhnout jen prchajícího zajíce, který ještě ke všemu zmizel v lesním porostu a nevypátrali ho ani honáčtí psi. Cizí princ se však nepřestal po celou dobu usmívat, k očividné spokojenosti prince Wooyounga. Je až podivuhodné, jak si oba padli do noty, bez jediného slůvka.

Napřímil se a kritickým pohledem hodnotil svůj spis. Těch posledních pár slov si mohl odpustit, usoudil. Užuž se chystal znovu smočit brk v kalamáři, když tu si to rozmyslel.

Odložil psací nástroj stranou a hřbetem ruky si promnul unavené oči. Mihotavá světýlka vesele tancovala na voskových špicích a vrhala kolem sebe teplou záři přímo vybízející k odpočinku.

Protáhl ztuhlá záda, upravil si vlasy a naposledy vzal brk do ruky. Hrot zaškrábal o drsný papír a u spodního okraje přibyly dva nové řádky:

Můj vlastní úlovek dnes činil jedinou lasici, ještě ke všemu nijak zvlášť velkou. Bohužel to zdaleka není liška nebo jezevec – na druhou stranu, není to ani úplná ostuda.

Pergament zašustil, jak jím hrabě zamával ve vzduchu, těsně mimo dosah hořícího svícnu. Jakmile inkoust zaschl, přeložil své psaní nejprve na polovinu, pak na čtvrtku, a nechal hladové plamínky, aby spolykaly jeho myšlenky a proměnily je v popel.