Dal si záležet, aby byl ve stájích ještě před východem slunce. Dokonce se kvůli tomu večer neúčastnil dalšího slavení – ale to byla spíše záminka, aby se mohl vyhnout aristokratům s nosy nahoru a jejich nabubřelým řečem.

Oděný do slušivé jezdecké kombinézy, doplněné o kožené boty a opasek, zamířil Jongho ke stání, odkud ho už z dálky vyhlížel černý kůň. Ještě než stihl otevřít branku boxu, zjevil se mu po boku pacholek v ušpiněné haleně s ohrnutými rukávy. Nápis na pravém předloktí měl umazaný od bláta. Svým vzrůstem dosahoval Jonghovi sotva po ramena; byl to teprve chlapec.

„S dovolením, ctěný pane," klaněl se opřekot a už se sápal po vraníkově ohlávce, „nemusíte se namáhat, my vašeho koně přichystáme..."

Jongho ho zadržel mírným, přesto pevným hlasem, který nenechával chlapce na pochybách, kdo tady rozkazuje.

„Nebude potřeba. Zvládnu to sám."

To hocha viditelně zaskočilo. „Pane...?"

„Běž," zopakoval mu, „já se o svého koně postarám."

Tentokrát chlapec poslušně sklopil hlavu, zamumlal cosi na souhlas a odběhl pryč.

Vzduchem se neslo cinkání postrojů a klapání kopyt, jak byli koně jeden po druhém vyváděni ze slámou vystlaných stání. Vedle něj se další mladík snažil protáhnout okolo mocně stavěného bělouše – zvíře ale zadníma nohama zablokovalo uličku a švihalo ocasem, takže se kolem něj nedalo projít. Ke zvuku podkov na kamenné podlaze se nově přidalo ržání i proudy hlasitých nadávek.

Otočil se k nastalému chaosu zády a soustředil se jen na vlastní zvíře, aby nikomu nezavdal pro více drbů, než kolik jich po jeho odmítnutí pomoci nevyhnutelně muselo přijít. Bez dalších incidentů utáhl popruh sedla pod koňským břichem, nasadil zvířeti uzdu a následně i sytě červenou čabraku se zlatavými střapci. Ochrana na uši a zároveň ozdoba odpovídala barvami jeho rodovému znaku, jak se u šlechty slušelo.

Zatímco ve stájích panoval shon, zadními vraty dovnitř vklouzl jezdec na hnědé klisně. Jongho toho muže nikdy předtím neviděl; soudě podle nové vlny pozdvižení, kterou jeho přítomnost vyvolala, se muselo jednat o jednoho z Wooyoungových významných hostů.

Pod dlouhým cestovním pláštěm byl neznámý hubený jako tyčka. Jeho proporce působily dojmem, že by ho ze sedla dokázal vyhodit silnější poryv větru, ale sebevědomé držení těla a to, jak se zdánlivě bez námahy přizpůsoboval kroku svého koně, vypovídalo o člověku zvyklém takto cestovat značnou část svého života.

Cizinec měl na hlavě nízký černý klobouk se stříbřitým lemem. Jeho obličej ukrývalo sporé osvětlení a stín krempy. Dlouhé tmavé vlasy, které rámovaly jeho tvář, se vlnily v rytmu koňského pochodu. Jezdcův cestovní plášť, taktéž černý se stříbrnými ozdobami a sponou, byl pokrytý prachem z cest. Narozdíl od svého koně muž působil čerstvým, odpočatým dojmem.

Zvíře se loudalo se svěšenou hlavou, kopyty škrtalo o podlahu a o nové prostředí nejevilo zájem. Jeden z pacholků kráčel klisně po boku a vedl ji za uzdu, ale Jonghovi neušlo, že jezdec nepustil otěže z rukou, dokud nezastavili na místě.

Kdosi se pokusil přistavit ke koni stoličku, muž v sedle si však pokusu o pomoc buď nevšiml, nebo ho ignoroval. Předklonil se, přehodil nohu přes koňský hřbet a ladně dopadl na obě nohy s jistotou člověka, který mnohokrát vykonával jeden a ten samý pohyb, dokud si jej perfektně neosvojil.

Jongho si pro sebe uznale pokýval hlavou. Když stál na zemi, neznámý působil ještě křehčeji než předtím v sedle – zejména po tom, co mu houf sloužících sundal klobouk a cestovní plášť. Cizinec byl drobné postavy s úzkým pasem a jemnými, skoro až dětskými rysy. Přehozený přes jedno rameno se nově objevil tlustý kožený popruh, do té doby zavěšený mezi sedlovými brašnami. Na jeho koncích se pohupoval obal na loutnu, přičemž krk nástroje perfektně zapadal mezi hudebníkovy lopatky.

Vybavil si konverzaci, kterou s princem vedli hned prvního večera: Wooyoung se obzvláště těšil na návštěvu jistého mistra Yeosanga...

Jeho podezření se záhy potvrdilo, neboť ač se to zdálo nemožné, kolem umělce se vyrojilo ještě víc lidí. Všichni se samou ochotou div nepřetrhli, aby mu mohli být jakkoliv nápomocní, ačkoliv cizinec na první pohled žádnou asistenci nepotřeboval.

„Mistře Yeosangu, vítejte, pane..."

„Královská rodina vás ráda přijme, jen co se ráčíte ubytovat..."

„Z cesty, holomci, z cesty! Tak z cesty, povídám! Uvolněte průchod pro mistra!"

„Tudy, pane Yeosangu, prosím..."

Rychle se blížili k místům, kde stál hrabě se svým koněm. Obrátil tedy svou pozornost k vraníkovi a mírným tlakem na plece ho přinutil ustoupit, aby nestáli malé delegaci v cestě.

Za sebou zaslechl další hlas; hlubší a jemnější než hrubé hlasy pacholků zvyklých překřikovat rozrušená zvířata; jeho slova však zanikla v panujícím zmatku. Domyslel si, že se jedná o básníka. Přitisknul se blíž k dřevěnému obkládání, se záměrem umožnit umělci a jeho doprovodu projít, když tu mu rukou projela prudká bolest.

Ucukl – ramenem při tom jen těsně minul procházejícího poetu a jeho početný doprovod – rozhlížeje se kolem ve snaze přijít na to, odkud náhlá bolest přišla. Otočil se ke stáji, odkud zvědavě vykukovala vraná hlava. Koník se čumákem otíral Jonghovi o paži, chřípí roztažená, oči vykulené.

„Hej!" pleskl zvíře rukavicí přes nozdry. Vážně ho právě ten malý hajzlík kousnul?!

Výkřik k sobě přilákal pozornost posluhovačů z vedlejších boxů. Teď, když jim hudebník zmizel z dohledu, se hlavní atrakcí stal láteřící hrabě. Se špatně skrývaným zájmem pokukovali jeho směrem: skoro jako by slyšel, co se jim honí hlavou. Milostpán se ohání samostatností a pak nezvládne ani vlastního koně!

Krev se mu nahrnula do tváří. Založil ruce v bok a výhružně se zadíval jejich směrem. „Co zíráte? Nemáte nic lepšího na práci?"

Prosťáčci a podkoní sklopili hlavy a jali se opět věnovat koním zámožných pánů, škoda už však byla napáchána. Cítil na sobě kradmé pohledy, zatímco strojil vlastního hřebce. Až se o tom dozví Wooyoung... Nepochyboval o tom, že ho princ na lovu zasype posměšky. Ostrý hlas mu rezonoval v uších, jen co na to pomyslel.

„To si spolu ještě vyřídíme," slíbil zvířeti polohlasně, zatímco kontroloval sedlové popruhy.

Vraník zafrkal a vesele pohodil hlavou. Jonghovy výhrůžky ho pranic netrápily.